Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Jacksonville, stát Florida

Za písničku děkuji Anně. Vám ostatním za trpělivost.

 

 

 

Chtěl bych tě někam vzít
Abys věděla, že mi na tobě záleží,
Ale je strašná zima a já vlastně ani nevím kam
Přinesl jsem ti krásně svázané narcisky
Ale nebudou kvést tak, jako vloni na jaře

A chtěl bych tě políbit, abys ses cítila dobře,
Ale jsem tak unavený, abych s někým sdílel své noci.
Chce se mi brečet a chce se mi milovat
Ale všechny mé slzy již byly použity.

Na jinou lásku,jinou lásku,
Všechny slzy už jsem vyčerpal,
Na jinou lásku, jinou lásku,
Všechny slzy už jsem vyčerpal,
Na jinou lásku, jinou lásku.
Všechny slzy už jsou vyčerpané.


 

 

Bella


Měla jsem dva dny na to, abych se sbalila a rozloučila. To první se ukázalo jako mnohem jednodušší úkol, i když mi Esme za těch pár týdnů stihla nakoupit zahanbující množství oblečení.

„V Seattlu i v Jacksonvillu jsme ti objednali letištního asistenta,“ uklidňoval mě Carlisle, když viděl, jak přejíždím pohledem mezi obřím kufrem a svýma rukama. „A s taškou ti v letadle pomůže letuška.“

Trochu mě uklidnil. Ale zdaleka ne tolik, kolik bych potřebovala. Zbývala spousta věcí, se kterými mi letištní asistent pomoct nemohl. Za dobu, kdy se ze mě stala nesoběstačná troska, jsem ještě nikdy nebyla tolik hodin bez pomoci někoho blízkého. Představila jsem si rozbalování jídla v letadle. Kelímek s kávou. Fajn. Vydržím nejíst a nepít, v tom jsem přeci ještě nedávno bývala přeborník, ale co další potřeby?

Rose mě popadla za rukáv a odtáhla mě do naší ložnice. Kývla bradou k posteli. Na přehozu ležely dvoje tepláky. Jedny tmavě šedé, druhé… „Růžové?“ Protočila jsem panenky, ale ignorovala to.

„Mělo nás to napadnout dávno,“ zakroutila hlavou nad svou nedůvtipností. „Žádné zipy, knoflíky a dokonce ani šňůrka v pase. Jen hodně volná guma. Za pár hodin to natrénuješ.“ Neptala se. Oznamovala. A jako vždycky měla pravdu. Ukázalo se, že kombinace volné tepláky a o číslo větší kalhotky vyřeší můj problém. Sice ze mě po tréninku pod Roseiným dohledem crčel pot, ale oběma nám bylo jasné, že časem získám cvik.

„Nemáš žádný boky, já bych u toho musela předvést pět minut samby, abych to zvládla jako ty,“ culila se na mě potěšeně.

„Fakt díky,“ vyplázla jsem na ni jazyk. Když vyklouzla z pokoje, postavila jsem se před zrcadlo a po dlouhé době se na sebe doopravdy podívala.

Rose neměla úplně pravdu. Do jejích ženských tvarů mi pořád hodně chybělo, ale zdaleka už jsem nevypadala jako to vychrtlé děcko, kterým jsem byla před půl rokem. Vystupující žebra téměř zmizela. A když jsem se pootočila, pod plameny mého tetování už mi netrčely lopatky jako nehezká zakrslá křídla. A to nejlepší – poprvé v životě jsem měla opravdová ňadra. Malá, ale kulatá a docela hezká. Líbila bych se mu.

Všechno teď na mně bylo jiné. Kvůli operacím musel pryč i poslední kousek kovu z obličeje. Bezděčně jsem se dotkla místa na rtu, kde ještě nedávno býval malý stříbrný kroužek. Edwardova fascinace, pomyslela jsem si a proti své vůli se usmála. Vzpomněla jsem si na jeho šokovaný výraz, když jsem se v Seattlu, pár hodin před naším vystoupením, vrátila ze své vylepšovací pochůzky do města. Fialový odstín dávno vybledl a rychle odrůstal.

Nebezpečně jsem začínala připomínat původní Bellu Swanovou, Bellu před Marcusem, Bellu před Edwardem. Prozrazovaly mě jen oči. V těch z té dávné, vyrovnané a spokojené holky, nezbylo nic.

 

 

Edward


Držela nad hlavou ceduli s nápisem Edward C., ale dav, který se hrnul proti ní a který vlastním tělem dělila na dvě části, úplně ignorovala. Nesnažila se mě najít. Nechala to na mně. Zírala nad hlavy proudících lidí a já měl díky tomu čas si ji prohlídnout. Vypadala pořád stejně – trochu naštvaně, hodně sebejistě. Vlastně ani moc nevyrostla. Zdálo se, že je odsouzená vypadat dalších čtyřicet let na patnáct.

„Čau, Jane,“ pokusil jsem se o poloviční úsměv.

Pohled na můj vylepšený obličej – i když to hlavní pořád skrýval obvaz – ji rozhodil. Arogance z jejího výrazu zmizela – zůstal jen šok a lítost.

„No nazdar,“ vydechla. „To je teda průser,“ zašklebila se. Deset vteřin a už jsem ji měl rád.

„Vypadá to horší, než to ve skutečnosti je.“ Nemohl jsem jí říct, že moje nejhorší deformace nejdou vidět, ale dívala se na mě, jako by jí to bylo jasné.

„Táta tě zalátá,“ usmála se. Vzápětí se rozhlídla, rázně přešla k nejbližšímu bezpečnostnímu koši, strčila do něj tu směšnou ceduli a přes rameno na mě kývla. „Tak jdeš, nebo co?“

Přes parkoviště mašírovala dva kroky přede mnou. Nechápal jsem, jak to dělá. Zamířila k obrovskému Nissanu a já zažil další překvapení, když do něj vyskočila bez cizí pomoci. Nasedl jsem k ní a oči mi automaticky sklouzly k pevnému polštáři pod jejím zadkem.

„Jediný slovo a jedeš domů taxíkem,“ varovala mě. Chytil jsem si zraněnou tvář. Za posledních dvacet minut jsem se nasmál víc než za poslední dva měsíce.

Když se jí podařilo prokličkovat k nájezdu na dálnici, spokojeně vydechla. „Řídím úplně na hovno,“ konstatovala. „Ale táta trvá na tom, že se vyjezdím. Podle mě je to stejně marný jako doufat, že se zlepším v matice a ve fránině.“

„Tak to jsme na tom dost podobně. Jen teda trochu líp řídím.“ Vybavil jsem si svou poslední delší jízdu. Vlastně to, co jsem si z ní dokázal vybavit. Otřásl jsem se.

Špatně si to vysvětlila. „Jo promiň, zapomněla jsem, že přijíždíš od polárního kruhu. Klidně tu klimu stáhni.“

„To je v poho,“ ujistil jsem ji. Uvědomil jsem si, že rychle přebírám její přízvuk.

Na chvíli jsme ztichli, ale nebylo to trapné ticho. Spíš jako bychom si oba potřebovali srovnat v hlavě první dojmy a rozhodnout se, jestli se vrátíme k našemu starému vzájemnému dětskému pošťuchování, nebo jestli zkusíme hru na dospělé.

„Jak se mají vaši?“ Očividně si vybrala druhou možnost.

„Jo, jo, celkem fajn. Pokud je teda nepřivádím k hranici šílenství,“ shrnul jsem bez náznaku ironie.

„To mi povídej,“ protočila panenky. „A to nejsi jedináček. Nemáš zdání, v jakým žiju pekle. Vlastně…“ zarazila se a skousla si ret. Tak moc mi v tom zlomku vteřiny připomněla Bellu, až se mi sevřel žaludek. „Vlastně jsem se na tvůj příjezd celkem těšila,“ přiznala s hranou ležérností. „Víš, jakože si trochu pozornosti zabereš pro sebe,“ trhla hubenými rameny.

„V tom jsem dobrej, spolehni se, ale i když se známe z dřívějška, jsem prostě jen další pacient. Budu přeci v nemocnici a…“

Přerušila mě krátkým netrpělivým máchnutím ruky, při kterém se dotkla mého kolene.

„Ty to nevíš? Kromě pooperačních dnů budeš bydlet u nás. Moje máma na tom trvala a ta tvoje byla ráda. Pokud jsem ve špehování pořád tak dobrá, jako jsem bývala, tak v tom nějakou roli sehrál fakt, že u nás doma vážně nenajdeš nic, čím by ses mohl sjet.“ S úšklebkem se ke mně na okamžik otočila.

„Když teda nepočítám pět let prošlej kávovej likér.“

Schoval jsem obličej do dlaní. „Takže ty i vaši víte o všem, co se u nás dělo posledních pár měsíců,“ zahuhlal jsem.

Oni to ví oficiálně. Carlisle na tom trval. Prý nechtěl tátu uvrtat do možnejch potíží. Měl mít možnost rozhodnout se na základě úplných informací. to vím, protože je špehuju. Blbej zvyk z dětství. Pořád řešili, jestli chodím k fakt nejlepším terapeutům. A jestli to má v mým případě vůbec smysl. Chtěla jsem být v obraze.“

Odtáhl jsem ruce od obličeje a šokovaně na ni zíral. Mluvila o tom, jako by řešila, co si má dát k obědu. Po strašně dlouhé době mě napadlo, že v tom nejsme sami. Bella a já. Že si možná skoro každý člověk, skoro každá rodina prochází svým malým osobním peklíčkem.

Styděl jsem se za to, ale cítil jsem úlevu. „No nazdar,“ vydechl jsem.

„To chce panáka,“ usmála se. „Na večer seženu něco lepšího než kávovej likér.“

 

 

Bella


I tentokrát mě Rose z nemocnice odvlekla rovnou na kafe.

„Musíš za ní chodit každý den. Jasper je skvělý, ale ona potřebuje nás, potřebuje vědět, že se o ni pořád staráme, že jsme ji…“

Rosalie se natáhla přes desku stolku, popadla mě za rameno a jemně se mnou zatřásla. Počkala, až se můj roztěkaný pohled setká s jejím – pevným a trochu naštvaným.

„Vážně si myslíš, že mi tohle musíš říkat?“

„Promiň,“ vydechla jsem omluvu. „Mám pocit, že mi pukne srdce pokaždý, když na ni myslím. Všichni si myslí, že to pro mě tu noc skončilo, ale…“ Nedopověděla jsem. Nebylo to nutné. Jestli někdo rozuměl tomu, co cítím, byla to Rose.

„Co to bude, dámy?“ Zvedla jsem hlavu. V Laurenině hlase se kromě obvyklé nenávisti skrývalo ještě něco. Trvalo jen chvíli, než mi to došlo. Tužkou, kterou se chystala zapsat naši objednávku, ťukala do jemného náramku na druhé ruce – na té, ve které držela bloček. Na té, kterou jsem měla jen pár centimetrů od obličeje.

Ten náramek jsem znala.

Platina. Série pěti droboučkých dráčků se smaragdovýma očima.

Rozbušilo se mi srdce. Ale až potom, co dva údery vynechalo.

Snažila jsem se. Vážně jsem se snažila naučit se přemýšlet o Edwardovi jako o svém bývalém klukovi. Přesto jsem každý večer zatnula zuby a konečky prstů otevřela nejdřív zásuvku svého nočního stolku a pak malou krabičku, která ukrývala jeho poslední dárek pro mě. Myslela jsem na tu neosobní hromadu pro ostatní – kašmírové svetry, předražené encyklopedie a krabice porcelánu – a se zatajeným dechem si říkala, že já jediná dostala něco, co vybral doopravdy jen pro mě. S přivřenýma očima jsem myslela na jeho rty a prsty na mém těle – na mé dračí holce, která teprve měla dorůst.

A teď jsem svůj náramek viděla na zápěstí Lauren Malloryové.

Nebyla to náhoda. Nemohla být.

„Líbí se ti?“ zeptala se, když si byla jistá, že jsem ho viděla. Nemohla vědět, že mám stejný. Proto si myslela, že mi to musí povědět celé. „O Vánocích se za mnou stavil Edward. Zůstal přes noc a dal mi tenhle náramek.“ Počkala pár vteřin – nejspíš doufala, že se přímo před ní rozbrečím. Když se to nestalo, pokračovala. „Víš, Bello, fakt je mi líto, co se ti stalo. I když já si teda pořád myslím, že každá holka, který se tohle stane, si za to tak trochu může sama. Ale v každým případě to vypadá, že až si Edward vyřídí svý věci, vrátí se do Forks. Ke mně.“

Nějaká zatím neumrtvená část mého vědomí zaregistrovala, že Rosalie zatíná pěsti, chystá se vstát a tu ubožačku nad námi zabít. Noha mi vystřelila bez přemýšlení, automaticky. Rose zkřivila obličej bolestí. Vrhla na mě vyčítavý pohled, ale já jen nepatrně zavrtěla hlavou.

„Už si můžeme objednat?“ zeptala jsem se mdlým, nezúčastněným hlasem. Laurenina krásná tvář se změnila v synonymum pro zklamání.

 

Večer mi Rose pomáhala naposledy zkontrolovat kufr. Kývla jsem k jedné z vnitřních kapes. Nemělo cenu před ní cokoliv skrývat. Vytáhla plochou krabičku. Neotevřela ji. Pamatovala si, co v ní je. Život s Marcusem mě naučil neplýtvat. S Rose jsme se dohodly, že náramek prodá a peníze schová pro Alici a její dítě.

Poslední noc u Cullenů jsem probrečela. Nesnášela jsem se za to.

Těsně před svítáním jsem se rozhodla, že pro Edwarda Cullena už ve mně nezbylo žádné porozumění. Žádný soucit.

To nejtěžší ale bylo přede mnou. Ještě pořád ve mně zbývala láska.

 

 

Letuška byla hezká, a přitom nebyla blbá. Díky Rose jsem se dávno zbavila pitomých předsudků, ale přesto mě překvapilo, jak diskrétně mi ta drobná zrzka s dokonalým makeupem dokázala pomoct s jídlem i pitím.

„Stavím se tu zase za patnáct minut,“ mrkla na mě a zářivě se usmála. Obtloustlý chlápek vedle mě závistivě zafuněl. Zavřela jsem oči a předstírala únavu. Nehodlala jsem se nechat zatáhnout do debaty obsahující spoustu otázek. Co se vám stalo? Jak se vám to stalo? Nejste vy ta holka ze zpráv? Ta co oddělala svýho ujetýho pěstouna? Nějakou dobu se policii dařilo držet od nás novináře dál, ale to už neplatilo. Ve Forks žilo dost lidí, kterým to prostě nedalo. Tuhle příležitost, jak svoje úžasné město proslavit, si nemohli nechat ujít.

Letištní asistent mě předal vysokému chlápkovi s nervózním úsměvem. Teprve v autě jsem si všimla, že je to skoro ještě kluk. Díky své výšce a širokým ramenům vypadal starší.

„Takže ty pracuješ na klinice doktora Pratha, Dimitri?“ Možná byl můj první odhad správný. Pokud je to doktor, tak mu musí být aspoň pětadvacet.

„Kéž by,“ usmál se. „Ještě studuju. Jsem z Evropy, Rumunsko, to ti asi nic neřekne. Dostal jsem stipendium na Newyorskou a doktor Prath si mě vybral na půl roku na stáž.“

„Rumunsko?“ mrkla jsem na něj. „Buna ziua? Balkán? Bukurešť? Vznik samostatného Rumunska 1878? Od 1881 království? V první světové na straně…“

„Stop,“ rozesmál se. „Máš už ten super novej mobil v hodinkách? Čteš to přímo z wiki, že jo!“ Pohled mu sklouzl k mým zápěstím. Nejraději bych si na ně sedla. „Promiň.“ Rychle zvážněl. „Jsem idiot. Tak jak to je? Trénovala jsi do Chcete být milionářem?“ zkusil rychle odvést pozornost od mého problému.

„Hele, Dimitri, já jsem neumřela. A kvůli tomuhle,“ zvedla jsem ruce do výše jeho očí, což byla docela fuška, „jsem tady. Nemusíme dělat, jako by bylo všechno v pohodě. A navíc mě nejspíš uvidíš nahatou,“ ušklíbla jsem se. „Teda pokud tvoje stáž neznamená, že lítáš s mopem po chodbách.“

Byl vděčný, že jsem se snažila to odlehčit. Nadšeně kýval hlavou. „Tím mi Simon pořád vyhrožuje, ale zatím na to nedošlo. Asi máš pravdu, nejspíš budu u tvých operací.“ Usmál se a zároveň trochu zčervenal.

Aspoň jsem v tom nebyla sama.

 

 

Edward

 

Jane skopla sandály a jediným pohybem ze sebe shodila letní šaty. Jenom v titěrných bikinách, ve kterých bylo zřejmé, že od našich setkání v dětství přeci jen vyrostla, sebou praštila na naši piknikovou deku. Už třetí večer jsme trávili na pláži, sotva kilometr od domu jejích rodičů.

Oběma jsem nám otevřel pivo, které jsme si sebou přinesli. Po prvotních panákových prohlášeních se ukázalo, že Jane má za sebou podobnou feťácko-chlastací anabázi jako já, takže jedno pivo za večer jsme si stanovili jako limit. V čem se vůbec nedržela zpátky, bylo kouření. Zpětně jsem nechápal, jak zvládla cestu z letiště až domů bez cigarety.

Už jsme to měli secvičené. Já jí podal pivo, ona mně zapálenou cigaretu. Filtr chutnal po jejím malinovém lesku na rty.

„Takže pozítří?“ vyfoukla labužnicky kouř. Ten den dopoledne mi Simonův asistent Dimitri oznámil pevné datum mojí první operace.

Jen jsem přikývl. Zůstal jsem sedět.

„Jsi podělanej,“ konstatovala. Pomalu jsem si zvykal na její přímost. Bylo to lepší než zákeřnost, kterou vynikala v dětství. „Bojíš se, že přijdeš o ten svůj líbivej ksichtík.“

„Líbím se ti?“ rýpnul jsem si.

„Vždycky ses mi líbil,“ odpověděla naprosto klidně. Bylo těžké ji vyprovokovat.

Zavrtěl jsem hlavou. „Na jizvu seru. Ale pokud to kolem pusy zůstane takhle stažený, asi jsem dozpíval. I když teda ne že bych v dohledný budoucnosti plánoval zpívat.“ Nechtěl jsem, aby to znělo tak zahořkle. Při každé zmínce, při každé myšlence na zranění, které jsem si způsobil vlastní debilitou, jsem nemohl nemyslet na Bellu. Na její zranění. Na její následky. Na to, že ona se obětovala, aby zachránila Alici život.

Na fňukání jsem neměl nárok.

Jane si zaclonila oči a přitiskla mi ledovou láhev mezi lopatky. Zavrčel jsem a bleskově se k ní otočil. Svíjela se smíchy. Chvíli se se mnou prala, pivo cákalo na všechny strany, ale neměla šanci. Klečel jsem nad ní; celí udýchaní jsme na sebe zírali. Pomalu vyprostila jednu ruku z mého sevření, natáhla se a dotkla se části obvazu, který překrýval zraněný ret.

„Vždycky budeš kurevsky sexy, Edwarde Cullene,“ zašeptala. Posunula ruku dál, zajela mi do vlasů na temeni a začala si mě přitahovat k sobě. „Možná bysme měli vyzkoušet, jestli ti ve rtech zůstala citlivost.“ Ještě pořád šeptala.

Zarazil jsem se jen kousek nad ní. Slunce už zapadalo, ale ještě pořád žhnulo. Měl jsem pocit, že shořím.

„Tohle je blbej nápad. Tvůj táta mě zabije. Zkaženej Cullen a jeho malá Jane.“

Odstrčila mě a znovu se rozesmála. Bleskově si zapálila další cigaretu. Přetočila se na břicho a zamžourala na mě. „Kolik si vlastně myslíš, že mi je?“

Znejistěl jsem. Když k nám jezdívali, vždycky byla malá Jane. Pohlídejte malou, kluci, buďte na malou Jane hodní, kluci!

Nechtěl jsem ji urazit, a tak jsem ke svému odhadu přidal rok. „Sedmnáct?“

Málem se udusila zbytkem svého piva. Když se vydýchala, natáhla se ke kabelce, vylovila z ní řidičák a podala mi ho.

Kruci. Malé Jane mělo být za měsíc dvacet.

Posunula si z vlasů sluneční brýle zpátky na oči, takže když na mě znovu pomluvila, netušil jsem, co si doopravdy myslí.

„Pár měsíců si tu pobudeš, Edwarde. Já zrovna s nikým nechodím. Mohli bysme si to naše kamarádství trochu vylepšit. Je to jenom na tobě.“

 

 

Bella


Dimitri se u Prathů v kuchyni choval jako doma. Namíchal nám ledový čaj a celou dobu se s doktorem i jeho ženou – Amy, říkej mi prosím Amy – živě bavil. Skoro se nedalo poznat, že se snaží pomoct mi v trapné situaci. V seznamování jsem nikdy nebyla dobrá. A konverzovat s lidmi, kterým jsem nikdy nemohla být dost vděčná, to teprve bylo to pravé peklo. Navíc jsem nemohla přestat myslet na to, že znají většinu detailů o tom, co a proč se mi stalo.

Kdybych aspoň mohla Amy pomoct s přípravou večeře. Naštěstí se ukázalo, že i v tomhle mě Dimitri zvládne zastoupit.

„Představte si, že Bella umí rumunsky,“ vykřikoval právě s nehraným nadšením. Už jsem nemohla být červenější.

„Vážně?“ Doktor Prath ujídal manželce zpod nože kousky zeleniny na salát. Napadlo mě, že na chirurga dost riskuje.

„Jen asi dvacet základních sociálních frází,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Vidíte?“ zahlaholil Dimitri, jako bych právě přeříkala celý anglicko-rumunský slovník.

„Esme říkala, že je Bella mimořádně nadaná.“ Amy o tom mluvila, jako bych měla lepru. „Mám trochu obavy, že s Jane bude její intelekt strádat.“

„Amy, prosím,“ okřikl ji Simon.

Z haly se ozval smích.

„Hola, hola! Slyším, že jsem tématem večerní diskuse! To si nemůžu nechat ujít!“ ozval se z chodby rozesmátý, skoro dětský hlas. Už jsem věděla, že Prathovi mají dceru Jane, ale nic dalšího. „Umíráme hlady, můžeme si to nechat ke stolu?“

Ve chvíli, kdy vyslovila ke stolu, vpadli do kuchyně. On šel první; ona ho držela za boky a postrkovala ho před sebou. Smáli se tak, až lapali po dechu.

Pak mě uviděl.

Jeho smích se okamžitě vytratil.

A já to konečně pochopila.

Takhle to bude vždycky.

V jeho životě nebude místo pro smích, dokud v něm budu já.

 

Nějak jsem ze sebe dostala, že mi není dobře.

Dimitri souhlasil, že mě odveze do mého hotelu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

ambra

14)  ambra (03.07.2015 15:20)

Uf... Přiznám se, že mě pokaždé překvapí každý jeden komentář. Před publikací jsem vnitřně smířená, že už se prostě nemůže najít normální (praštím se sama ) člověk, který by s tím ještě ztrácel čas.
Takže:

13)  Seb (03.07.2015 14:25)

Když mi došlo, že se ti dva konečně setkají, tak je konec? Ach jo.
Pořád to nevypadá moc nadějně, Jane nezklamala ...

Děkuji za skvěle napsanou další kapitolu.

12)  Kulisek (03.07.2015 13:50)

Áááá... Děkuji že pokračuješ ale ... to se to komplikuje - honem ať už jim nikdo nepřekáží Dlouho (no dlouho - jeden den :) ) jsem sbírala odvahu jestli se do toho mám pustit - ale naděje že už budou spolu byla silnější, než strach co jim zase provedeš. Achjo hlavně už je netrap dlouho - jo a ta věta "V jeho životě nebude místo pro smích, dokud v něm budu já." mě vyděsila snad nejvíc - že to skončí dobře?

Noth

11)  Noth (03.07.2015 13:46)

Vždy sa na konci každej kapitoly pýtam sa ma seba, či to môže byť ešte viac v p**eli ako to už je, a ono vždy zistím že môže! :D Ambríku, ty proste vieš ako na nás a aké šoky nám privodiť! Som zvedavá ako môže toto skončiť, naozaj... no i napriek okolnostiam skvelá kapitola!

Marcelle

10)  Marcelle (03.07.2015 10:58)

Ááááááá, co to je za konec? Jen pevně doufám, že na další kapču nebudeme čekat celé prázdniny Jinak kapitola jako vždy bezva, díky.

9)  iva (03.07.2015 08:48)

Ďakujem za toto! Už som potrebovala ďalšiu dávku
Bojím sa ale,čo s nimi teraz bude.Bella vyzerá dosť nekompromisne v otázke Čo s Edwardom? Ale predsa len...Ach,som strašne zvedavá na pokračovanie

emam

8)  emam (03.07.2015 08:20)

Celou tu dobu, pochopitelně, čekám na to na konci a když to pak, samozřejmě, v tom nejlepčím utneš tak... Takže, prosím

leelee

7)  leelee (03.07.2015 00:21)

Jen tak namátkově jsem se šla podívat jestli něco nepřibylo a ono tohle
Nebudou to mít jednoduchý, ani jeden, ale ikdyž si oba (vlastně nejen oni)prožili co prožili pořád tam něco je Edward se spokojí s dočasným řešením, Bella zdánlivě udělala tlustou čáru. Tady přichází moment kdy bych udělala střih a zavřela je do pěkný polstrovaný cely ideálně ještě s nějakou motivací aly začali mluvit. Nebudu předbíhat všechno se v pravou chvíli dozvím, nebude to tak jak si to dokáži představit, protože ty jim provedeš něco nepředstavitelnýho o několik úrovní nápaditějšího, a já se na to i když trochu s obavami těším.
Q

6)  martisek (02.07.2015 23:37)

Mazec tak tohle jsem vůbec nečekala.. Esme a Carlisle jsou takoví kuplíři a dali je dohromady? to jsem zvědavá, jak to bude pokračovat nejúžasnější je na tom celým Bella a její přístup ke všemu, co se jí stalo... Těším se na další díl

5)  a. (02.07.2015 23:30)

4)  betuška (02.07.2015 22:30)


čo nám to robíš ambruš, budem sa dneska opakovať, opäť luxusné prevedenie krása, tak som si zaslzila;) (lauren je teda pekná potvora)
ďakujem ambruška
dneska sa máme, vyšli úžasné pokračovania jedno lepšie ako druhé

3)  BabčaS (02.07.2015 22:17)

2)  Gentle (02.07.2015 21:57)

Aaaaaa proč tohle děláš? Zas konec napnutej jak kšandy :D

Anna43474

1)  Anna43474 (02.07.2015 21:06)

Písničkaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
Ještě štěstí, že u nich taky nebydlí, to by byl papiňák

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek