Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Jste nej. ♥

 

 

15+

 

 

 

 

Edward


I dneska večer usnula na mém gauči. Sjetá, opilá a neuspokojená. Každý den spotřebovala spoustu koksu, ale to jí nestačilo, takže si vždycky přinesla láhev vodky nebo drahé šampaňské. Povzbuzoval jsem ji v pití, vlastní skleničky jsem se ale ani nedotknul.

Nechápal jsem, jak při svých zkušenostech může nevědět, že alkohol celkem spolehlivě likviduje to, kvůli čemu lidi většinou berou koks. Tanya připomínala mechanickou hračku s rozbitým natahováním. Dvě tři otočení klíčkem – dvě tři lajny – a byla šťastná, uvolněná a plná energie. Pak to zazdila pár panáky a nejpozději kolem půlnoci odpadla. Já končil u uvolnění a energie.

Nebylo to zadarmo. Tanyina cena byla pořád stejná. Její ruce na mém těle, její pořád stejný a teď už neskrývaný požadavek.

„Nebuď, kurva, Edwarde, takový dítě. To jsi to vždycky dělal jenom z lásky?“ Snažila se mě políbit, a bylo čím dál těžší uhýbat před ní tak, aby to nebylo otevřené odmítnutí. Otevřená urážka. Ne že by mi tolik záleželo na jejích citech. Jenže už jsem zažil, jaká umí být, když se doopravdy naštve. Zažil jsem už leccos, ale nestál jsem o zkušenost s Tanyou jako svým nepřítelem. Něco mi říkalo, že bych to taky nemusel přežít.

„Vždycky ne,“ zakroutil jsem hlavou a zvedl se z pohovky. Zamířil jsem ke koupelně. Potřetí za dvacet minut. Naštěstí nebyla schopná vnímat tyhle detaily. „A věř mi, Tanyo, je v tom celkem rozdíl.“

„Počkej!“ vyštěkla za mnou. Pomalu jsem se k ní otočil. Vzala si skleničku, ale nenapila se. Spíš jako by se potřebovala něčeho přidržet. Upřeně mě pozorovala. „Takže teď jsi zamilovaný? Proto si nemůžeme užít?“ Snažil jsem se nedat najevo svoje znechucení, ale stálo mě to veškeré zbytky fetem nabouraného soustředění. Přesto jsem nejspíš nebyl úplně úspěšný. Tanya si pod tlakem mého pohledu přetáhla cíp županu přes kolena, jako by chtěla narychlo získat zpátky ztracenou důstojnost. Zhluboka jsem se nadechl. Mluvit s Tanyou o Belle mi připadalo… špatné. Mírně řečeno. I jenom myslet na ni v tomhle zkaženém bytě mi připadalo jako znesvěcení všeho, co mezi námi bylo. Přesto jsem to dělal. Myslel jsem na ni. Občas dokonce ve sprše. Za pár vteřin uvolnění jsem pak platil hodinami morální kocoviny. Ale vyslovit nahlas její jméno před Tanyou… Tuhle metu jsem nehodlal překročit.

Zavrtěl jsem hlavou. Důrazněji než před chvílí. „Nejsem. Ale pamatuju si, jaký to je. A už to nechci dělat jinak. Nechci se už nikdy cítit jako děvka.“ Tohle byla naprostá pravda. Nečekal jsem, jak Tanya zareaguje na tuhle informaci, a zmizel jsem za dveřmi. Když jsem se vrátil, byla pryč. Poprvé po několika dnech odešla spát do svého bytu.

Ulevilo se mi. S krabičkou cigaret jsem – stejně jako několik předchozích nocí – vyšel na terasu. Noční vzduch byl pořád příliš teplý, ale umělý chládek v bytě mě rozčiloval. Zhoršoval můj pocit nereálnosti všeho, co se mi dělo. Posledních pár týdnů jsem si připadal jako v nějakém debilním surrealistickém filmu. Jo, spousta cizích slov. Bella by to ocenila.

Zatočila se mi hlava. Zkusil jsem si vzpomenout, kdy jsem naposledy něco vypil nebo snědl. Vrátil jsem se do bytu a před otevřenou ledničkou do sebe bezmyšlenkovitě nacpal kus studené pizzy a zapil to mlíkem přímo z krabice. Všechno to chutnalo jako papír. Nijak. S koksem prostě byly i potíže. Člověk zapomínal jíst. Jíst a spát a zabývat se věcmi, které s jasnou hlavou bolely.

Přesně to jsem se ale dneska chystal udělat. Nejdřív jsem tak trochu ukolíbal sám sebe. Stačilo mi k tomu pár minut s kytarou. Bella na mě jako obvykle čekala těsně pod víčky. Nezpíval jsem nahlas, možná jsem vůbec nezpíval, jen jsem pohyboval rty a v duchu k nim přiřazoval známá slova. Obrazy následovaly těsně za nimi.

Milovala mě. Byl jsem si tím jistý. Aspoň v tuhle chvíli. A nebylo to přeci tak dávno. Tak proč teď…

Nakonec se mi to trochu vymklo. Nepamatoval jsem si, kdy jsem odložil kytaru, ale když jsem otevřel oči, seděl jsem na mramorové dlažbě a objímal si pokrčené nohy. Bolelo mě za krkem a do tváře mě pálilo vycházející slunce. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem vydedukoval, že mě po pár dnech přeci jen přemohl spánek. Nezapomněl jsem ale na svůj plán. Hrábl jsem na stolek pro cigarety a připravený sešit. Z nějakého neznámého důvodu jsem si doma při balení hodil do tašky i pár školních věcí. V sešitě do francouzštiny zbývalo dost volných listů, a tak jsem ty popsané vytrhl a vyhodil, aby mě nic nerozptylovalo.

Otočil jsem na čistou stránku. Ani jsem se nesnažil rozpomenout se, co je za den. Prostě jsem začal psát. Stejně jako včera. Stejně jako předevčírem. Stejně jako…

Bello, zapomínám, proč jsem sem přijel. Proto tenhle sešit. Protože se bojím, že až bude po všem (rozuměj - až bude můj biologický otec mrtvý), nedokážu se odsud hnout. Budu tu potřebovat zůstat, protože si budu potřebovat vybavit ten důvod. Zní to šíleně a to je OK, protože on je šílený. A já jsem jeho syn. Se vším všudy.

Kde jsem to minule skončil? Jo, už vím. Moje sestry byly moje sestry jen napůl. Večer předtím, než se to stalo, řekla Elizabeth Tonymu, že holčičky nejsou jeho. Chodila s jeho nejlepším kamarádem. Věřila bys tomu? Když se ten hajzl dozvěděl, že je těhotná, vykašlal se na ni. A ona se nechala sbalit Tonym… Neumíš si představit Tonyho výraz, když mi ten jejich poslední rozhovor popisoval. Bello, myslel jsem, že díky Marcusovi vím o nenávisti všechno. Ale to, jak můj otec nenáviděl mou matku…

Ty víš, že s vírou v Boha mám trochu problém. Ale Bello, těch pár dnů (nebo už jsou to týdny?), co znám Tonyho, stačilo na to, abych uvěřil v peklo. On neskončí v pekle, on se tam musel už narodit.

Když se dali dohromady, nebyl ještě žádná hvězda. Naivní kluk, co brnká v podřadných klubech. Mluví o tom tak… já nevím, jako by si sestavoval věty do vlastního životopisu. Dá se tohle vůbec někde ověřit? Vlastně mě to nezajímá. Co jsem to… Jo, už vím. Včera ho ta jeho nenávist dostala o trochu víc než obvykle. Mluvil o tom, jak ji miloval. Jak byl na sebe pyšný, když mu dala přednost před tím druhým. Jak se chvástal, když s ním hned otěhotněla. A jak si ten večer před mordem uvědomil, že se mu všichni smáli za zády…

Je hrozně pyšný, ale to už jsem ti asi říkal. Slovu ješitný dává naprosto nový rozměr. Přesto… Kriste Ježíši… Dokonce i po třech lajnách si myslím, že neměl právo. Že tohle si nezasloužila.

Už k němu nechodím střízlivý. Tanya se stará o mou duševní pohodu. Říkal jsem ti o Tanye? Blbá coura, která si myslí, že mě může ovládat. Nejspíš ji to naučil on. Tony. Nevím, co mezi nimi bylo nebo je, ale když se na sebe dívají, mám chuť utéct.

Ne do jiné místnosti. Na jinou planetu.

Je možný, aby ji to naučil? Aby ji naučil, jak moc je možný někoho nenávidět?

Oba mě děsí, Bello, ale fakt nejvíc mě děsí, když na mě Tony vytáhne geny. Začne nenápadně. Jakou mám rád muziku. Bla bla bla. Jenže než se vzpamatuju, mluvíme o tom, že krev může spláchnout spoustu špíny. Krev je čistá. Takhle to říká Tony. Čichá si k rukám a tvrdí mi, že pořád cítí jejich krev. A že je očistil.

A já jsem jako on, Bello. Nezasloužím si, aby mě někdo miloval. Nezasloužím si někoho, jako jsi ty.

Protože já mu věřím, Bells.

Protože mám strašnou chuť ho zabít.

 

 


Bella


Nechápala jsem, jak je to možné. Každý zvlášť působili jako dokonalé anestetikum. Nebo sedativum. Nebo antidepresivum. Podle toho, co jsem zrovna nejvíc potřebovala. Ale když se u mé postele objevili oba najednou, stáhl se mi krk úzkostí. Oba – Esme i Carlisle – měli pořád stejnou laskavost v očích, pořád stejný starostlivý úsměv. Přesto…

„Stalo se něco?“ Chtěla jsem to vědět hned. Žádné uklidňující litanie.

Esme se s poněkud vyčítavým výrazem obrátila ke Carlisleovi. „Říkala jsem ti, že ji vyděsíme.“ Aniž by počkala na jeho reakci, obrátila se znovu ke mně.

„Všechno je v pořádku, miláčku. Tedy… jak to jen jde.“ Myslela hlavně Alici a já jí byla vděčná, že na ni nezapomíná. Ještě pořád mě k ní nechtěli pustit. „Zítra tě čeká ta operace, ale to už víš. Pak je tu ten výslech.“ Na okamžik stiskla rty. „Rozhodli jsme se přizvat k tomu našeho právníka. Doktor Jenks se postará, aby někdo nezneužil tvého stavu. Jsi zraněná. A rozrušená,“ dodala rychle, když viděla, že chci něco říct. Můj stav? Co to má být? Nějaká nová diagnóza? Rychle jsem se zamyslela nad tím, jak aktuální jsou moje znalosti trestního práva. V oblasti teorie bych si nejspíš vystačila. Navíc – sbírání precedentů byl kdysi můj koníček. Někdy ve druhé nebo ve třetí třídě. Ještě bych našla svoje poznámky z té doby. Ale musela jsem uznat, že mi chybí praxe. Nezbývalo, než doufat, že doktor Jenks s ní problém nemá.

„Tak fajn.“ Musela jsem si odkašlat. „A děkuju,“ dodala jsem rychle.

Trvalo dvě vteřiny, než jsem pochopila, že tohle nebyl důvod jejich mise.

Esme se s povzdechem – ale taky pořád s úsměvem, který mě mátl – posadila na židli. Natáhla se a automaticky mi uhladila vlasy. „Jason – tedy doktor Jenks – už stihl něco zařídit, Bello. Asi tak za dvě a půl minuty ti zazvoní telefon. Mamince taky moc chybíš.“

Občas jsem o tom četla v nějakém románu. Hrdinka není schopná vstřebat informaci, kterou právě obdržela. Spojení v jejím mozku přestanou fungovat obvyklým tempem. Vždycky jsem se kroutila při představě, že moje aktuálně oblíbená hrdinka nejspíš právě vypadá jako imbecil. Odmítala jsem tomu věřit. Jaká informace by mohla někoho takhle vyřadit?

„Bello?“ Esme se starostlivě zamračila. Můj imbecilní výraz se jí nejspíš vůbec nezamlouval. To ale nebylo důležité. Protože právě v tu chvíli mi zazvonil telefon.

 

Esme mi ho přidržela u ucha. Carlisle se taktně vypařil. Proč vlastně přišel? Čekal, že omdlím? No, snad zůstal někde poblíž.

„Bello? Bello, miláčku, jsi to ty?“ Dusila jsem se slzami. Přikývla jsem, jako by mě máma mohla vidět. „Není tam! Říkal jste, že tam bude! Teď mi tam někdo funí!“ nadávala někomu vedle sebe. Ať to byl kdokoliv, litovala jsem ho. Naštvaná Renée, to bývala nějaká síla.

Vzlyky jsem dokázala tlumit, smích už ne. Ale ještě pořád jsem brečela, takže z toho vyšlo něco jako ochraptělý štěkot.

„Bello?“ zkusila to znovu. Byla rozčílená. Stejně jako já.

„Mami…“ Konečně jsem našla hlas. „Mami, jsem to já…“

„Bello! Bello!“ Teď brečela ona. Popotáhla jsem.

„Dneska si moc nepokecáme,“ zakvílela jsem. Pohled mi zabloudil k Esme. Zírala z okna, ale po tvářích jí tekly slzy.

„Holčičko, poslouchej mě.“ Máma se překvapivě rychle srovnala. „Cullenovi ti zařídili vážně skvělýho právníka. Starosti pusť z hlavy. Těch sis užila na padesát let dopředu. Teď je důležitý, aby ses uzdravila. A abych se já dostala ven a mohla se o tebe zase starat…“

„Mami…“ vzlykala jsem a Esme mi tiše a něžně otírala tváře chumáčem papírových kapesníků.

„Já vím, miláčku, já vím, co se stalo. Je mi to tak líto, Bells, ani ti neumím říct, jak moc je mi to líto. Potřebovala bych ten tvůj velkej slovník, ve kterým sis tak ráda čítávala. Vzpomínáš? Říkala jsi mi, že se tam dá najít prakticky každý slovo. A já teď nutně potřebuju slovo pro tu lítost, pro to trápení, co mě žere zevnitř, Bello, je to moje vina, měla jsem se vykašlat na chlapy, měla jsem tě ochránit, měla jsem…“

„Mami!“ Okamžitě zmlkla. „Tohle není nutný, mami,“ řekla jsem tiše. Zavřela jsem oči a poslouchala, jak se její dech pomalu uklidňuje. „Hrozně jsem se o tebe bála,“ zašeptala jsem, když jsem si byla jistá, že teď už mě bude vnímat.

„Tři měsíce,“ odpověděla mi stejně tiše. „Můj právník říká, že nejdýl za tři měsíce jsem venku, Bello. Už teď mám ale papír na to, že ti můžu třikrát týdně volat. Takže se koukej do příště vybrečet, ať můžem někoho pořádně zdrbnout.“ Přešla ke svému „jsem tvoje kámoška“ tónu, ale obě jsme věděly, že ještě potrvá, než jí půjde od srdce. Pokud se to ještě někdy stane.

Možná nás to změnilo nenávratně. Možná jsme navždy… poškozené.

„Budeme v pořádku, miláčku. Nedovolím, aby nám zničil o jediný den víc, než je nezbytně nutný.“

„Ty ses dala na čtení myšlenek, mami?“ Zase slzy i smích. Z téhle houpačky se mi vážně točila hlava.

„Pořád jsi moje dcera, Bello. Nikdy tě nikdo neznal tak dobře jako já.“

Měla pravdu. I když… myslívala jsem si, že totéž platilo i obráceně. A přesto mě dneska překvapila. Poprvé mi dovolila zůstat ve správné roli. Poprvé mě nechala brečet a koktat a zoufat si. Poprvé mi dovolila, abych byla skutečné dítě. Napadlo mě, že se to možná stalo příliš pozdě. Pro pozdě.

Ale ta druhá možnost byla tak lákavá. Možná budu mít skutečnou mámu. Možná nezůstanu úplně sama.

 

 

 

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Empress

1)  Empress (10.06.2014 23:50)

Ach, to bolo... ja nemám slov. :'-( Dokonalé je slabý výraz
Ambri, viac zo mňa asi nedostaneš, ale ver, že som si čítanie, ako vždy nesmierne užila a budem nedočkavo vyzerať ďalší dielik.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse