Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/thumbs/smrtcs.jpg

Říká se, že cestování je takové, jací jsou lidé se kterými cestujete. Tak si představte, jaké to je se Smrtí osobně.

Věř mi, jsem přece Smrťák


Cesta nakonec nebyla zase až tak špatná. Jen jsem vyjela, objevil se vedle mě Smrťák s tím, že nechce, abych zabloudila. Jako by to na rovné dálnici šlo. Ale jeho přítomnost jsem uvítala. Bylo si alespoň s kým povídat a já nebojovala s nutkáním zavřít oči. Povídali jsme si tak nějak o všem. Zavzpomínali jsme si na naše nejen první setkání ale i ty další. Jak mě vytahoval z průšvihů a radil, kam jít nebo komu co říct, nebo jestli se dané osobě dá věřit. Já mu zase pomáhala... S čím jsem mu vlastně kdy pomáhala? Jediné, co mu můžu dát, je má společnost. Takže vlastně nic moc. Ale nevypadalo to, že by si stěžoval. Jako by se mnou byl rád...

A že se vůbec divím! Být jediná, s kým si může poklábosit, probrat drby a tak různě. Nedokážu si představit, kdybych neměla s kým mluvit. Já mám alespoň Sandru a jeho. On se musí spokojit pouze se mnou. Mrtví si s ním moc rádi nepovídají. Proč taky ano, že? On je zabije a oni by mu měli dělat společnost. Štěstí, že mu nemohou ublížit.

„Ta cesta utekla rychleji, než jsem plánoval. Za chvíli budeš odbočovat. Nezastavuj se tu a jeď rovnou do Forks,“ usmál se a zmizel.

„Tak ti teda zase jednou děkuji, no,“ a podívala jsem se na prázdné místo vedle mě.

Olympie je docela zajímavé místo, ale z pohledu řidiče jsem si jeho prohlídku moc neužila. Sledovala jsem značky a než jsem se nadála vyjížděla jsem z města směr Forks. Olympie končila a začínaly... Lesy. Moc a moc lesů. Spusta lesů a ještě větší spousta zeleně! Zelená ve všech odstínech okolo mne.

„Kam si mě to poslal?!“ vztekala jsem se a doufala, že to uslyší. Zelená. Všude je zelená! To se mi snad zdá! Zelená opravdu není moje oblíbená barva a on to ví. Naštvaně jsem se opřela o sedadlo sledovala silnici přede mnou.

„A abych nezapomněl, zavolej na číslo na této kartičce. Je to číslo na jednu paní, která ti pomůže s domem. Ve Forks jich je pár na prodej. Požádej ji o ten Perry Street, už bude určitě vědět. Zavolej ji a něco si vymysli. Nevím, co jí chceš říct. Ale popros ji, aby ti pomohla s jeho koupí a vybavením. Věř, že ti více než ráda pomůže,“ vrátil se na sedačku spolujezdce.

„Ty!“ ale již to nemělo cenu. Opět byl pryč.

Zajela jsem ke krajnici a zastavila. Vzala jsem telefon a vytočila číslo z lístečku.

„Dobrý den, Esmé Cullenová. Přejete si?“ ozval se hlas z telefonu.

„Dobrý den. Isabella Swanová. Přítel mi Vás doporučil. Prý jste ta nejlepší přes domy. Mohla by jste mi, prosím, pomoci?“ představila jsem se.

„Ale ano. Samozřejmě. Co přesně pro tebe mohu udělat?“ zeptala se.

„Víte, stěhuji se poměrně na rychlo, ale slyšela jsem, že na Perry Street je dům na prodej a já bych potřebovala zajistit jeho koupi a potřebné úpravy v domě,“ vychrlila jsem na ni svůj problém.

„Ale ano, samozřejmě. To nebude problém. Do kdy to potřebujete?“ ozýval se její milý hlas.

„No, to bude ten problém. Já jsem něco přes čtyři hodiny od Forks. Víte, to stěhování je opravdu na rychlo a potřebovala bych se hned nastěhovat,“ a je tu problémek.

„Aha, aha. Ale to by snad bylo možné. Ano, ano, to půjde,“ ujistila mne.

„Samozřejmě bych Vám byla celou dobu k dispozici a za pomoc dobře zaplatím,“ ujišťovala jsem ji.

„Ne, ne ne. O to vůbec nejde. Dobrá, tak ve čtyři před domem,“ a schůzka je na světě.

„A mohla bych Vás ještě o něco požádat?“ otázala jsem se.

„Ale ano, o copak jde?“ stále ten její milý hlas.

„Mohla by jste se, prosím, postarat o koupi domu? Já vím, že mě vůbec neznáte, ale mě by to velmi pomohlo. Přítel mi řekl jak o Vás tak i o volném domě na této adrese, ale už nic víc,“ a už se to komplikuje.

„Ale jistě. To vůbec není problém,“ ubezpečila mě.

„Mockrát Vám děkuji, opravdu, ani nevíte, jak se mi ulevilo. Děkuji,“ můj úsměv se rozšiřoval a nabíral nekonečných dálek.

„Jak jsem řekla, žádný problém. Ještě něco pro Vás mohu udělat?“ ptala se dál.

„Ne, ne, ne. To bude vše. Ještě jednou děkuji a na slyšenou,“ loučila jsem se.

„Na slyšenou.“ Hovor jsem ukončila a úlevně si vydechla. Tak to by bylo! Teď už jen dojet do Forks.



Moc, moc prosím o komentáře.

Paxleena

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

4)  marcela (24.07.2014 15:51)

Miluji, já tuhle povídku prostě miluji.
Jo, já vím, je to teprve třetí kapitola, ale je to tak skvěle napsané...
Prosím, napiš rychle pokračování, jinak
Ps: První díly jsem komentovala na eu.

3)  Teyla (23.07.2014 21:06)

Presne!!! Teraz už len dôjsť do Forks a aby to bolo čo najskôr!!! Som totiž veľmi nedočkavá...

2)  Lucka (23.07.2014 00:02)

skvělé

1)  BabčaS. (22.07.2014 22:27)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek