Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/thumbs/smrtcs.jpg

Pamatuj člověče, že jsi prach a v prach se navrátíš.

Smrt je všude

 

„Tak pojď už! Máme toho spoustu, co musíme stihnout.“ Alice si prostě nedala vymluvit, že nic nepotřebuji. Jestli mě zase bude tahat z jednoho obchodu do druhého, bude mi vybírat oblečení a vůbec, pokud bude k nezastavení, tak uvidí! Nesnáším, když si ze mě někdo dělá panenku na hraní. Naposledy se o to pokusila Sandra a jak dopadla, že? Tedy, ne že bych ji zabila já, ale po jejím pokusu kecat mi do života a řídit ho, jsem pořádně vypěnila. Už se o to nikdy víc nepokusila.

 

„Nejprve vybereme pár pěkných hadříků, kalhoty sukně, kraťásky, trička, tílka, mikiny...“ Tak jo. Pokusit se vnímat Alice byl špatný nápad. Nechala jsem se vtáhnou do davu nakupujících lidí a poslušně jsem držela, co mi Alice podávala.

Kupa oblečení v mém náručí se zvětšovala a já si zvědavě prohlížela lidi okolo. Maminka přemlouvajíc svou malou dcerku, aby si oblékla nechutně růžové šatičky. Holčička zarputile kroutila hlavou a odmítala se onoho hadru byť jen dotknout. Vydrž holka!

Kousek ode mě stál ocucávající se pár, který si oblečení okolo nevšímal a překážel nějaké postarší paní, aby si mohla prohlédnout oblečení na stojanech za nimi.

Rychle jsem mapovala další výskyt osob v mé blízkosti. Postarší pán, otec se synem, skupina hihňajících se puberťaček, maminka s vřískajícím synkem... Nikdy nebudu mít děti. Nikdy. Dále jsem už pořádně osoby nevnímala. Muž, muž, babička, hysterická ženská, šílenej puberťák, Smrťák, babička s dědečkem, holčička utíkající před svými rodiči... Smrťák?!

„Změna šatníku?“ Okomentoval hromadu oblečení v mé náruči.

„Jeď do Forks. Říkal jsi. Bude to sranda...“ mumlala jsem si pro sebe. Výraz v mé tváři jasně naznačoval, že toto za zábavu opravdu nepovažuji.

„Smečka uslintanejch štěňat není legrační?“ Jeho obočí povyskočilo o pár řádků výše.

„A to ještě není to nejlepší.“ A začal se prohrabovat oblečením okolo a sem tam jsem si musela k výběru od Alice přidat i pár kousků, které mi ukázal on.

„Wow, sexy.“ Se zaujetím si prohlížel tričko s výstřihem až k pupíku, které právě Alice přihodila na hromadu.

„Alice!“

„Ne, žádné výmluvy. Tamhle je kabinka. Zalez tam a ve všem se mi ukážeš. A ne, není možnost, jak se z toho vykroutit.“ A než jsem se nadála, zatahovala za mnou závěs. Bezva! Opravdu bezva.

Odporně jsem mezi prsty vzala ono tričko s nekončícím výstřihem a projela mnou touha rozcupovat ho na atomy.

Z poza závěsu se ozval nasupený hlas Alice: „Ani na to nemysli!“

Jak tohle dělá?!

„Hned,“ dodala a mě nezbylo nic jiného, než si to zatracené tričko obléknout a vylézt z kabinky. Jakmile jsem tak učinila, Alice okolo mě začala pobíhat a mumlala cosi o střihu. Ovšem má pozornost patřila Smrťákovi, kterému se na tváři usadil až příliš samolibý úsměv.

„Hm... Kočka,“ zamumlal a já měla sto chutí ho rozcupovat na tisíce malých kousíčků.

„Další,“ oznámila Alice a vrátila mě zpět do kabinky. Nyní přišel na řadu pletený rolák v khaki barvě. To si mám opravdu obléct? Já?!

„Prostě si to na sebe vezmi a ukaž se,“ prudila Alice.

„Jo, ukaž se!“ přidal se Smrťák. Tak jsem si tedy poslušně na sebe narvala onen kousavý rolák a vylezla z kabinky.

„Hm... To není úplně střih, který by ti seděl. Možná kdyby...“

„Jako vážně?“ Smrťák se pochybovačně usmál a já se na něj na oplátku zašklebila.

„Ten nebereme. Běž vyzkoušet další.“ Alice za mnou opět zatáhla závěs a já střídala jeden kus oblečení za druhým. Od trik jsem přes tílka přešla ke kalhotám. Alice každý kus oblečení okomentovala a posléze ho buď dala na hromadu bereme nebo ho vrátila zpět mezi regály. Ale popravdě, oblečení v oblasti bereme svým množstvím mnohonásobně převyšovalo počet vrácených kusů.

Ale názor Alice mě ani tak nezajímal jako názor Smrťáka. A pokud opomenu připomínky jako „sexy“ nebo „kočka“, měl kolikrát pravdu. Žluté tričko s fialovými puntíky opravdu nemuselo být součástí mého šatníku. Ačkoli Alice trvala na tom, že se správnou sukní budu neodolatelná.

 

„Tak, můžeme se přesunout dál,“ oznámila po velmi dlouhé době Alice.

„Jídlo!“ zaradovala jsem se.

„Ne, ne, ne. Nejprve boty, potom nás čeká manikúra, pedikúra a nesmím zapomenout na kadeřnici.“ Alice mě v rychlosti seznámila s celým plánem a já jen valila oči. A to doslova! Manikúra? Pedikúra? On v tom je rozdíl? A od kdy? A co teprve ta kadeřnice? Co má proti mým vlasům? Já je mám ráda. A jídlo mám ráda taky. A mj kručící žaludek též.

„Neboj, Žužlo, za chvíli se najíme.“ Jemně jsem pohladila svoje břicho a snažila se zastavit zakručení.

„Tak dobrá,“ povzdechla si Alice. „Co bys ráda? Hamburger? Pizzu? Hot dog?“

„Pizza,“ zamumlala jsem nepřítomně a Alice nezbylo nic jiného než navštívit pizzerii.

Pohodlně jsme se usadily, objednaly a Alice už plánovala, kam všude zajdeme. Moje pozornost ale patřila stále přítomnému Smrťákovi. Poté, co vyjádřil jasný nesouhlas s volbou pizzy. Vůbec nechápu co má proti Quattro formaggi. Co je oproti tomu nějaká Hawai?! A upřímně, svojí volby jsem nelitovala. Pizza byla vynikající.

 

„Budou si dámy přát ještě něco?“ otázal se milý číšník, který celou dobu pokukoval po Alice.

„Zaplatíme,“ oznámila jsem a z peněženky vytáhla pár bankovek. „Drobné si nechte.“

„Takže, teď zajdeme támhle do toho zlatnictví a vybereme ti nějaké šperky a potom zamíříme na manikúru, pedikúru...“ spustila Alice, jakmile číšník odešel. Já ji ale nevnímala. Mou pozornost upoutal výraz ve Smrťákově obličeji.

„Ne!“ vykřikl. „Nikam nechoďte!“

„Bell.“ přistoupil ke mně a zpříma se mi zadíval do očí. „Vem veškeré svoje věci a jeď zpět domů. Prosím. Nenech se přemluvit a udělej, co ti říkám.“

Říct mi toto kdykoli jindy, tak na sto procent neposlechnu, ale cosi ve Smrťákově tváři mě přesvědčilo. Krátce jsem přikývla popadla tašky a za protestů od Alice jsem vyrazila k autu.

„Bello!“ Zastavila mne. „Co se děje?“

„Víš, změna. Už mě to moc nebaví a myslím, že bude nejlepší jet domů,“ oznámila jsem.

„Ale, Bello! Je toho tolik, co musím stihnout. Co ta manikúra? A kadeřnice?“ naléhala.

„Alice, myslím, že to byl dlouhý den a ta pizza mi moc nesedla. Přece nechceš, abych ti tu omdlela,“ lhala jsem, jako když tiskne.

Její výraz se náhle a doslova mě cpala do auta. Jedním krátkým telefonátem svolala i své sourozence a za neustálého ujišťování, zda jsem v pořádku mě odvezla domů.

 

„Vy už jste tu?“ podivil se s úsměvem Carlisle. „Obchody ještě nezavřely.“

„Belle nesedla pizza, co snědla a nechtěli jsme, aby nám někde omdlela,“ vysvětlila rychle.

„Bello, zlatíčko. Posaď se tu. Uvařím ti mátový čaj, ano? Prý je dobrý na žaludek.“ Esmé mě posadila na gauč, přikryla dekou, dala ovladač do ruky a odcupitala do kuchyně. Přibližujícího se Carlislea jsem zarazila pohledem, který jasně říkal, že budu v pořádku a ať se jen opováží začít mlet něco o kontrole. Pochopil.

Znuděně jsem přepínala z jednoho televizního kanálu na druhý a proklínala Smrťáka do horoucích pekel. Ovšem ne na dlouho. V televizi jsem narazila na zprávy.

„Vítáme vás u dnešního vysílání a začneme horkou novinkou! Před malým okamžikem se odehrál útok na zlatnictví v nákupním centru v Seattlu. Policie je již na místě, ovšem lupiči jsou stále uvnitř i s jedenácti rukojmími, z toho jsou tři vážně zranění! Podrobnosti již za okamžik.“

„Tam jsi chtěla jít?“ šeptla jsem směrem k Alice a v duchu jsem děkovala Smrťákovi za jeho varování.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

4)  Laila (02.03.2015 13:54)

Bezvadná povídka,honem další kapitolu prosím :)

3)  Lucka (14.01.2015 00:14)

perfektní Alice je nezadržitelná. Řekla bych, že si Bella oddechla, když tak rychle ukončily nákupy. Už se těším na pokračování

2)  betuška (13.01.2015 18:34)

ach,smrťák lepší ako Alice...

1)  BabčaS (13.01.2015 17:09)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek