Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Takhle jsem si to nepředstavoval. Měl jsem být frajer, co ji vytáhne z problémů. Místo toho se topím ve vlastních...

 

Zamknul jsem oba zámky pod oknem
Stáhl jsem obě rolety a otočil se

Někdy řešení nejsou tak snadná
Někdy je dát sbohem jediná možnost


A slunce zapadne pro tebe
Slunce zapadne pro tebe

A stín dne
Zahalí svět do šedi

A slunce zapadne pro tebe

 

Bella


Ani v nemocnici se mi nedařilo získat pojem o čase. Žádný den a noc. Jen spánek přetržený krátkými úseky bdění.

V jednom z prvních za mnou přišla Rose. I v beztvarých nemocničních hadrech, bledá a s fialovými kruhy pod očima vypadala jako zlatovlasé ztělesnění amerického snu o blond roztleskávačce.

Přitáhla si Esmeinu židli. Zatěkala pohledem k přístrojům nad mou hlavou, ale mým očím se vyhnula.

„Podělala jsem to.“ Rose nikdy neztrácela čas. „Zfetoval nás chvíli potom, co jsi odjela. Podcenila jsem ho. Nenapadlo mě, že hned u prvního jídla bych si měla dávat pozor.“ Mluvila klidně, ale po tvářích jí tekly slzy. Nesnažila se je otřít. Možná proto, že by se musela pustit okrajů židle, které oběma rukama křečovitě svírala.

„Rose, podívej se na mě, prosím.“ Neochotně poslechla. „Vážně chceš zrovna mně vykládat, kdo to podělal?“

Svraštila obočí a trochu nakrčila nos. Neklamný důkaz, že se usilovně snaží pochopit, o čem to mluvím. Zvládla to rychle.

„Jsme stejně staré, Bello. Věřila jsi mi. Spolehla ses na mě. A já to prostě… dopustila.“ Prudce zavrtěla hlavou. Pár světlých pramínků se jí přilepilo na mokré tváře. Nechala je tam. Židle zapraskala. Klouby na prstech jí zbělely. Mimoděk mě napadlo, že má dlouhé, štíhlé a přitom dost silné prsty. Kdyby chtěla, může začít hrát na kytaru. Vlastně může dělat cokoliv. Rychle jsem se nadechla a silou vůle se soustředila na něco jiného. Věděla jsem, že dřív nebo později se tomu nevyhnu, budu muset čelit realitě následků toho, co jsem svým rukám provedla, ale teď jsem na to ještě nebyla připravená. I když… můžu být na něco takového dost připravená?

„Tenhle dojemnej ping pong bysme mohly hrát roky, Rose. Dopustil to Marcus, kruci.“ Rychle mě zmáhala únava. „A ten je mrtvý. Zaplatily jsme už dost. A jako bývalá vzorná skautka bys měla ocenit aspoň ten fakt, že jsme byly poslední. Už nikomu neublíží.“

Uhnula pohledem, ale ne dost rychle. Zahlédla jsem ho. Strach. Došlo mi to o vteřinu později.

„Neblázni, Rose. Přežily jsme Marcuse Volturiho. Tvůj otec by byl cvok, kdyby se k nám jenom zkusil přiblížit.“ Neodpověděla, jen pevně stiskla rty. „Možná bys o tom měla říct Emmettovi. A docela určitě policii.“

Ušklíbla se. „To mi říkáš zrovna ty? Prý už za tebou byli třikrát. Pokaždé jsi předstírala bezvědomí.“ Tentokrát jsem se odvrátila já. Měla pravdu. Něco jiného bylo mluvit o tom všem s Rosalií. Ale policie? Popisovat cizím lidem, co mi Marcus prováděl? Nechat je, aby to zapsali? Myslet na to, kdo všechno si to přečte? I tohle ještě musí počkat.

„Viděla jsi Alici?“ Nebyla to nejsnadnější cesta, jak změnit téma, ale tohle počkat nemohlo. Roseiny oči se znovu zaleskly. Celá se nahrbila. Trvalo věčnost, než se odhodlala promluvit.

„Alice… krvácela… dovnitř. A ležela v tý díře moc dlouho. Doktor Cullen mi vysvětlil, že už to, že rodila v době, kdy na to její orgány nebyly připravený, jí dalo zabrat. A teď… byla tam hrozná infekce. Celou ji… roztrhal…“ Zalykala se vlastními slovy. Zalykala se představami, které se s nimi spojovaly. „Museli jí vzít všechno. Už nikdy nebude mít děti.“ Tentokrát se neubránila vzlyku. Bylo to o to drásavější, že jsme obě věděly, že to nejhorší nevyslovila. Alice už koneckonců dítě má. Její tělo se nakonec zahojí. Ale co její mysl? Její duše? Neztratí se sama v sobě už napořád?

Rosalie konečně pustila židli. Zvedla ruku a gestem, kterým se na zlomek vteřiny změnila v nešťastnou pětiletou dívenku, si utřela mokré tváře a nos do ramene. Široký rukáv se jí při tom svezl až nad loket a odhalil obvaz.

„Jsi zraněná?“

Hořce se zasmála. „Ten prasák se neobtěžoval s čistýma jehlama. Taky infekce, ale tuhle vyřeší antibiotika.“ Stáhla si rukáv zpátky k zápěstí a trochu neohrabaně vstala. Jako by se styděla, že už chce odejít. „Nechám tě spát. Za chvíli za mnou přijde Emmett.“ Rychle se kousla do rtu.

„To je v pohodě, Rose, Esme mi vysvětlila, kde je Edward.“ A snažila se při tom potlačit vlastní emoce. Jako by to šlo.

Rose sevřela ruce do pěstí. Místo do židle teď zarývala nehty do vlastních dlaní.

„Bello, mám u sebe tvůj mobil. Schovala jsem ho, když nás odvážely do nemocnice. Včera jsem ho znovu zapnula. On… pořád ti píše. Netuší, co se tu stalo. A já… Byla jsem hrozně naštvaná. Na něho, na sebe, na Marcuse, na šerifa… Prostě mi připadalo, že nás v tom všichni nechali. Napsala jsem Edwardovi a poslala jsem ho do háje.“ Každé slovo ze sebe páčila, ale poslední větu vyhrkla, jako by to už konečně chtěla mít za sebou.

Zírala jsem na ni, ale neviděla ji. Esme mi ukázala dopis, který nechal doma. V něm mi věnoval jeden řádek. Až do této chvíle jsem si myslela, že je příliš zaujatý vlastními problémy, příliš zaujatý sám sebou, než aby se mi ozval.

Od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, kam a proč odjel, se to ve mně rvalo. Logika automaticky sestavovala seznam důvodů, proč se na něj nemůžu zlobit.

Pravděpodobně neexistoval lepší důvod, kvůli kterému by měl odjet. Kdyby počkal do rána, rodiče by ho nejspíš nepustili. Určitě ne samotného, a já přitom naprosto rozuměla tomu, proč si chtěl Edward zrovna tohle vyřešit na vlastní pěst. A hlavně – Edward samozřejmě nemohl tušit, jak skvěle jeho odjezd zapadne do Marcusova plánu. Občas, když se mi v mých bdělých chvilkách podařilo sebrat víc kousků z bývalé Belly, z té, co jí to pálilo, aniž by se musela zvlášť namáhat, dokázala jsem svůj logický seznam zakončit opravdu mistrovsky. Stačilo představit si, co by následovalo, kdyby Edward neodjel. Kdyby se po mně to další ráno sháněl v Marcusově domě. Svým způsobem mě tahle úvaha držela nad vodou. Díky ní jsem nahlas nekvílela nad prostým faktem, že Edward doopravdy odjel a nechal mě mému podělanému osudu napospas.

Jo, tohle byl skutečný boj. Protože kromě logické části to byl právě Edward, kdo ve mně probudil i mé iracionální, emocemi ovládané já. A to získalo převahu pokaždé, když jsem nebyla dost ve střehu. Což bylo skoro pořád.

Ne, ještě pořád jsem neměla pojem o čase. Ale když jsem říkala, že místo dne a noci se u mě střídaly jen spánek a bdělé chvilky, lhala jsem. Protože kromě nich, nad nimi, tu byl trýznivý pocit naprosté opuštěnosti.

Únava mě definitivně přemohla. Zavřela jsem oči. Chtěla jsem Rose ještě říct, ať mi ten podělaný mobil přinese, ale pak jsem si představila, že by musela být celou dobu u toho, až bych Edwardovy zprávy četla, protože bych ten pitomý mobil nemohla držet a obsluhovat.

Kašlat na mobil. Kašlat na zprávy. A kašlat na Edwarda. Je pryč. Opustil mě, když jsem ho nejvíc potřebovala.

 

 

Edward

 

Tanya nepřeháněla. Naopak. Nejspíš byla sama překvapená, jak velký je ve skutečnosti dav, který se sešel před hlavní bránou Phoenixkého státního vězení. Nebyli to jen novináři. Taky spousta aktivistů. Pochopil jsem, že policie se snaží držet od sebe v bezpečné vzdálenosti odpůrce trestu smrti a jeho zastánce. Ti první vykřikovali obvyklá hesla o justičním omylu, odpuštění a Bohu, který jediný má právo trestat. Ti druzí taky křičeli, ale ve chvíli, kdy jsem na jednom z transparentů, kterým mávali, uviděl obličeje svých sester, jsem je přestal vnímat. Ten plakát nebyl kvalitní; někdo zvětšil mizernou fotku ze starých novin a neobtěžoval se ji vylepšit. O to přízračněji vypadaly. Místo skutečných tváří jen bledé ovály, místo vlasů rozmazané světlé nic, místo očí šedé díry bez zorniček.

Auto zastavilo těsně před bránou. Než jsme vystoupili, srazil se kolem dveří chumel chlapů, kteří do jednoho vypadali jako příbuzní Tanyina řidiče. Krátký sestřih, široká ramena v černém saku, tmavé brýle.

„Nějak moc mužů v černém,“ uchechtnul jsem se hystericky. V ruce jsem drtil telefon, na kterém ještě pořád svítila zpráva od Rosalie. Těch pár minut, které jsem měl na vymyšlení smysluplné odpovědi, mi nestačilo.

„Tohle si vezmi.“ Tanya vytáhla z kabelky sluneční brýle. Svoje do ní ale schovala. „A nic neříkej. Aspoň ne dneska. Zítra už se na něčem domluvíme.“ Znovu jsem jí chtěl připomenout, že žádné zítra nebude, ale nestihl jsem se ani nadechnout. Dveře na mojí straně se otevřely a dva páry nekompromisních paží mě vytáhly ven.

Možná to bylo tím, že auto všechny zvuky tlumilo, ale když jsem se narovnal, obklopil mě takový jekot, že jsem mimoděk couvnul. O pár vteřin později se to ale prudce změnilo. Vedle mě se objevila Tanya. Všiml jsem si, že udělala jediné drobné gesto. Ječícímu davu to zřejmě stačilo.

Vzala mě za loket a nasměrovala mě k místu, které bylo vyhrazeno pro novináře. Gorily se pohybovaly zároveň s námi, lehce, bez toho, že by jim někdo musel něco říkat.

Zastavili jsme se sotva metr od vysokého přenosného zábradlí. Tanya znovu zvedla ruku a dav se ještě víc ztišil.

„Máte tři minuty. Pan Edward Masen“ – dav znovu zahučel – „se dnes nebude vyjadřovat. Žádám vás, abyste respektovali jeho situaci.“ Odhrnula si rukáv a zkontrolovala čas na svých hodinkách.

„Můžeme! První otázka? Ano, Bobe?“

 

Většinou odpovídala Bez komentáře. Když už něco řekla, bylo to úsečné a bezobsažné sdělení.

Když jsme se vraceli do auta, aktivisté už křičeli přímo na mě.

„Edwarde, odpusť mu!“

„Edwarde, dočkal ses!“

„Edwarde, pořád je to tvůj otec!“

„Edwarde, napiš guvernérovi!“

V autě jsem si zakryl uši a opřel se lokty o stehna. Nevidět a neslyšet. Když jsem se narovnal, zastavovali jsme u hlavní budovy.

Došlo mi, že ten tyátr venku vůbec nebyl nutný. Mohli jsme rovnou zajet dovnitř. Tanya měla všechna potřebná povolení.

Podíval jsem se na ni. Sklopila pultík na opěradle sedadla před sebou. Fungovalo to jako celkem luxusní toaletní stolek se zrcadlem a přihrádkou na šminky. Širokým štětcem si přejela přes tváře a bradu. Nosu se jenom symbolicky dotkla. Tvářila se neuvěřitelně spokojeně. Bylo mi jasné, že to není jen zásluhou jejího perfektního make-upu.

 

Kontrola. První, druhá, třetí. Když mi řekli, že u sebe nemůžu mít mobil, málem jsem vycouval. Jako bych se měl vzdát poslední nitky, která mě poutala k Belle. Tanyiny pevně sevřené rty mě vrátily do reality.

Dozorce u poslední kontroly – pochopil jsem, že už stojíme před tím oddělením – znovu pečlivě prošel naše dokumenty. S povzdechem je vrátil Tanye, mně podal řidičák.

„Nikdy bych nevěřil, že tě tu uvidím. Rozmyslel sis to dobře, chlapče?“ Do té chvíle jsem ho sotva vnímal, ale teď jsem sebou trhnul. Přesně touhle větou se mi občas pokoušela Esme rozmluvit některé z mých šílených nápadů.

Na vteřinu jsem se ocitnul ve svém pokoji. Známá vůně, tichý hlas, laskavé hnědé oči. Bodlo mě v břiše, když jsem dokázal pojmenovat pocit, který se s tím vším pojil.

Bezpečí.

Co když mají všichni pravdu? Co když dělám největší pitomost ve svém životě? Ale v tu samou chvíli už to byla jen řečnická otázka. Mohl bych se obrátit a odejít, ale nikdy bych to v sobě nemohl uzavřít.

„Vím to teprve pár měsíců. Myslel jsem, že oba mí rodiče jsou mrtví. Že zemřeli nějak… normálně,“ upřesnil jsem rychle. Vyděsil jsem sám sebe. Vážně si tu povídám s nějakým pitomým bachařem o věcech, o kterých jsem nedokázal mluvit ani s Bellou? Chlapík se ale netvářil překvapeně. Bylo mu hodně přes padesát a nejspíš už tu viděl a slyšel leccos. Naklonil se ke mně.

„Znám ho už pár let. Tony je fajn, když člověk nemyslí na tamto, ale nesmíš si ho pustit moc blízko. Pár chlapů už se kvůli němu nechalo přeložit. On umí… nevím, umí tě otrávit.“ Pronikavé šedé oči mě pozorně sledovaly, jako by se snažily zhodnotit, jestli jsem dost starý na to, abych něco z toho pochopil. Muž se narovnal a zadíval se na Tanyu. Snažila se skrýt netrpělivost. Moc jí to nešlo.

„Vlastně se divím, že to s ním tady slečna tak dlouho vydržela,“ usmál se. Ale v jeho úsměvu nebylo nic veselého, natož laskavého nebo milého.

„To přeci není žádná novinka, že ženská psychika je odolnější než mužská,“ ušklíbla se. „Už nás pustíš, Bene?“

Nebylo to tak jednoduché. Ben na své místo nejdřív zavolal nějakého kolegu. Teprve pak otevřel široké kovové dveře.

Nevím, co jsem si představoval, ale žádná chodba lemovaná celami jako v Mlčení jehňátek se nekonala. Jen další dvě průchozí místnosti. Šedivá dlažba, žádný nábytek. Třetí místnost připomínala zasedačku v nějaké zchudlé firmě. Stůl, na jedné straně jednoduchá židle, na druhé straně židle dvě. Tanya se na jednu posadila s takovou samozřejmostí, že bylo zřejmé, že tohle je její obvyklé místo. Ležérně přehodila nohu přes nohu, a i když jí ve stoje dosahovala sukně až ke kolenům, teď jí byl na stehně vidět okraj punčochy. Ovládnul jsem úšklebek. Byla profesionálka, ale pořád ještě měla pořádné rezervy.

Ben odešel. Nevěděl jsem, jak dlouho to bude trvat, ale sedět jsem nehodlal. Nedokázal jsem si představit, že bych se teď mohl zklidnit natolik, abych na té pitomé židli zvládnul nenadskakovat.

„Měl by ses uklidnit,“ napomenula mě Tanya, i když ve stoje jsem se ovládal docela dobře. Aspoň navenek. „Už tak je dost rozrušený.“ Úplně jsem zapomněl, že ani Tony nejspíš nebude ve své kůži. Před pár dny se dozvěděl, že popravě neunikne. A hned potom, že s ním chce mluvit jeho syn. Nechtěl jsem se zabývat tím, jestli se na mě těšil, nebo jestli ho myšlenka na mě děsila, ale pomáhalo mi to odvést pozornost od vlastní nervozity.

Konečně se otevřely dveře na opačném konci místnosti.

Vešel pomalu. Na rukách i na nohách měl pouta, ale to nebyl ten důvod. A nebyl to ani strach, co ho nutilo dělat z každého kroku událost. Tony Masen kráčel na scénu, kde měl hrát hlavní roli. A chtěl si to užít.

Ježíši, ani se to nesnažil nějak maskovat.

„Ahoj Tony!“ Tanya se mimoděk postavila, ale hned si zase sedla. Masen ji ignoroval. Kdybych měl Bellinu mozkovou kapacitu, nejspíš bych si už tehdy všimnul, co se s Tanyou děje. Ale můj mozek sotva stačil na zpracování vjemů souvisejících s člověkem v šedivém stejnokroji odsouzenců na smrt.

Zhluboka se nadechl.

„Tak se mi ukaž, chlapče. Ukaž se mi, ať vidím, jestli to všechno stálo za to.“

Můj výraz ho pobavil. Zvedl obočí a zavrtěl hlavou. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že pořád hraje. Že si to svoje entrée předem nacvičil.

„Ale copak? Drahoušci ti neřekli, že jsem to udělal kvůli tobě? Kdo jiný by tě ochránil? Byl jsi moje jediný dítě, Edwarde. Měli ti říct, že jsem neměl jinou možnost.“

Vůbec jsem nechápal, o čem to mluví. Ale něco tu bylo špatně. Všechno tu bylo špatně. Chtěl jsem na něj zařvat, ať drží hubu. Chtěl jsem se otočit a odejít. Prásknout za sebou dveřmi.

Tohle nebyl můj plán. Neplánoval jsem, že se stanu divákem Tonyho posledního představení. Ale bylo pozdě. Seděl jsem v první řadě a byl jsem odsouzený k tomu, abych tam seděl, dokud ten zmetek neodehraje poslední dějství. Potřeboval jsem Tonyho rozuzlení.

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  lumikk (18.05.2014 22:48)

Super další skvělá kapitola!
Je to možná trochu krutý, ale jsem ráda, že Bella Edwarda moc neobhajuje. Už jsem se bála, že se z ní vyklube někdo neuvěřitelně nesobeckej a chápavej až by se to tlouklo s její inteligencí. Ale naštěstí na něj je po právu naštvaná
Rose mě úplně rozložila. Totálně mně z toho mrazí. Držím palce Alici, aby se uzdravila.
Ještě jsem se nerozhodla, jestli budu brát Masena jako absolutního kreténa, co si hraje na Edwardova spasitele, nebo jen kreténa, co si opravdu myslí, že tím spasitelem je.
Děkuju

Kate

1)  Kate (18.05.2014 22:31)

Ten hajzl! A co bylo myšleno tím: " Kdybych měl Bellinu mozkovou kapacitu, nejspíš bych si už tehdy všimnul, co se s Tanyou děje." Že by láska? Jako u Kajínka? Nepomůže Tanya Masenovi staršímu snad utéct...?
Rozhovor Belly a Rose... :'-( A Alice. :'-( :( :'-(
Ach ne, hlavně, ať Bella NEKAŠLE na Edwarda. Prosím, ne!
Pořád jsem vzteklá z toho, co Marcus udělal Alici!!! Sviňák jeden hnusnej!
Je mi až líto Edwarda, ten dav, setkání s otcem, bachař ve vězení a Tanya, nedivím se, že to na něj bylo nejspíš moc.
Ambři, dalších pár rozuzlení příběhu a další nás jisto jistě ještě čekají. Jsem moc zvědavá na rozhovor Edwarda a pana Masena staršího.
Děkuji za kapitolu a honem piš další!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still