Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Když dotýkání plánuješ a když o něm příliš přemýšlíš...

 

 

 

15+

 

Bella


V domě panovala obvyklá idyla. Jako by se jen trochu změnily kulisy. Jako bychom se nikdy nepřestěhovali z Phoenixu.

Heidi ležela na gauči před televizí a z velké sklenice usrkávala něco, co jí pomáhalo přežít další den. Sklouzla po mně zmalátnělým pohledem.

„Jak to šlo?“ zeptala se místo pozdravu. Ta otázka znamenala jediné: Neupoutaly jste na sebe pozornost? Můžu se dál v klidu opíjet do bezvědomí?

„Nikdo tu nechodí pěšky,“ pokrčila jsem rameny. „Budeme potřebovat lepší boty.“

Zamžourala do okna.

„Pěkně zkurvený počasí, co?“ zasmála se ochraptěle. Na zmínku o botách samozřejmě nereagovala. Napila se a znovu se zahleděla na televizi. Věděla jsem, že bude trvat několik týdnů, než mě znovu vezme na vědomí. Už nějakou dobu jsem si nebyla jistá, jestli si ještě pamatuje moje jméno.

Občas jsem si při pohledu na ni vybavila Renée. Ani s ní jsem nezažila mnoho úplně střízlivých dnů. Ale nikdy jsem ji neviděla namol. Říkávala, že si jen nasazuje růžové brýle, aby tenhle svět nebyl tak šedivej. Vadilo mi to, občas jsem potřebovala, aby byla vážná a soustředěná – občas jsem potřebovala matku – ale nedokázala jsem se na ni doopravdy zlobit. Příliš brzy bylo zřejmé, která z nás dvou je ta dospělá.

Z kuchyně se ozývaly povědomé zvuky. Jessica připravovala Marcusovi a sobě večeři. Dvakrát třikrát týdně s nimi jedla i Heidi, ale většinou si vystačila jen s vodkou.

Jessica jako jediná z nás dostávala klíče od lednice a od skříně na suché potraviny. Oficiálně nám měla jídlo přidělovat, což samozřejmě nikdy neudělala. Tímhle pravidlem jí Marcus vložil do rukou moc, kterou si s neskrývanou chutí užívala. Její malá pomsta. Ona byla jeho první a věřila, že zůstane jediná. O její minulosti jsem nic nevěděla a nehodlala jsem přemýšlet o tom, co si taková holka musí prožít, aby Marcusův zájem a péči vnímala jako něco, zač je třeba bojovat. Zabrat Heidino místo v ložnici jí nedalo velkou práci, snadno si získala a udržela výsadní postavení, ale nedokázala se smířit s tím, že Marcusovo zvrácené ego potřebuje ke spokojenosti celý harém vystrašených a znásilněných děcek.

Mimoděk jsem se nadechla vůně, která se jako škodolibý had prosmekla pootevřenými dveřmi kuchyně až do tmavé a stísněné vstupní chodby. Pak jsem si vzpomněla na jídlo od Edwardovy mámy a dovolila své náladě, aby se na chvilku odlepila od obvyklého dna.

„Pojďte,“ postrčila jsem Rose a Alici směrem ke schodům. Tak jak byly, pořád úplně promočené, se posadily na mou postel. Nechala jsem to být a rychle otevřela batoh. Svůj balíček jsem načala už ve škole, ale jim jsem mohla podat nedotčené sendviče.

„Nevím, jak to děláš, ale jsi kouzelník, Bello,“ zahuhňala Rose s plnými ústy. Alice si svůj obří příděl nedůvěřivě prohlížela a s nakrčeným nosem zkoušela odhadnout, co jí to vlastně nabízím. Usmála jsem se. Trochu jsme ji rozmazlily. Už dlouho nezažila pořádný hlad. Nakonec ještě bude vybíravá.

„To je rostbíf, miláčku,“ pohladila jsem ji po mokrých vlasech. „Moc moc dobré maso,“ ujistila jsem ji. Ochutnala. Po třech vteřinách se jí pusa roztáhla v širokém úsměvu. „Říkala jsem ti, že mi můžeš vždycky věřit,“ mrkla jsem na ni.

„Hned jak dojí, tak dohlídni, ať se převlíkne do suchého,“ obrátila jsem se znovu k Rosalii. „Já… musím něco probrat s Marcusem.“ Obličej jí ztuhl uprostřed žvýkání. Chvíli na mě zírala, pak polkla nerozkousané sousto.

„Vždyť jsem za ním byla teprve včera!“ zasyčela rozzuřeně.

„Jsem na řadě,“ odvrátila jsem se. „Už jen rok a něco, Rose,“ pokusila jsem se o křečovitý úsměv. Tuhle lež jsme si opakovaly často. Osmnáctiny představovaly magickou hranici. Lístek z pekla. Snily jsme o tom dni, plánovaly, jak odejdeme a možná se pomstíme, ale pokaždé nám pohled i myšlenky sklouzly k Alici. Jak bychom ji tady mohly nechat? Alici bylo před pár týdny šestnáct…

Natáhla jsem si na hlavu mokrou kapucu, seběhla schody a vyšla zpátky do deště. Vrata do dílny zůstala pootevřená, rozevírající se černý chřtán, který mě měl za pár vteřin polknout a vyplivnout zpátky zase o něco rozbitější.

Vešla jsem dovnitř.

Dílna byl jen vznešený název pro napůl rozpadlou boudu, která kdysi nejspíš sloužila jako přístavek pro sekačku na trávu a další běžné nářadí potřebné k údržbě domu a zahrady. Teď se tu válely jen Marcusovy krámy a podle toho dům i zahrada vypadaly. Seděl ve svém starém kempinkovém křesle. Jeden z mála kousků, který jsme sebou vezli přes celé Státy. Ucucával pivo a ani se nesnažil předstírat, že něco dělá.

Čekal. Čekal na mě.

„Našlas můj dárek?“ zeptal se a hlasitě si odříhnul. Poškrábal se v  tmavých mastných vlasech, které si v týlu stahoval do gumičky. Jeden z důvodů, proč jsem si svoje vlasy obarvila. Nechtěla jsem s ním mít ani vzdáleně nic společného. Dotkla jsem se kapsy v místě, kam jsem ráno ukryla řetízek.

„Tohle není nutné, Marcusi.“ Jako vždycky jsem se snažila o vyrovnaný hlas. Toužila jsem, aby mě vnímal jako rovnocenného soupeře, ale můj klidný hlas byl nakonec tím jediným, co jsem měla. On držel všechny trumfy.

„Oba víme, že to je nutný, Bello. Máš sklon k drzýmu chování. A celou dobu se snažíš naši dohodu obcházet. Potřebuješ tyhle malý připomínky.“ Usmál se tím úsměvem. Žaludek se mi zasvíjel v marné křeči. Udělala jsem dobře, když jsem si zbytek Edwardova oběda nechala na později. „No tak už pojď za mnou a buď hodná holčička,“ opřel se v křesle a poplácal se na stehně.

Věděla jsem, proč sem jdu, věděla jsem, že nemám jinou možnost, věděla jsem, že je lepší mít to za sebou a několik nocí skoro normálně spát. Ale po dlouhé době se ve mně něco vzpříčilo. Nedokázala jsem se přinutit, abych pohnula nohou, vykročila k němu a pak mu dovolila, aby se mě dotýkal. Aby mi znovu ubližoval.

„Dostala jsem to,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Bezvýrazně na mě hleděl. Pak se zašťoural v zubech, a aniž by vstal, natáhl se, hrábl do jedné z beden a vyndal z ní důvěrně známý kalendář.

„Měla jsi to sotva před třemi týdny,“ oznámil mi, když to dvakrát přepočítal.

„Asi změna prostředí,“ pokrčila jsem rameny a modlila se, aby ho nenapadlo přesvědčit se. Rosalii, která tuhle výmluvu zpočátku používala až příliš často, to jednou udělal. „Je tu hrozná zima a vlhko.“ Trochu jsem se otřásla, abych svým slovům dodala váhu.

Sáhl si do rozkroku a bez ostychu si upravil tu věc. Znovu se mi zhoupnul žaludek. „Máš pravdu,“ zabručel. „Tahle dílna taky nestojí za nic. Netuším, kde si budeme povídat v zimě. Tady určitě ne, nejspíš by mi tu umrzla prdel.“ Hýkavě se zasmál vlastnímu ubohému vtipu. Ráda bych mu navrhla, že by se přes zimu mohl zabavit jen s Jessicou v ložnici, ale jen bych ho zbytečně rozzuřila. Znovu se na mě zahleděl. Netečně jsem zírala do strany. Ne k vratům – k východu, ani k zemi. Obojí vyvolávalo nežádoucí reakce.

Nespokojeně poposedl.

„Ale na chvilku bys přeci jen mohla jít ke mně. Nikde není napsaný, že si to musíš pokaždý užít i ty.“ Další zahýkání. „Pojď chvilku za taťkou a buď na něj milá.“ Zdánlivě žadonil, ale nemohla jsem neslyšet ten známý výhružný podtón. Od posledního výprasku jsem si na něj dávala obzvlášť pozor.

„Včera jsi tu měl Rose, Marcusi,“ odpověděla jsem a znělo to jen unaveně. „Vážně mi není dobře,“ zašklebila jsem se a chytila se za břicho. Jinak ale ani náznak, že bych skutečně odmítala. Srdce mi bušilo hrůzou. Dnes ne. Dnes prosím ne. Ne teď, když ze sebe ještě cítím kůži sedadla v Edwardově autě a před očima se mi pořád míhá jeho křivý úsměv.

„Tak kurva raději vypadni, ať mě zbytečně nedráždíš,“ mávnul rukou k vratům, ale tentokrát nezněl příliš rozčileně. Možná jsem nemusela trnout, že si zrovna dnes vzpomene na Alici.

Snažila jsem se neutíkat.

„Bello?“ zarazil mě jeho hlas, když jsem vzala za kliku vrat. „Nejpozději za tři dny,“ oznámil mi lhostejně a zhluboka se napil. Přikývla jsem tak, aby to viděl.

 

 

Edward


U snídaně měli všichni potřebu zapojit se do debaty o tom, že plánuju ty tři divné holky vozit do školy.

„Nechci, aby mě do školy vozila máma,“ opakoval tvrdohlavě Emmett.

„A mně se nechce platit opravu tvého auta,“ reagoval poklidně Carlisle.

„Ta černovláska je ve druháku, věřili byste tomu?“ Jasper se jako vždy držel tématu po svém.

„Vypadá asi tak na sedm a půl, úchyle,“ zašklebil se jeho empatický bratr.

„Jsem na tebe pyšná, miláčku,“ usmála se na mě Esme něžně.

„Bella si shání auto. Bude to jen na pár dnů,“ pokrčil jsem rameny a předstíral, že hledám cukr.

„Prý zvládla prvák a druhák za rok,“ ověřoval si Jasper jeden z drbů, které zaplavily školu.

„Jo, zdá se, že jí to celkem pálí,“ potvrdil jsem, i když jsem moc nechápal, jak se její vysoké IQ slučuje s faktem, že se nechala okolnostmi dohnat ke krádežím.

„Škoda, že se nepřistěhovali dřív, mohla ten třeťák zmáknout i za tebe,“ zašklebil se na mě Emmett. Neobtěžoval jsem se ani se vztyčeným prostředníčkem. Místo toho jsem se rozhodl, že využiju situace a připravím rodiče na možnost, že jim do domu několikrát týdně bude chodit někdo, kdo vypadá jako Joan Jett ve svých divokých časech.

„Ehm… když jsme tu toho…“ začal jsem opatrně.

„Copak? Líbí se ti její zelený vlasy? Nebo všecky ty pecky a kroužky v obličeji? Vzdej to kámo, to ti doktor nikdy nedovolí,“ zakřenil se na mě Emmett a strčil si do pusy polovinu palačinky. Sirupový čůrek mu rozpůlil bradu. Vůbec si toho nevšiml a spokojeně přežvykoval.

Esme trochu zaskočilo a Carlisle se na mě podíval s výrazem vědce, jehož pokusný králík i nadále vzdoruje tisíckrát ověřené teorii. „Edwarde, měl bys pochopit, že…“

Ech, na tohle jsem neměl náladu. Dva roky po sobě jsem si nepřál k Vánocům ani k narozeninám nic jiného, než aby mi dovolili nějaké mrňavé tetování. Klidně něco slušného. A na přijatelném místě. Nestálo jim to ani za debatu.

„To je v pohodě, tati,“ přerušil jsem ho. „Její vlasy nejsou zelené, spíš… tak trochu… růžové? A piercing dnes nosí čtyřicetiletý báby,“ protočil jsem oči. Esme zaskočilo trošičku víc. Další pohled, který na mě vrhla, byl spíš vyčítavý.

Emmett se samým nadšením plácal do kolen. Na špičce brady se mu sbírala velká sirupová kapka. Doufal jsem, že dokončí svou pouť přesně uprostřed jeho sněhobílého trička.

„Ale o tomhle jsem vůbec nechtěl mluvit. Vzhled přeci není důležitý,“ zaúpěl jsem netrpělivě. Tentokrát jsem to byl já, kdo vrhal významné pohledy na své rodiče. Tohle byl jeden z klíčových bodů naší výchovy. Nezůstávej na povrchu. Je důležité poznat věci a hlavně lidi zevnitř. Popravě – na Belle něco bylo i při hodně letmém vnějším průzkumu. A něco mi říkalo, že uvnitř to bude ještě mnohem zajímavější.

„Chci říct,“ zhluboka jsem se nadechl, aby pochopili, že se s nimi právě pokouším mluvit jako rovnocenný partner, „chci říct, že je tu extrémně chytrá holka, která by si možná ráda přivydělala. No a pak jsem tu já, extrémní idiot, který má úžasné rodiče, co mu zaplatí doučování.“ Emmett na mě vytřeštil oči. Sirupová kapka našla svůj cíl přesně tam, kde jsem doufal. Rodiče překvapeně mrkali a vyměňovali si nerozhodné pohledy. S takovouhle mírou sebekritiky z mé strany se tu prostě nepočítalo.

Jen Jasper se dál trochu připitoměle usmíval. „Super nápad, Edwarde! A nemohla by sem někdy vzít tu svou malou ségru?“

 

Chystal jsem se zajet až k jejich domu, ale čekaly na místě, kde jsem v den našeho seznámení vysadil Bellu.

Když jsem se k nim pomalu blížil, poprvé jsem si jasně uvědomil, jak vypadají.

Tři trosečníci. Ale žádní nadšení Robinsoni. Tihle trosečníci to už vzdali. Navzdory mírnému úsměvu na Alicině tváři, navzdory Rosaliině bojovně vystrčené bradě, navzdory tomu něčemu v Belliných očích. Dvě vteřiny jsem měl pocit, že se nedokážu pořádně nadechnout.

Zastavil jsem a tentokrát vyskočil, abych jim otevřel dveře. Sedadlo spolujezdce už bylo odklopené.

Najednou tu byly rozpaky. Nepršelo, chyběl důvod spěchat do auta. Všiml jsem si, že Bella postrčila Rosalii, aby nastoupila první. Pak pohladila Alici po paži a dala jí pár vteřin, než nasměrovala i ji. Počkal jsem, až se vzadu usadí, pak jsem sklopil přední sedadlo.

„Tohle vážně nemusíš, zvládly jsme horší věci, než se trochu projít,“ usmála se na mě. Dneska zapomněla tu pitomou mikinu s kapucou; přes překvapivě těsné tričko si vzala jen koženou bundu. V její velikosti působily všechny ty odřené cvočky a kovové ostny lehce komicky. Ignoroval jsem její chabý protest, ale tohle jsem nedokázal nechat bez komentáře.

„Koukám, že tu konečně nebudu jedinej rebel,“ mrknul jsem na ni. Trochu zrudla. Bod pro mě. Už mi došlo, že takhle čitelná je sotva párkrát za rok.

„Šatičky ke mně prostě nejdou,“ pokrčila rameny a pro změnu ona ignorovala mou narážku.

„Už jsi to zkoušela? Kdybys mě někdy vzala na nákupy, tak bych…“

Rychle mi skočila do řeči. „Viděl jsi, jak nakupuju. Vykašli se na to, Edwarde. Já nechodím s klukama. Nechodím s nikým. Dokonce ani neflirtuju. Ztráta času. Říkám to jen proto, že na to máš věk a se mnou by ses zbytečně zdržoval.“ Nebyla v tom žádná jízlivost nebo ironie. Zato taková dávka smutku, až jsem na chvíli zapomněl zavřít pusu.

Nehrála to. Tohle nebyla póza. Mluvila naprosto vážně.

„Nechci s tebou flirtovat.“ Uvědomoval jsem si, že jsem tímhle přiznáním udělal krok do neznáma. Takhle mí vrstevníci s holkama prostě nemluví. Tohle bylo nebezpečně… upřímné.

Uhnula pohledem a promnula si čelo. Najednou jsem jasně viděl to, co na ní nejvíc nehrálo. Všechny ty barevné vlasy a kousky kovu byly jen zastírací manévr. Její skutečný věk a její oči; jako by prožila už tucet životů; a ani jeden nebyl ani trochu hezký.

Znovu ke mně zvedla oči.

„Jestli něco potřebuju, Edwarde, tak přítele. Skutečnýho přítele. Co se nebude moc vyptávat, ale občas tu prostě bude, aby si se mnou dal kafe a vyslechl to, co jsem schopná a ochotná říct.“

Musel jsem se tvářit jako kretén. Rychle se stáhla. „Zapomeň na to. Jsem jen přetažená. Od té doby, co jsme se přestěhovali, jsem se ještě pořádně nevyspala.“ Zatřásla hlavou, jako by se opravdu potřebovala probrat.

„A bude ten přítel…“ musel jsem si odkašlat, můj hlas zněl, jako bych si ráno místo jedné zapálil celou krabičku, „bude ten přítel i do budoucna… bez šance?“ Zíral jsem na růžový pramínek, který se jí otřel o rty. O to místo s kroužkem.

„Ne, pokud nebude moc zvědavý. A dotěrný,“ usmála se a šťouchla špičkou jazyka do toho kousku kovu, který mě nepřestával fascinovat. „A teď už startuj, nechci přijet druhý den pozdě.“

Dotkla se mé paže a já si až ten den večer uvědomil, že úplně stejným gestem předtím uklidňovala Alici.

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Fanny

1)  Fanny (25.09.2013 20:41)

Sedím jako opařená. Belle by šaty moc slušely... Na jiném místě, za jiných okolností. Když by každý den nemusela bojovat za něco, co je v nedohlednu.
Těžko uvěřit tomu, že Alice nic netuší... I když se Bella s Rose tak snaží. Ani její oči pravděpodobně neodpovídají jejímu věku, že?

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek