Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Příliš temné forkské večery...

 

 

15+!!!

 

Bella


Místní, překvapivě velký obchod pro kutily představoval jedinou možnost, jak sehnat něco cennějšího. Něco, co by se dalo střelit.

Chvíli jsem se motala u náhradních baterií; nejlevnější jsem hodila do vozíku. Pak jsem popojela. Dávala jsem si načas. V podobných krámech je důležité předstírat, že hledáte něco konkrétního. V uličce s věcmi nad padesát dolarů jsem v tuhle hodinu byla sama. Můj pootevřený batoh se ležérně pohupoval na háčku vedle madla vozíku. I tady jsem vybírala. Co nejmenší věc za co nejvíc peněz.

„Tolik krámů. Těžko si vybrat. Nebo prostě jen najít to, co člověk potřebuje.“

Netrhla jsem sebou. Jen jsem se o kousek posunula, abych zakryla tělem ještě pořád otevřenou chlopeň batohu. Teprve když jsem ji dostala na místo, pomalu jsem se otočila.

Teď byl správný čas leknout se. Za mnou stál místní šerif. Jeho nablýskaná hvězda mi házela prasátka přímo do očí. Nijak zvlášť si mě ale nevšímal. Pečlivě studoval obal vrtačky, která přes průsvitný plast, ve kterém byla zatavená, otravně připomínala zbraň. Měla jsem pár vteřin, abych zvládla nádech a výdech.

Když se na mě podíval, zmohla jsem se dokonce na malý úsměv.

„Já to vzdávám. Chtěla jsem něco pro tátu k narozeninám, ale raději pošlu bráchu,“ pokrčila jsem rameny a zoufale pomalu vyrazila k pokladnám.

„Bello?“ Na okamžik jsem zavřela oči. Další nádech. Srdce mi tlouklo jako šílené. Nestávalo se často, aby mě chytil samotný šerif. A ještě nikdy se nestalo, aby už předem znal mé jméno. Znovu jsem se k němu otočila. Doufala jsem, že můj překvapený výraz vypadá aspoň trochu věrohodně.

„Vy mě znáte, šerife?“

Mrknul na mě.

„Moc lidí se k nám nestěhuje. A když už, tak obvykle žádnej Swan.“ Zvedl ruku a posunul si klobouk víc do týla. Tentokrát jsem sebou nedokázala netrhnout. Zlomek vteřiny jsem si totiž myslela, že sahá pro zbraň.

„Ale to přeci není tak neobvyklý jméno,“ přizpůsobila jsem se automaticky jeho přízvuku.

„Tady jo,“ máchnul pažemi, jako by chtěl obsáhnout celý okres. „Doteď jsem tu byl jedinej Swan já.“

Konečně mi to došlo. „Aha, takže teď máme takový menší labutí klub.“ Super. Opravdu skvělý způsob, jak se zapsat u šerifa. „Přesto… Jak jste věděl, že to jsem zrovna já?“

Sklonil hlavu a poškrábal se vzadu na krku. O řeči těla jsem něco málo věděla. Nerad říkal nepříjemné věci a zrovna k tomu se teď schylovalo.

„Mluvil jsem s paní Newtonovou,“ zadíval se mi do očí s nevyslovenou otázkou. „Nechci tu potíže, Bello Swanová.“

Hra skončila. Už jsem se nemusela nutit do úsměvu.

„Už se tu neukážu,“ zašeptala jsem naléhavě. Byl to slib a zároveň prosba. Už se tu neukážu, jen mě nech ještě dneska v klidu odejít. Další minutu jsme na sebe zírali.

Pomalu zavrtěl hlavou. „Možná by ses pár týdnů neměla ukazovat v žádným místním obchodě. Jak jsem řekl. Nechci tu potíže.“

„Fajn,“ odpověděla jsem okamžitě. Nebyl čas na smlouvání. Tentokrát se usmál on. Tak, že mi z toho přeběhl mráz po zádech.

„Víš, tohle je malé město, Bello, ale je dokázaný, že velikost obce nemá zásadní vliv na velikost mozku jejích obyvatel.“

„To je mi úplně jasný, šerife Swane.“

„Říkal jsem si, že se dohodneme. Dokud to jde, vždycky se snažím řešit věci po dobrým.“

Netoužila jsem zjistit, jak je řeší, když to nejde.

 

Alice a Rose na mě čekaly pod markýzou malého pekařství ve vedlejší ulici. Nedokázaly nezírat do výlohy. Bez řečí jsem vběhla dovnitř a koupila pár zlevněných croissantů ze včerejška. Venku jsem nasadila ostré tempo, přesto jich i v poklusu stihly sníst většinu dřív, než jsme zahnuly do naší ulice.

Moje intuice mě nezklamala ani tentokrát. Šerifovo auto už tam stálo a šerif sám právě kráčel k domovním dveřím. Když jsem na prahu zahlédla Marcuse, nejraději bych se otočila a prostě utekla. Kamkoliv. Hlavně pryč od toho dusivého strachu. Přemohl mě intenzivní pocit, že celé týdny nedělám nic jiného, než že se bojím. O Alici, o Rosalii, o mámu, o sebe. Byla jsem unavená. Strašlivě unavená. A možná právě tahle únava nakonec způsobila, že místo útěku jsem si jen povzdechla, upravila si batoh na rameni a odevzdaně pokračovala v cestě domů.

Na zarostlou příjezdovou cestu jsme dorazily právě včas, abychom slyšely úvod důvěrně známé scény.

„Pozval bych vás na kafe, šerife, ale manželka má od včerejška děsnou migrénu. Zatemnila všecky okna v obýváku a nás ostatní prostě vyhodila,“ zubil se široce Marcus. Zároveň protáčel oči. Nejspíš si představoval, že takhle nějak se tváří manžel, který má sice starost o svou ženu, ale nechce se kvůli tomu ztrapnit před jiným chlapem.

„To je v pořádku, pane Volturi.“ Šerifovi sloužilo ke cti, že se Marcusovou žoviálností nenechal strhnout. Ale ten okamžik měl teprve přijít. To jsme věděly všechny tři. „Za chvíli mi končí služba. Stavil jsem se jen…“

V tu chvíli nás uslyšel za sebou. Ohlédl se, ale nevypadal překvapeně. Samozřejmě. Doufal, že ho tu uvidím. Tahle návštěva přeci byla součástí jeho varování. Naše pohledy se znovu střetly. Rychle jsem se odvrátila. Dost rychle na to, abych zachytila, co se mihlo v Marcusově tváři.

Postrčila jsem Alici a Rosalii dovnitř. Protáhly se kolem Marcuse, jako by se o něj mohly popálit.

„Ahoj děvčata! Jak to dnes šlo? Už máte ve škole kamarády?“ Při posledním slově se pokusil pohladit procházející Alici po vlasech.“ Podívala se na něj, oči rozšířené hrůzou. Zatajila jsem dech. Zdálo se ale, že šerif Swan si ničeho nevšiml. Nemohla jsem mu to mít za zlé. Nikdy nikdo si ničeho nevšiml.

„Šlo to,“ zahučela jsem odpověď, která se dala očekávat od problémového teenagera. Nemusela jsem se dívat, abych věděla, že Marcus znovu protočil panenky a rozšířil svůj úsměv.

Prošly jsme kolem skutečně zatemněného obýváku. Heidi, která to dnes očividně přehnala, někdo otočil na bok a připravil jí na podlahu otlučenou plechovou mísu.

Zalezly jsme do pokoje. Po pár minutách mi to nedalo a vystrčila jsem hlavu do chodby. Nejspíš jsem propásla část, která se týkala mých problémů, protože Marcus už se dostal k tomu, co měl nejraději.

„Jo, sedmnáct let, věřil byste tomu? Sedmnáct let na oddělení násilnejch trestnejch činů. A pak stačí podcenit jednoho hajzla…“

Šerifovu reakci jsem neslyšela. Marcusovu jsem ale dokázala odhadnout předem.

„Jo, dostanete vyznamenání, a taky výsluhu. Tak mizernou, že musím žádat o všechny myslitelný podpory. Jak bych si asi mohl hledat práci? Na tý noze sotva stojím. A šerife,“ ztlumil hlas do spikleneckého šepotu, „máme v péči samý holky. Myslíte, že jim stačí to, co na ně posílá sociálka? Může si to vůbec někdo se zdravým rozumem myslet?“

Pokud šerif Swan nehodlal připustit, že je mdlého rozumu, musel teď přinejmenším zdvořile přikyvovat. Ti před ním přikyvovali často horlivě. Párkrát se stalo, že pro nás někdo dokonce uspořádal sbírku šatstva. Bylo to ponižující, ale jen díky tomu jsme nechodily nahé. Na okamžik mě ochromila hrůza, že by se v něčem podobném chtěl angažovat i místní strážce zákona. V tomhle zapadákově by trvalo asi pět minut, než by se ta zpráva dostala ke všem našim spolužákům. K Edwardovi. Ale můj jmenovec už v tuhle chvíli zřejmě netoužil po ničem jiném, než se vykroutit z přívalu Marcusových slov a zmizet někam domů, k manželce a neproblémovým dětem.

„Sbohem, pane Volturi. A nezlobte se, že jsem obtěžoval. Jistě je to hodné děvče, některým to prostě trochu dýl trvá,“ loučil se už nejmíň potřetí.

„Sbohem, šerife. Slibuju, že na ni víc dohlídnu. Z velkýho města jsme šli kvůli ní, doufáme, že tady se srovná.“ Široký úsměv už určitě odložil. Teď měl nasazenou tvář starostlivý rodič. Ovládal ji perfektně.

O minutu později stál na prahu naší ložnice. V tu chvíli už byl jeho obličej znovu úplně prázdný. Jako by si od všech těch grimas potřeboval odpočinout.

„Pojď se mnou,“ kývl na mě. Alice i Rose mě každá chytila za jednu ruku.

„Jen chtěla sehnat peníze na Aliciny boty,“ kvílela Rosalie. „Nemáme ani vindru, vypadáme jako žebráci!“ Marcus došel k ní, zajel jí rukou do vlasů a škubl tak, až vyjekla. „Můžeš se přidat, zlato. Víš, že na to čekám celou dobu. Toužím po větší společnosti,“ zasyčel jí zblízka do vyděšeného obličeje. Couvla a pustila mě.

„Promiň, Bello,“ vzlykla. Marcus vytáhl ruku z jejích vlasů, obral si z prstů blonďatý chomáč a setřásl ho na podlahu. Z Alicina sevření jsem se vymanila snadno. Pohladila jsem ji, usmála se na ni a zamířila za Marcusem.

Cestou do dílny jsem si všimla, že ani trochu nekulhá.

„Svlíkat,“ poručil dřív, než za námi zavřel.

Zavřela jsem oči a pokusila se udělat to, co vždycky pomáhalo. Aspoň trochu. Zhluboka jsem se nadechla a dovolila všem svým myšlenkám, aby vyrazily vzhůru, pryč z mé hlavy, proletěly nízkým prkenným stropem a ztratily se někde mezi hvězdami. Marcusovi zůstávalo jenom moje tělo.

Stáhla jsem si mikinu, tričko a džíny. Zůstala jsem jen v kalhotkách a v ponožkách.

„Ruce!“ Předpažila jsem naučeným pohybem. Postrčil mě k dřevěnému ponku a zacvakl policejní náramky kolem pevně uchyceného železného kruhu. Znovu jsem zavřela oči.

První rána. I opasek používal policejní. Z doby, jak rád připomínal, kdy ještě u policie potřeboval uniformu.

Saň na mých zádech se prohnula bolestí. Celou dobu, kdy jsem ji slyšela naříkat a pak plakat, jsem se na ni nedokázala nezlobit. Měla mě přeci chránit, ne?

Odpoutal mě, teprve když byl hotový se vším.

Oblékání mi trvalo déle než obvykle. Bolela mě každičká buňka. Došourala jsem se k vratům a se skloněnou hlavou čekala, až odemkne těžký zámek a propustí mě. Ještě předtím mě ale chytil pod krkem a donutil mě, abych se na něho podívala.

„Ještě jednou mi budeš lhát o tamtom,“ udeřil mě pěstí do rozbolavělého rozkroku, „a postarám se, abys to nedostala už nikdy, rozumíš?“ Bolestí se mi podlomila kolena. Přesto jsem se mrkáním pokoušela rozehnat další slzy. „Rozumíš?!“

Přikývla jsem.

Venku se mezitím setmělo. Dobelhala jsem se ke dveřím, chytila se zábradlí a zaklonila hlavu. I tohle pomáhalo. Pohled na hvězdy. Připomínal mi, jak jsem i se svým trápením nicotná a nedůležitá. Jenže tohle bylo Forks. Žádné hvězdy. Místo nich mi do obličeje spadlo pár kapek deště. Nebylo jich dost, aby to všechno spláchly.

 

 

 

Edward


Peter jako obvykle seděl naproti mně a poslouchal. Jen z toho, jak nakláněl hlavu, jsem ale poznal, že není spokojený. Netrpělivě zabubnoval prsty do načervenalého dřeva své kytary.

„Edwarde, chápal jsem, že tohle léto bylo součástí tvého trestu. Musel jsi pracovat, na cvičení nezbýval čas. Ale tohle,“ ukázal na mou kytaru, jako by ona nesla největší díl viny, „tohle se nedá vysvětlit vůbec ničím. Připadáš mi naprosto mimo.“

Něco jsem omluvně zahuhlal. Nedokázal jsem se mu podívat do očí. Z kuchyňského koutu jsem zachytil Charlottin povzbudivý úsměv. Neodvážil jsem se ho opětovat.

Peter odložil kytaru a přesedl si do křesla. To vypadalo fakt vážně. Založil si ruce na prsou.

„Můžeš mi říct, jestli se nějak změnily tvé plány? Mluvili jsme o tom přeci tisíckrát. Talent, podporu rodičů a koneckonců i prostředky máš. Ovšem nejdůležitější je mít jasný cíl, Edwarde, na tom jsme se přeci vždycky shodli.“ Není nic děsivějšího, než když vám někdo, kdo vypadá trochu jako mladší a potetovanější verze Jona Bon Joviho začne vykládat o jasných cílech.

S povzdechem jsem se rozhodl pro částečnou upřímnost.

„Hodně jsem teď skládal, Petere. Prostě to muselo ven,“ pokrčil jsem rameny.

Charlottiny rty jasně zformovaly jediné slovo. Kecáš. Peter ji ani teď neviděl.

„Kruci, Edwarde! Přeci jsme měli dohodu! Juilliard! Když to zvládneš, budeš mít na vybranou. Přinejhorším budeš první rockovou hvězdou, která absolvovala Juilliard. Přinejlepším,“ ušklíbl se ironicky, „z tebe bude ten nejlepší koncertní kytarista za posledních dvacet let.“

„Anebo si zítra na těláku zlomím ruku a bude ze mě… ééé?“ předstíral jsem, že si nemůžu vzpomenout.

„Tohle k ničemu nevede,“ vyskočil rozčileně z křesla a měřil obývák dlouhými kroky, tam a zpátky, tam a zpátky. Nakonec se zastavil a zadíval se na Charlotte osvědčeným pohledem hladového toulavého psa.

„Jenom jednu a venku, prosím!“ křikla, aniž zvedla hlavu od pánve, na kterou zkušenými pohyby pokládala steaky.

S úlevou jsem hrábl po bundě a vyrazil za skoronekuřákem Peterem do forkského skorovečera.

U čtvrtého šluku se uklidnil. Hodně tomu pomohlo, když jsem mu slíbil, že od teď budu dřít tři hodiny denně. Teda kromě dnů, kdy budu mít doučování.

 

Cestou domů jsem si prostě nemohl pomoct. Odpoledne nechtěly odvézt domů. Připadalo mi, že od oběda, kdy jsem ji viděl naposledy, uběhlo asi tak sto padesát let.

Zastavil jsem pod příjezdovou cestou k jejich domu a zamžoural k hlavnímu vchodu. V domě svítilo jen jedno okno, což bylo dost divné. Hodiny na palubní desce ukazovaly sotva pár minut po osmé. Najednou se u dveří něco pohnulo. Měl jsem pocit, že mi snad vypadnou oči z důlků, jak jsem se snažil něco zachytit. Pak jsem stáhnul okýnko a prostě to risknul.

„Bello!“ zavolal jsem potichu. „Bello!“ Stín sebou trhnul, pohnul se ke schodům a zmizel v domě. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Zůstal jsem tam ještě pár minut. Pokud neblázním a někdo právě vešel dovnitř, bylo by normální, kdyby se někde v domě rozsvítilo další světlo, ne?

Najednou na mě znovu dolehl ten divný pocit, který se mě zmocňoval pokaždé, když jsem se k tomu domu přiblížil. A když po chvíli zhaslo i to jediné svítící okno, měl ten pocit už i jméno.

Strach. Bál jsem se o ni. Bál jsem se o Bellu.

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

SestraTwilly

2)  SestraTwilly (02.10.2013 22:44)

Ambra a teraz si ma dokonale odrovnala...čítala som od teba prakticky všetko,ešte aj
tvoji Hriešnici sú proti tomuto ako čaj starej damy...
Ja len dúfam,že Markus dopadne tak ako žije...len sa bojím,aby
dievčatám nerupli nervy a nezabili ho hoci
by si to zaslúžil
Strašne,strašne depresívna kapitola,mám strach čo bude ďalej

emam

1)  emam (02.10.2013 22:31)

sice i , ale závěr byl více než uspokojivý

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek