Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Moc se omlouvám, že jsem u minulé kapitoly nepoděkovala za komentáře, takže to trošku napravuju tady (i když všechny víte, že vás bezpodmínečně miluju!!! ♥)

 

Není tak těžké půjčit si emoce,
když ses nikdy nenaučil slovo láska
a v pokoji prázdných lahví.
Když mi nedáš, co chci,
dostaneš, co si zasloužíš.

 

 

Bella

 

Carlisle samozřejmě trval na tom, že mě nechá prohlédnout v nemocnici. Jen pro jistotu. Nijak zvlášť jsem neprotestovala; i tak jsem měla jít za pár dnů na kontrolu spojenou s převazem.

Nemocniční chodby a čekárny i o svátcích praskaly ve švech. Carlisle se dávno smířil s tím, že odmítám zvláštní zacházení, a tak mě jen nahlásil u recepce, usadil mě a odešel si po svých. Já dělala to, co vždycky, když jsem se nemohla zabavit nějak smysluplně – pozorovala jsem ostatní lidi. Jen přemýšlením o tom, jestli i někdo z nich právě prožívá svou bdělou noční můru, jsem se dokázala odpoutat od svých vlastních.

Ten den jsem ale mezi přicházejícími pacienty zahlédla povědomou tvář a všechny pocity, před kterými jsem se už téměř hodinu snažila uniknout, mi jako sevřená pěst narazily přímo do žaludku.

Jessicu jsem od té noci neviděla. Věděla jsem, že ji zatkli a věděla jsem, že si to způsobila vlastní výpovědí, i když jsme se Rose a já snažily Smithové vysvětlit, že Jessica je v podstatě stejná oběť jako my ostatní.

Nezabralo to. Jess neměla modřiny a jizvy a stará zranění po nesčetných znásilněních. Byla dobře živená. Když se probrala v nemocnici a dozvěděla se, co se stalo, dostala hysterický záchvat. Několik hodin ječela, že jsem zabila její životní lásku. Otce jejího dítěte. Vyhrožovala, že si to se mnou vyřídí.

Ještě nebylo úplně jasné, z čeho ji obžalují, ale u předběžného slyšení nepožádala o propuštění na kauci. Při našem posledním setkání se mi Jenks zmínil, že zůstává ve vazební nemocnici.

Teď ale byla tady.

Měla na sobě o pár čísel větší bundu, kterou jsem nepoznávala. Nejspíš musela všechny svoje věci nechat v domě. Když si ji rozepnula, její těhotenství už bylo jasně patrné. Jinak ale vedle mohutné policistky, která ji doprovázela, působila ztrhaně a pohuble. Žádný pokus o make up. Umolousané vlasy si ledabyle stáhla do gumičky a roztřesenými prsty si neustále třela rozpraskané rty. I přes vzdálenost, která nás dělila, jsem rozeznávala nehty okousané až do živého masa.

Policistka ji postrčila k pultu, a když se nahlásila, nasměrovala ji k poslední volné židli na opačné straně čekárny. Ani ne po minutě se ale Jessica zvedla a obě zamířily k toaletám. Než jsem se stihla aspoň na pár vteřin zamyslet, co si od toho slibuju, vyrazila jsem se skloněnou hlavou za nimi. Nevzhlédla jsem, ani když jsem u dveří koutkem oka zachytila uniformu. Bylo málo pravděpodobné, že bych v čekárně portangelské nemocnice potkala někoho z Forks, ale bylo víc než pravděpodobné, že někdo, kdo se každé ráno účastní hlášení na místní policejní stanici, mě pozná.

Proklouzla jsem dovnitř. U umyvadel se tísnilo několik žen, ale všechny byly dávno pryč, když jsem z jediné zavřené kabinky zaslechla přidušený pláč.

Váhala jsem, jestli na ni zaklepat. Ještě pořád jsem se mohla vypařit se a dělat, že jsem ji dnes vůbec nepotkala. Vytěsnit tohle setkání stejně, jako jsem se v posledních týdnech snažila vytěsnit tisíc dalších událostí.

Nakonec jsem se odevzdaně opřela vedle boxu s papírovými ručníky.

Když se konečně objevila, vypadala tak strašně, že jsem na zlomek vteřiny neovládla šokovaný výraz. I ona při pohledu na mě ztuhla, ale vzápětí se známým úšklebkem vrátila k osobě, kterou jsem znávala.

„Ty teda máš drzost!“ Tvrďácký výraz se jí podařil, s hlasem to bylo horší. Navzdory vzteklému odhodlání jí vyšel z úst jen unavený povzdech. Došourala se k umyvadlu, sklonila se a začala si vyplachovat ústa. Došlo mi, že ještě pořád bojuje s nevolnostmi.

„Jak se máš, Jess?“

Zarazila se uprostřed pohybu. Obrátila se ke mně. Voda jí z brady crčela na bundu. „Ty jsi fakt magor, Swanová! Mám co dělat, abych se na tebe nevrhla a nevyškrábala ti oči a ty si chceš povídat?“ Hystericky se zasmála.

Očividně měla co dělat, aby se vůbec udržela na nohou.

„Proč sis nepožádala o propuštění na kauci? Nebyla by vysoká. Ptala jsem se, ty prachy by se daly bez potíží sehnat.“

Zavrtěla hlavou. Její pohled se posunul někam nad moje rameno. „Posloucháš se? Kam bych asi tak šla? Celej život mě někdo drží pod zámkem. Vyhovuje mi to. A i kdyby mě pustili na furt… Nikdy bych si nemohla dovolit chodit takhle často na kontroly. Něco s ním není v pořádku.“ Mimoděk se dotkla vypoukliny svého břicha. „A kde bych rodila?“

„Nejsi plnoletá, Jess. A jsi v jiným stavu. Cokoliv jsi doteď řekla, nic neznamená. Dobrý právník se postará, abys z toho odešla nejen bez záznamu, ale taky s odškodným od státu. Měli se o nás postarat, Jess, místo toho nás nechali napospas tomu…“ Vyschlo mi v krku. Nedokázala jsem pokračovat.

Ještě pořád zírala na stěnu nade mnou. Počáteční šok a vztek ji definitivně opustily, ale oči, stále zarudlé od pláče, se kterým bojovala v kabince, se jí znovu leskly.

„Já mu věřila, Swanová. Poprvý v životě jsem myslela, že mě má někdo doopravdy rád. Tohle nemůžeš pochopit,“ zavrtěla prudce hlavou. „Ty ne. Četla jsem dopisy, co mu psala tvoje matka. Jak ho prosila, ať je na tebe hodnej. Jaká jsi úžasná a skvělá. Věřila bys, že se mu dokonce snažila nacpat, že jsi jeho fakan? Smáli jsme se tomu spolu kolik tejdnů.“ Obličej jí zkřivila matná ozvěna toho smíchu, ale rychle zmizela. Teprve teď se mi podívala do očí.

„Milovala tě, chápeš to? Než jsem si přečetla posraný dopisy od tvý matky, ani jsem netušila, že je možný, aby rodič takhle miloval svý dítě. Když jsem otěhotněla, nevadilo mi to. Já byla, kurva, šťastná, protože jsem si každý ráno s hlavou v hajzlu říkala, že už vím, jak se to dělá, že už vím, jak má mít matka ráda svý dítě. Každý den, každou minutu jsem si přísahala, že to nepodělám, že se vás ostatních nějak zbavím, že budeme s Marcusem spolu sami a budeme umět milovat svý dítě.“

Obě jsme lapaly po dechu. Ji dusil nový nával pláče, mě nedostatek kyslíku.

Tohle byla odpověď. Takhle se policie dozvěděla o tom, že Marcus byl nejspíš můj biologický otec. Vybavil se mi můj včerejší rozhovor s mámou. Proč mi to nakonec neřekla? Styděla se za to, že i po tom všem se s ním snažila komunikovat? Jasně, dělala to v mém zájmu, přesto…

„Stanleyová?“ V pootevřených dveřích se objevil policistčin naštvaný obličej. Rychle zhodnotila situaci. Na Jessicu se jen krátce zamračila, u mě se pohledem zdržela déle. I na mě se mračila. Soustředěně. Snažila se přijít na to, proč jsem jí povědomá.

„Swanová? Isabella Swanová?“ Chytrá holka.

Rozhodla jsem se ji ignorovat.

Nejistě jsem se odlepila od stěny. Váhavě jsem došla k Jessice. Nedokázala bych se jí dotknout, i kdybych mohla, ale měla jsem poslední příležitost aspoň trochu spravit to, co se mezi námi stalo. Bylo to snadné. Stačilo říct jí pravdu.

„S ním by se ti to nikdy nepodařilo, Jess. Jen bez něj máš šanci.“

„Děláte si srandu? Vy dvě spolu rozhodně nesmíte mluvit!“ Policistka otevřela dveře dokořán a vyrazila k nám. Vzala mě za rameno, ale při pohledu na moje ruce mě zase pustila.

„Jen mě chtěla pozdravit,“ vystrčila Jessica bojovně bradu, ještě pořád mokrou od slz.

„Ven!“

Poslechla jsem. Další slova byla zbytečná.

 

 

Automaticky jsem zamířila ke svému místu. U recepčního pultu jsem zahlédla Carlislea. Napadlo mě, že už jsem nejspíš přišla na řadu, a když mě nemohli sehnat, Carlisle se nabídl, že se po mně podívá.

Jenže stačil jediný pohled do jeho očí a věděla jsem, že o mě tentokrát nejde. Zůstala jsem stát uprostřed čekárny. Vyrazil ke mně a já ho beze slov prosila, ať řekne něco, co ještě dokážu unést.

Opatrně mě chytil za paže. Byl bledý jako list papíru. Stejnou barvu měly i jeho rty.

„Bello, před deseti minutami jsem měl telefon z Phoenixu.“

Ach Bože, prosím ne, Edward ne, prosím Bože…

„Bello…“ Carlisle mě sevřel pevněji. Uvědomila jsem si, že svou modlitbu říkám nahlas.

„Měl nehodu. Leží v nemocnici. Ujistili mě, že je stabilizovaný, nic bližšího mi ale neřekli. Někdo zpochybnil naše rodičovská práva,“ ušklíbl se. „Esme je na cestě, za hodinu letíme do Seattlu a pak do Phoenixu. Veze ji sem Paul. Počká, až tě zkontrolují a odveze tě domů.“

Z proudu jeho řeči jsem vnímala jen tři slova.

Nehoda. Nemocnice. Stabilizovaný.

První dvě byla snesitelně jednoznačná. Třetí dávalo příliš velký prostor pro příliš různé možnosti. Točila se mi z nich hlava. Všechno se točilo. Rychleji, než jsem dokázala zvládnout.

 

I tentokrát jsem se probrala s Esmeiným uklidňujícím dotykem na tváři.

„Je mi to tak líto, holčičko,“ vzlykala tiše. Její sebeovládání někam zmizelo. „Zasloužila by sis už jen nekonečnou řádku dokonalých dnů a místo toho se nám všechno sype pod rukama…“

Zezadu k ní přistoupil Carllisle a objal ji kolem ramen. „Musíme jít, miláčku. Bello, strašně nerad tě tu nechávám takhle, ale Paul čeká za dveřmi a Emmett s Rose jsou na cestě. Přísahali, že se od tebe nehnou, dokud se nevrátíme.“

„Hrozně moc bych chtěla jet s vámi,“ zašeptala jsem. V Phoenixu nebyl jen Edward. Byla tam moje máma. Byl tam můj starý život.

Jenže Edward mě opustil.

Moje máma byla zavřená.

A můj starý život už neexistoval.

Esme mě naposledy objala. „Dohlídni mi tu na ně,“ zkusila se usmát skrz slzy. Pak mě políbila na čelo a byla pryč.

 

 

 

Edward


„Slyšíte nás, pane Cullene?“

Zkusil jsem otevřít oči.

Ježíši.

Jako by mi někdo natáhl víčka a přitloukl je hřebíky k lícním kostem.

„Pomalu, Edwarde.“ Tanyin hlas mi rozhoupal žaludek.

„Jen do toho, Cullene. Doktor říkal, že už musíte být vyspanej do růžova.“

Uvědomil jsem si dvě věci.

Jsem živý. A ti dva nade mnou se hádají.

Tanya a policajt. Kdo jiný.

Do prdele, do prdele, do prdele! Zase jsem to podělal.

Pomalu jsem se nadechl – další hřebíky, tentokrát v plicích – a zkusil to znovu. Povedlo se to napůl. Doslova. Nikdy mě nenapadlo, jak ohraničený je prostor, který je člověk schopný vidět jedním okem. Musel jsem pootočit hlavu, abych kromě své znovu dokonale upravené právničky viděl i toho chlapa.

Šklebil se na mě, jako by si proti své vůli představoval, co všechno mě bolí.

„Detektiv Gorecki, pane Cullene,“ vrátil se ke zdvořilejšímu tónu. „Omlouvám se, abychom s vámi mohli mluvit, snížil vám doktor dávku sedativ. Jen co mi odpovíte na pár otázek, můžete si zase nechat povolit kohoutek,“ kývnul k infuzi, od které vedla hadička někam mimo moje zorné pole.

„Já byla proti,“ vyštěkla Tanya. „Podle mě nejsi schopný vypovídat.“

Jednoznačně přeháněla. Byl jsem ospalý, všechno mě bolelo, ale vychoval mě doktor, takže jsem to dokázal brát jako dobrou zprávu. To, že mě všechno bolí, pravděpodobně znamená, že to časem bude normálně fungovat. Teprve když jsem zkusil otevřít pusu, abych Tanyu usměrnil, pochopil jsem, jak to myslela.

I tohle bylo doslovné. Rty jsem téměř nedokázal pohnout. Jako bych měl místo nich spečené rozžhavené cáry obnaženého masa. Vyšlo ze mě ubohé zanaříkání.

„Tak co, ještě mi chcete tvrdit, že přeháním?“ Nechápal jsem, kde bere tu energii. Když jsem ji viděl naposledy, zdálo se, že už nikdy nemůže vystřízlivět.

Gorecki se ale nedal tak snadno. Znovu se nade mě naklonil. Tak, abych se nemusel namáhat s otáčením hlavy.

„Fajn. Zkrátíme to. Prozatím mi bude stačit odpověď na jedinou otázku. Kdo řídil to auto, Edwarde? Potřebujeme vědět, jestli jste řídil vy, nebo slečna Goldingová.“

 

 

Esmein hlas by mě probral, i kdybych byl už hodinu mrtvý.

V tomhle případě spíš Esmeiny vzlyky. Myslel jsem si, že není možné, abych se nenáviděl ještě víc, ale i v tomhle jsem se pletl.

Tentokrát už jsem věděl, jak moc to bude bolet, přesto jsem neměl dost trpělivost, abych svoje funkční oko otevíral pomalu.

„Edwarde…“ Seděla vedle mě a ve tváři se jí odrážela taková sbírka emocí, že jsem to skoro nezvládl. Sledoval jsem v přímém přenosu, jak se v ní pere mateřská láska s oprávněným mateřským vztekem. Slzy jsem dostal jako nevyžádaný bonus.

V životě jsem si tolik nepřál dostat pěstí.

Jenže tohle byla Esme.

Konečny prstů spíš naznačila dotek na mojí tváři, než že by se jí skutečně dotkla, a vymáčkla ze sebe neúplný úsměv.

„Dáme to všechno do pořádku, broučku. Nenecháme tě v tom. Pár týdnů nám nezničí to, co jsme tak dlouho budovali.“

Za tohle jsem zasloužil trpět. A tak jsem se znovu nadechl a pohnul jsem tou oteklou věcí, která bývala mou pusou.

„Mami…“ Ani já jsem pořádně nerozuměl tomu, co říkám, ale ona pochopila. Pochopila a znovu se rozplakala.

 

Carlisle se ukázal asi po deseti minutách. Jeho obličej připomínal masku. To byl jeho způsob, jak se vypořádat s protichůdnými pocity. Schovat je.

„Už s tebou mluvil doktor?“ zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou. „Chceš to slyšet ode mě?“ Byl to víc povzdech než skutečná otázka.

Místo přikývnutí jsem zkusil vlastní otázku.

„Ta holka?“

Zamračil se.

„Ptá se na tu dívku, co s ním byla v autě.“ Esme mi nejspíš vždycky rozuměla líp.

Carlisle zavrtěl hlavou. „Ptal jsem se na ni, ale nejsi příbuzný. Nemají právo tě informovat, ale leží na intenzivní péči, takže se obávám, že je na tom podstatně hůř než ty. Bohužel je to pravidlo. Lidé na sedadle spolujezdce obvykle doplatí na bezohlednost řidiče.“

Esme se na něj zuřivě zamračila. A mně chvíli trvalo, než jsem pochopil. S policií ještě nemluvili. A s Tanyou taky ne. Nemohli vědět, že jsem se přiznal.

Carlisle automaticky usoudil, že jsem za volantem seděl já. Předem se rozhodl, že jsem viník.

„Líto,“ zahuhlal jsem. Tentokrát Esme nemusela tlumočit. Rozuměl mi skvěle, ale s jeho výrazem to samozřejmě nehnulo.

Pak mi v několika větách shrnul, jak jsem na tom já. Postupoval od nohou nahoru a u dvou zlomených žeber se zdálo, že to je to nejhorší, co se mi stalo. Když začal zeširoka rozebírat možnosti plastické chirurgie, ještě pořád mi to nedocházelo. Co jsem si, kruci, myslel? Že mám monokla a natržený ret? Nejspíš přesně tohle.

„…takže ten plech bohužel prošel tkání až na kost. Oko naštěstí zasaženo nebylo, ale jinak to nevypadá moc dobře. Viděl jsem fotky. Není to čistý řez, Edwarde. Ani zdaleka. A tvoje ústa…“

Začínal jsem chápat. Nebylo to jenom pocit, že nemůžu pořádně hýbat rty. A nejspíš si ani věčný optimista Carlisle nemyslí, že se to někdy zásadně zlepší. Projel mnou první záchvěv paniky.

Snažil jsem se myslet na to, že Scar teď někde možná bojuje o život, ale nijak zvlášť to nepomáhalo.

Zachytil jsem Esmein napjatý výraz. Sebral jsem zbytky vůle, abych ovládnul třas, který mě rozvibroval zevnitř. S úsměvem jsem měl na nějakou dobu smůlu, a tak jsem místo toho pokrčil rameny. Ještě mě napadlo, že bych to mohl doplnit o nějaké výstižné slovo.

Třeba idiot. Nebo kretén. Ale docházely mi síly a já měl ještě jednu zásadní otázku.

Znovu jsem se zhluboka nadechl.

„Bella?“

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

ambra

36)  ambra (28.04.2015 12:51)

Tak já to dneska zkusím nějak přeorat a vyvěsit .

35)  lumikk (27.04.2015 18:11)

No jo, nachytala jsem se!
A teď vážně. Ten absťák mě zničí.

34)  Kulisek (21.04.2015 21:22)

Ještě nic? :)

kala

33)  kala (18.04.2015 08:14)

Já jsem, ale trubka
Od včera tu čumákuji a čekám na další kapitolu, ale tys nikde nepsala, že tu bude hned...
To mi to muselo dojít až teď
Já jen, že se moc těším.
Děkuju

32)  Kulisek (17.04.2015 11:30)

To jsem velice potěšena
Ještě když jsem v tom otravování, myslíš že je pravděpodobné že dokončíš i Most?

Fanny

31)  Fanny (16.04.2015 21:04)

Kulisku, to nás bude víc... Co kdyby kapitola, co kdyby komentář s informací... :D

ambra

30)  ambra (16.04.2015 19:30)

Kulisku, na zítra jsem si kvůli kapitole zrušila angličtinu .

29)  Kulisek (16.04.2015 19:19)

To už je normálně závislost, každý den alespoň nakouknout co kdyby... :) Přeji brzké uzdravení

kala

28)  kala (13.04.2015 21:31)

ambra

27)  ambra (13.04.2015 21:24)

Kočičky moje, včera ráno jsem se vzbudila s tak hnusnou chřipkou, ze jsem zatím vydržela vzhůru max pul hodiny:( . Ale zitra už snad bude líp

26)  Kulisek (13.04.2015 20:15)

Jsou i tací, co chodí nakukovat i dvakrát za den. Tak na nás mysli

piky

25)  piky (12.04.2015 23:05)

ambra

24)  ambra (10.04.2015 16:54)

Kočičky, opožděně strašně moc děkuju .
Lumičku, znáš mě, jak jsou svátky, stává se ze mě intelektuálně nepoužitelná hospodyňka . Navíc mi nepřeje počasí ani na víkend (má být hezky, takže zahrada:'-( ). Zkusím dnes večer aspoň začít .

23)  lumikk (10.04.2015 16:27)

Tak jo, už je to pěkně trapný, jak sem chodím každej den, abych se koukla, jestli náhodou není nová kapitola . Takže se ptám narovinu: Kdy bude nová úžasná kapitola?

Kate

22)  Kate (05.04.2015 00:30)

Takový ten naivní pocit, že bude lépe. "Lépe" je v tvé povídce vážně relativní pojem. Hezky je trápíš, jen co je pravda. Tak snad by se to mohlo obrátit k dobrému, ne?
Jo, Edward je kretén a za chyby se platí. Nemyslíš, zaplatíš. Ale je mi ho i přes to líto. :'-( Esme a Carlisle jsou prostě... Milující rodiče, kteří se vyrovnávají se svými pocity různými způsoby.
Jessica... Kdo ví, kam se její život bude dál ubírat?!
Bella je opět silná, miluju jí, zaslouží si vše dobré.
Píšu to u posledních několika kapitol a doufám... Ať je už konečně LÉPE, prosím. Koukej s tím něco udělat, autorko! ;) A honem piš! :)
PS: Už dlouho tu nebyla zmínka o Alice a Jasperovi? Jaký je Alicin zdravotní stav?

Lenka

21)  Lenka (31.03.2015 15:08)

Běhá mi z toho mráz po zádech, ale stejně se nedokážu odtrhnout.
Zase úžasná kapitola.

Ivana

20)  Ivana (30.03.2015 22:47)

Jessica... ja by som ju hrozne chcela nenávidieť, ale pri tom ju tak strašne ľutujem. Ona skutočne len chcela lásku... dá sa za to niekoho trestať? Veď ona chudera bola tak hrozne zúfalá, že ju dokonca chcela s takým... skúsim to radšej bez vulgarizmov.
Heeej, ale Edward... tvár? Jeho tvár? Čo mu ostane? Duša? Tú už pochoval. Ja mám strach. Úplne skutočný strach.
Ale prečo sa priznal? On predsa nešoféroval. Pre istotu si to ešte pôjdem overiť do predchádzajúcej kapitoly. Ale snáď nie tak blbý, že chce ísť teraz ešte do väzenia. Ach, nie. Toto je príliš. :(
Čo však nič nemení na fakte, že by si sa mala písaním živiť, pretože to ako ty dokážeš podať pocity je jedinečné.

Fanny

19)  Fanny (28.03.2015 22:36)

Bella je vážně milionová. Vážně, ta holka je neuvěřitelná!
A Edward... No, sakra. I když se teď jakou dobu choval jako... No, nechci být sprostá, tak tu situaci v jaký je mu ani trochu nezávidím... Tohle si ani on nezaslouží... Výčitky svědomí, který v nejbližší době přijdou, ze všech těch drog a chlastu a zcela určitě i z tý nehody. Smíření s tím, co se mu stalo, taky nebude jednoduchý a teď se dozví, co se dělo tady. To přece nemá šanci ustát!
Už aby bylo líp!

18)  danje (27.03.2015 20:10)

Když se objevila 33.kapitola tak jsem jásala. Celou dobu jsem chodila na stránky, kdy bude pokráčko. Po dlouhé době jsem si říkala, že už ani neznám název a nepoznám to.:p Jop. poznala. A tak jsem si říkala, že na jeho přečtení potřebuji trochu klidu, přečíst si dřívější kapitoly, abych se zas dostala do příběhu. Mezitím jsi přidala 4 kapitoly. A dnes večír, se sklenkou vína a náááádherného klidu, kdy doma nikdo neotravuje , byl konečně čas. Konečně objasnění předchozích let, kdy se potkali- po pěti letech? ani už nevím. :( Každopádně jsem přečetla tři kapitoly zpět před tou dlooohou pauzou. Dál nečtu. Mooooc bolesti. A teď: já sú tak ščastná , že jsi to nevzdala.



17)  Koldi (26.03.2015 23:06)

Úžasná kapitola! Je to pořád hrozně napínavé! Jsem ráda, že se na ni zeptal, ale jsem děsně zvědavá, co se dozví a co na to řekne, blbounek jeden. Děkuju, že tu povídku dopisujš, je vždycky úžasný zážitek tvé povídky číst, jsou tak emotivní, vždycky mě strhnou a nutí se do příběhu vžít

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Volturi