Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/nightmare_by_appleplusskeleton.jpg

Dvoubarevná paleta.
Odsouzenec sveden Pokušitelkou, vydán na milost a nemilost Vládci.
Taková nepatrná aluze.
Promiň, Henri.

Svět tonul v objetí tekutého purpuru.
Rozespalá Jitřenka se líně loudala hutnou záplavou načechraných červánků. Zahálčivě mžourala na hejno neorganizovaně se pohybujících mravenců hluboko pod sebou. Nenuceně si protřela spánkem slepené oči a svůj pohled věnovala copaté holčičce, jejíž prokrvené rty se nořily do vláčné dužiny granátového jablka, a splývaly tak s ní. Jen nachová šťáva spouštějící se z levého koutku úst po dívčině bradě prozrazovala, kde ten sladký poklad začíná.
Její zrak spočinul i na zarudlém nose postaršího pána, který se snažil znovu rozproudit ztuhlou krev, vytrvale usrkávaje horkého punče.
Na červených žilkách brázdících bělmo uplakané, spoře oděné dívky, choulící se pod červenou lucernou.
Na ruměných tvářích pilné studentky míjející oddělení červené knihovny.
Na rudé stopě po rtěnce, jež utkvěla na sklenici s poslední slzou červeného krabicového vína, v níž zbědovaná matka samoživitelka po nocích, když už se její nic netušící starostlivě přikryté ratolesti spokojeně oddávaly spánku nevědomých, utápěla své obavy z bezmocí zmuchlaného výpisu z banky, vykazujícího červená čísla.
Na výrazném pozadí žlutého kladiva a srpu, na červených šátcích a na jalových materiálech propagujících otroctví mysli, jakých v Severní Koreji naleznete tisíce.
Na dokladu potvrzujícím inteligenci a dovršení vysoké úrovně vzdělání, na dokladu, v dnešní době dostupném pro každého, kdo si jej může dovolit…

A pak, pak tu bylo ještě jedno místo. Tam, kam hřejivé polibky slunce ani ve dne nemají přístup. Tam, kde krutost vládne po boku laxnosti. Tam, kde esenci strachu užívají namísto bujónových kostek. Tam, kde je lidskost považována za odpad. Volterrský hrad.

 

V temné kobce, kde se nasládlá pachuť vlhkého zdiva mísí se zatuchlinou, tam se v koutě choulí postava zahalená do neproniknutelného šera. S  pevně semknutými víčky, ruce složené v klíně v gestu němé modlitby rozmlouvá se Stvořitelem, v jehož odezvu nedoufá. A kdyby tu přeci byla byť jen prchavá naděje, že bude vyslyšen, troufal by si žádat poslední rozloučení. Poslední rozloučení s Pokušitelkou, jež jej svedla. Svedla všemi možnými způsoby. Přivábila jej svým dechem, omámila svou vůní, až se v rytmu její tepové frekvence nechal svést na dráhu zločinu.

Za dobu své existence se dopustil mnohých prohřešků. Hřešil proti lidskosti. Ještě dnes měl v mysli vyryté zděšené tváře těch, kteří zhynuli jeho rukou, těch, kteří jen na chvíli zmírnili žár v jeho hrdle, těch, kteří se stali roznětkou pro vznícení mocného požáru v hlubinách jeho svědomí. Tyto delikty však byly zákonem jeho druhu paradoxně tolerovány. Ba co víc, byly považovány za nezbytné. Nežádoucí byla pouze ona tíseň, kterou pociťoval, ačkoliv neměl.

I přesto měl však v trestním rejstříku nejeden záznam. Kdo by se také divil, vždyť byl z té divné rodiny, všichni byli přímo předurčeni k tomu, aby dělali problémy. Dívali se na ně skrz prsty, jako by měli na čele Kainovo znamení. Jenže je žádná vina, která by jim zamezovala v začlenění do společnosti, nikterak netížila. Snad možná proto, že do ní patřit nechtěli. Ne, členský poplatek byl cenou, kterou nebyli v žádném případě ochotni zaplatit. Nepotřebovali žádné Kainovo znamení, oni to měli v očích…

Byli spokojeni se svým způsobem života, tedy většina z nich. Jen jemu k oné spokojenosti stále něco chybělo. V zaběhnutém stereotypu jeden den přerýval další, včerejšek splýval s dneškem a pomyšlení na zítřek s sebou neneslo pražádné nadšení. Ovšem pak mu cestu zkřížila ona a z něj se stal veřejný nepřítel číslo jedna.

Odmyslete si všechny ty scény popisující první setkání z béčkových filmů hollywoodské produkce. V žádném případě nebylo třicet stupňů ve stínu, místní klimatické podmínky jim v tomto směru zrovna nepřály. A přece byl nepříliš příznivému podnebí vděčný až do morku kostí pokaždé, když ji směl přivinout ke svému tělu pod záminkou větší stability na kluzkém povrchu namrzlých cest. Žádné romantické procházky po pláži se rovněž nekonaly, protože tamější ovzduší v něm vzbuzovalo vrčivý reflex. Projížďky v kabrioletu se sklopenou střechou a vítr ve vlasech museli také oželet. Ona měla tendence při pohledu na tachometr na sedadle spolujezdce mírně zezelenat a on k tomu ve stejném případě stejně tak neměl daleko, jen z jiných důvodů.

Poprvé se shledali v té nudné instituci, kam si se sourozenci chodili pravidelně hrát na průměrné adolescenty. Navíc v té nejnevhodnější místnosti prosycené výpary z pro něj nepoživatelných poživatin.

Seděla k němu zády a nějakým záhadným způsobem vycítila jeho pohled, který mu následně ochotně oplácela stejnou měrou. Nebylo v tom nic romantického, ve skutečnosti vyhlíželi, jako by se snažili jeden druhého trumfnout v jasné výzvě, kdo vydrží déle nemrkat. Ovšem nemůžete tomu okamžiku upřít to extatické jiskření, jež balancovalo na hranici štiplavého mravenčení a věcí příjemných. Nedůvěřivými pohledy se snažili odhadnout protivníka, s hrudí sevřenou vtíravým strachem z věcí nepoznaných.

Bylo jen otázkou času, kdy se přirozený strach z neznámého změní buď v nenávist, nebo v pocit naprosto protichůdný.

A možná proto, že po dobu své existence až příliš nenáviděl, dopadl tak, jak dopadl. Nenáviděl sebe, nenáviděl se za desítky zmařených životů. Nenáviděl svůj úděl, nenáviděl svůj dar, nenáviděl vše, co jej nutilo cítit se odlišným. V jeho životě/neživotě bylo až příliš nenávisti. Ano, možná právě proto ji musel milovat.

Miloval ji.
Miloval ji, když se ráno probudila s vlasy rozházenými po polštáři.
Miloval ji, když se k večeru s rukou u pusy durdila, že ještě vůbec není ospalá.
Miloval ji, když jej nechala opájet se jejím spánkem.
Miloval ji, když jej s přísným výrazem ve tváři vykázala na lov.
Miloval její jednostranné dialogy se Sluncem, které horlivě přesvědčovala, aby ještě na chvíli zalezlo.
Miloval její smích, miloval, když plakala.
Miloval průsvitnou bělobu její pleti, miloval ruměnec značící rozpaky.
Miloval její nespokojené brblání, kterým jej častovala, když ji a tu tunu sádry, kterou opět vyfasovala, starostlivě vynášel do schodů.
Miloval její nafouklé tváře, koulení očima a hrané pohoršení, když mu šermovala před obličejem vidličkou plnou čehosi, co minimálně pro něj vydávalo odér poukazující na nejvyšší stupeň rozkladu, a setkala se s nesouhlasem.
Miloval její obětavost a umanutou snahu stát se monstrem, jen aby mu vše usnadnila.
Miloval ji, protože byla člověk.
Miloval ji, protože mu ten vřelý cit stejnou měrou oplácela, miloval ji i navzdory tomu.
Miloval ji, víc než miloval, a právě proto jej teď čekala jistá smrt.

Hřešil proti zákonům lidskosti a už jen svou existencí se nepřímo rouhal Bohu. Za nic z toho jej však nikdy neměl stihnout trest. Navzdory nepopiratelné právní imunitě dané stálou nečinností srdečního svalu jej nyní dvě prázdné schránky vlekly do neznáma. A nemilosrdně jej předhodily před Vládce.

Jen co dopadl na chladnou zem, jeho mužská ješitnost mu velela ihned hrdě vstát. Teď už stejně nemá co ztratit. Jenže dříve než jej oni pochopové stihli znovu uvést do formálně přijatelné pozice, tj. tváří k zemi, střetl se s pronikavým pohledem Vládce.

Něco v tom krvelačném pohledu jím otřáslo až po kořínky vlasů. Myslí se mu rozvibrovalo hlasité STŮJ. Ten jediný pohled v něm evokoval pocit, jaký v milionech lidí vzbuzuje červená světelná silniční signalizace. A tak zůstal v mírném pokleku, lapen v hlubinách karmínové červeni.

Krátkého prostoru pro zbytečné mrknutí se mu dostalo, když Vládce kmitl očima směrem ke dveřím a vyžádal si tak větší soukromí. Němý rozhovor mezi čtyřma očima mohl začít.

Jen tam tak stáli ve vší nerovnosti, jeden uveleben v saténové polstrování jedné ze tří insignií moci, druhý kleče v prachu vlastních poklesků, kterých nikdy nelitoval. První mezi prvními a poslední z posledních, častovali se vzájemně zádumčivými pohledy.

Vládce nechal svou mysl otevřenou. Věděl, že má své vítězství jisté. Jen jedno tajemství si pečlivě střežil. Za žádnou cenu nechtěl dát najevo své pokoření. Protože, ač se právě on nacházel na té nejsvrchnější šprušli společenského žebříčku, kam spodina neměla šanci byť jen dohlédnout, v jednom z aspektů prvenství za ní zaostával. Protože oni dokázali uspět tam, kde on selhal. Protože nesnesl být tím druhým. Protože měli to, co on již dávno ztratil. Protože lidskost na černém trhu nekoupíte. Už jen proto se museli zákonitě dostat na černou listinu. Buď on anebo oni. Nebylo snadnější volby…

Nyní se myšlenkami i pohledem vysmíval tomu tekutému karamelu, po kterém nebylo ani stopy. Povýšeně pohlížel do temné černi kalamáře, aby se tak shledal s prázdnotou po okraj přeplněnou ničím a vším. A někde hluboko uvnitř se tísnila bezmoc a zděšení. Ryzí strach, že Vládce z jeho mysli vyčte, kde se nachází ta, jež jej naučila milovat.

A Vládce to vytušil, vyhříval se v teple své převahy, opájel se jeho obavami, sytil jimi svou pýchu. Ještě před tím, než jej myšlenkami vyzval, aby k němu předstoupil, a umožnil mu tak nahlédnout do své mysli, vzpomněl si na okamžik před dvěma lety…

Stála tu před ním plná strachu, jenž pramenil jen z obav o toho blázna, co sem v důsledku komunikačního nedorozumění přišel prosit o smrt. Na první pohled poznal, že je jiná. A když se jí dotkl, poprvé byl slepý a hluchý zároveň. Neměl nejmenší tušení, čím to je. Byla pro něj černou skříňkou. On sám byl naprosto uchvácen jejím potenciálem před přeměnou a otázka, jak by se znásobil po ní, byla více než lákavá. Jenže oni úmluvu nesplnili. Ukryli ji kdoví kam, porušili dané slovo. Ne, spravedlnosti musí být učiněno za dost. Opět jej naplnil onen hřejivý pocit, když si opět uvědomil, že On je tu Spravedlnost.

Nonšalantně lehkým pohybem ruky pozval třesoucího se Odsouzence blíž. Ten zaváhal. Nikoliv ze strachu o svou osobu, svým osudem si byl více než jistý a v jistém ohledu jej i vítal. Definitivně si uvědomil, že v pochopení doufat nemůže. Nebylo v jejich silách porozumět zoufalství jeho duše, strachu o milovanou osobu. Ten cit, který jej nenávratně změnil, jej zároveň degradoval na pozici nižší, než v jejich očích zastávala pouhá potrava. Nebyl pro ně ani člověk, ani plnohodnotný upír. V jejich očích nebyl nikým.

Když pak odvrátil hlavu od chladné podlahy a zaměřil se na ještě chladnější tvář, na níž pohrával posměšný úšklebek, který přísluší jen zastáncům černého humoru, setkal se s nezředěnou divokostí.

Setkal se se zvráceným pohledem matadora, který v záhybech rudé pláštěnky skrývá ostré kopí. V tu chvíli se rozhodl, že to nebude on, kdo mu jej lačně zaboří do šíje. V tu chvíli věnoval svou poslední myšlenku neposedné Pokušitelce, dal průchod své mužské ješitnosti, a vlastnoručně si tak podepsal ortel smrti…

 

Svět tonul v objetí tekutého purpuru.
Ospalá Večernice se požitkářsky nechala hýčkat šimráním havraních křídel. Oděna v smuteční šat tančila po obloze, dokud její jas zcela nevybledl překryt rouškou noci…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

bubble

8)  bubble (28.12.2010 23:08)

Noth: to je docela možné, ze mě neznáš... :D Ta moje neznalost knih... je toho ještě docela hodně, co mi nechtějí půjčit... (věk je věk...) :D Ale i tak je to kráné

Noth

7)  Noth (28.12.2010 22:51)

Jaj, druhá vlna díků.

EclipseHeart:
Cítím se až trochu trapně, když tu opěvuješ mou slovní zásobu a já tě musím odbýt pouhým "děkuji".

Jarusinka:
A dobří holubi se vracejí!
Já si prostě nějak musela napravit reputaci z Mého milovaného Zbabělce, který byl na mé poměry až příliš populární. No a když se ozvala Evelyn, že si moji paletu pro jistotu dala třikrát a pak ještě tys uznala, že "ráno" je moudřejší večera, popřípadě - co můžeš udělat dnes, počká i do zítra, troufám si usuzovat, že se mi to snad povedlo.
Co se jablka týče, to by se psalo jedna radost. Trošku problém bude s jeho zabudováním do Twilight prostředí, když se mi tam automaticky cpe Z. No... jo... to půjde, snad. Vypadá to, že už to mám. Ale jestli to bude propadák, tak si mě nepřej!
Vlastně jsi mě zachránila, já mám tak trochu slabost pro lichý počet povídek, jeden námět nosím v hlavě, ale nemohla jsem ho rozpracovat, protože v dohlednu nebyla vidina sedmičky.
Teď zase odbíhám já.
V každém případě hodně štěstí s Annou.
Já po tobě hodím své tradiční "díky" a zmízím.;)

6)   (28.12.2010 22:23)

Otvorené som to mala už včera, ale a som to zatvorila, lebo som dokola čítala tých istých 5 riadkov a akosi som nemohla z toho vyjsť:D Tak to dopadá, keď sa mi nechce premýšľať. A vidím že som urobila dobre, keď som to zatvorila a nesnažila som sa to čítať včera. Veľa by som toho z toho nepobrala.
Znova si ukázala presne to, čo na tvojom písaní obdivujem. Presne to čo som očakávala a čo ma v žiadnom prípade nesklamalo. Hoci to nebolo nič siahodlhé, nič s prekvapivým záverom a nič dynamické. Pokojné a rozvážne, také sa mi to zdalo. Hra so slovíčkami ti ide teda veľmi dobre.
Celkom si dokážem predstaviť, že podobný sloh plný metafor a rôznych významov by si s prehľadom vedela napísať trebárs aj o obyčajnom zelenom jablku. :D
Stendhalovo rovnomenné dielo som nečítala, ale chystám sa, len čo zdolám ťažký boj s Annou Kareninovou
Ale už odbočujem...
Noth, ďakujem za toto "niečo". Takéto veci si vždy rada prečítam;)
Fakticky vydarené.


5)  EclipseHeart (28.12.2010 20:37)


Naprosto mě omráčil význam slov této povídky. A do slova a do písmene mě dostal pod stůl výběr těch slov. Nedokážu vyjádřit jakou úctu k tobě chovám za tak rozsáhlou slovní zásobu a ladnost s jakou se mezi řádky proplétáš.
Tak a teď po pubescentovsku. Bylo to BOŽÍÍÍ, absolutně nejlepšííí. Jsi jedničkaa!!!
Klaním se před bravurně a s elegancí odvedenou dokonalou prací.

Noth

4)  Noth (28.12.2010 18:50)

Holky, děkuji.
Ono je to tu spíš tak trochu do počtu, však víte, jak to mám se sudými záležitostmi. :D

eMuska:
Že ty mě sleduješ?
Asi si tě napíšu pod Lio, ta taky okomentuje všechno, co jí přijde pod ruku.:D

Evelyn:
Já jsem lehce ochutnala, ale asi se do něj plnohodnotně nepustím, protože to bych se pak cítila mizerně, kvůli téhle troufalosti. Původně se to mělo všechno točit kolem onoho uvědomění, že "lidé z jiné vrstvy nemohou pochopit pohnutky Odsouzence", ale pak jsem se rozepsala na začátku a na konci jsem to zase ošidila.

bubble:
Heleme se, tebe ještě neznám!:D V každém případě ti děkuji. On je to pěkný pocit, když člověk okopíruje nejen postavy, ale i způsob zpracování a ještě ho za to pochválí.

bubble

3)  bubble (27.12.2010 20:48)

Fíha... ten začátek byl krásný, ta červená byla všude kolem. A ten konec, samá černá. Červený a Černý. Svět.
Ten text mezi tím je krásný. Krásně vypsané, prostě užasné. Já prostě nevím, co k tomu říct, příběh krásný. Oprvadu, krásný. Klaním se.

Evelyn

2)  Evelyn (27.12.2010 15:25)

Noth... Přiznám se, že stejnojmené dílo od Stendhala jsem nikdy nedočetla. Úplně po pravdě jsem zvládla prvních asi pět stran a dál nějak neměla touhu číst. Tvého červeného a černého jsem musela přečíst třikrát, abych si ho mohla pořádně vychutnat. (Jasně, délka je trochu někde jinde, ale to není podstatné)
Klaním se

eMuska

1)  eMuska (27.12.2010 14:23)

Bjúúútiflll! To bolo tak myšlienkovo nabité a tak veľmi poetické, hoc dielo bolo prozaické... Sa mi to ľúbilo...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek