28.04.2014 [21:15], ambra, ze série Čas probuzení, komentováno 43×, zobrazeno 6496×

Uf, doufám, že uplynulo dost času a vy jste zapomněli na poslední dvě kapitoly. Protože poprvé v životě jsem mazala (vysvětlení nějakou dobu viselo v komentáři u kapitoly 27, která už je ale taky pryč).

Takže se vracíme přímo do pekla. Skoro doslova...

 

15+

A jsou zde hlasy
Které chtějí být vyslyšeny
Tolik je toho k připomenutí
Ale nemůžeš najít slova
Ta vůně kouzel
Tak krásná byla
Když láska byla divočejší než vítr...

Bella

Jak dlouho může člověk zůstat při smyslech? Jak dlouho je schopný odhadovat, kolik uplynulo času, když se nemůže chytit toho jediného, na co je náš mozek nastaven?

Zdálo se mi, že mě zdravý rozum opouští už po pár minutách. Musely to být minuty, protože moje tělo se ještě nijak neprojevovalo. Žádný tlak v močovém měchýři, ani náznak žízně.

Tak jak dlouho tady jsem?

Každopádně jsem měla dost času na strach. Na opravdový strach – ten, který vás drtí v břiše jako příliš těžká bota okovaná ocelovými hroty, ten, který z vás dělá trosku, jíž hrozí, že už nikdy nebude ani stínem člověka, kterým jste byli kdysi – člověka před strachem.

Ježíši – měla jsem celé moře času zabývat se tím, jak jsem si dřív myslela, že se Marcuse bojím. Moje noční běsy mi teď, ve tmě a zimě, několik stop pod zemí, s nehybnou a tichou Alicí příliš daleko ode mě, připadaly jako úžasná zábava. Hra na strach, kterou zná každý, kdo si někdy s ostatními dětmi na táboře vyprávěl strašidelné historky.

Sáhl po mně, sotva jsem váhavě položila nohu na první úzkou příčli. Nesnažil se mě zachytit, jen korigoval můj pád, abych si při něm nezlomila vaz. Něco přesto prasklo. Nejspíš zápěstí a možná pár žeber. Kvůli tomu jsem se neprala tak dlouho, jak jsem chtěla. Jak jsem potřebovala. Ne proto, že bych si třeba jen na vteřinu myslela, že bych mu mohla utéct. Potřebovala jsem čas, abych se ohlídla po Alici. Abych si zapamatovala, jak naše hrobka vypadá. Abych našla něco, čeho se později, ve tmě, která spolehlivě nastane, budu moct chytit. Nejdřív v myšlenkách a pak, když budu doopravdy bojovat, i fyzicky.

Ale trvalo mu sotva dvě minuty, než mě připoutal k úzké pryčně. Alice ležela na podobné desce zhruba osm stop za mou hlavou. Neviděla bych na ni, i kdyby Marcus při odchodu neotočil jedinou žárovkou, která celý prostor osvětlovala.

Odešel beze slova. Vždycky se rád poslouchal; chvíli mi to trvalo, ale pochopila jsem, že všechny ty perverznosti a podrobné popisy toho, jak mi ublíží, pro něj představují skoro stejné potěšení, jako to, co mi potom doopravdy dělal. O to děsivější bylo, že teď neřekl nic. Kromě dechu zrychleného námahou, nevydal vůbec žádný zvuk. Jako by mu na to, na co se chystá, nestačila slova.

Čas ubíhal bez ohledu na to, jak jsem ho vnímala.

Dlouho jsem se snažila dostat z Alice aspoň nějakou reakci. Jakýkoliv důkaz, že je živá. Střídavě jsem ji volala a střídavě tajila dech, abych slyšela ten její. Nepovedlo se mi to, ale zuby nehty jsem se držela té mizerné malé naděje, že ji prostě nemůžu slyšet, protože mi panika příliš zrychluje tep a já ji neslyším kvůli hučení ve vlastní hlavě.

Nakonec jsem už nemohla mluvit. Ztratila jsem hlas.

A čas pořád plynul, protože nakonec se ozvalo i moje tělo. Přemýšlela jsem, jak dlouho můžu zkoušet pružnost svého měchýře a jestli je tohle ponížení součástí Marcusova plánu. Žízeň se díky chladu přihlásila později, ale jakmile tu jednou byla, nedokázala jsem nevnímat, jak je čím dál těžší odlepit jazyk od patra.

Čas se nezastavil a já začala magořit, protože jsem nevěděla, jestli mě víc děsí to, že Marcus přijde, nebo to, že si vlastně přeju, aby přišel, protože mezi střepy mé naděje byl i jeden, který představoval možnost zkontrolovat Alici a taky záchod a láhev s vodou. Snažila jsem se zahnat i stále dotěrnější myšlenku, že přijde, ale příliš pozdě – pozdě pro Alici i pro mě.

O něco později – ano, čas pořád ubíhal, protože nic jiného neuměl – v okamžiku, kdy už jsem byla příliš prochlazená a zesláblá, takže jsem se nedokázala ubránit sebelítosti a myšlenkám na Edwarda – se konečně s tichým zaskřípěním zvedl poklop. Zatajila jsem dech. A nejspíš to udělal i on, aby slyšel, co se děje v jeho dokonalé hrobce. Připadalo mi jako věčnost, než si malou baterkou posvítil na cestu a konečně se vydal dolů.

Opravdu jsem ráda, že je tady?

Ne, nebyla to radost. Jen jistý zvrácený druh úlevy. Rozsvítil. Světlo mě na několik vteřin oslepilo, ale snažila jsem se nezavřít oči. Rychle jsem mrkala. Vysušené sliznice pálily jako oheň. Došel ke mně. Alici věnoval jediný zběžný pohled. Postavil se nade mě a celou věčnost – samozřejmě, čas byl pořád s námi – mě sledoval.

„Marcusi, dovol mi postarat se o Alici. Dovol mi ji odvést. Ona nikomu nic neřekne. A já se za pár minut vrátím a ty se mnou můžeš udělat cokoliv. Víš, že můžeš. Vždycky jsi přeci říkal, že jsem na to talent. Říkal jsi, že snahou vyvažuju svou ošklivost a to že se u ženský cení. Pamatuješ, Marcusi?“ Znělo to, jako bych každé jednotlivé slovo vysekávala z ostrých kamenů. Děsila jsem se, že za pár hodin přijdu o hlas úplně.

Reagoval jen tím, že trochu naklonil hlavu ke straně. Vypadal jako nějaké velké, hloupé zvíře, které se snaží porozumět lidské řeči, ale samozřejmě ho nijak netrápí, když neporozumí vůbec ničemu.

Tělem mi projel šok, když jsem si konečně uvědomila, co se stalo.

Zešílel. On definitivně zešílel. Jen takhle dávalo smysl, že došel do bodu, ze kterého už nebude cesty zpět. Soustředila jsem poslední zbytky duševní rovnováhy na to, abych potlačila příliš vtíravou myšlenku, že jsem to svou sobeckou tvrdohlavostí uspíšila. Protože samozřejmě, šílenství v něm bylo vždycky. A já to věděla, a přesto jsem ho provokovala. Neměla jsem odjíždět. Neměla jsem s Edwardem nikdy promluvit ani jediné slovo. Stačilo vydržet ještě pár měsíců o hladu, pár měsíců schovaná pod kapucí a za clonou ze zeleno růžových vlasů a mohla jsem nás všechny zachránit.

Místo toho jsem si bezohledně vzala všechno, co se mi nabízelo, a ani mě nenapadlo postarat se o cestičku z drobečků. Žádná úniková cesta. Žádná branka ve vysoké zdi. Byl čas přiznat si, že jsem vždycky věděla, že za to zaplatím. Že za to zaplatíme všechny.

Marcusi, prosím…

Pomalu ustoupil zpátky k žebříku.

„Prosím, nechoď pryč, prosím, vezmi odsud Alici, prosím…“ Sehnul se a z tmavého rohu vytáhl velkou láhev s vodou. Znovu jsem zatajila dech. Nechtěla jsem se tvářit tak lačně. Chtěla jsem dál prosit za Alici. Místo toho jsem naprázdno polkla neexistující sliny.

Dvě vteřiny. Tak dlouho trvala tahle naděje. Ano, najednou jsem znovu rozuměla času.

Odšrouboval víčko a pomalu naklonil láhev někde v úrovni mého břicha. Lil pomalu. Velmi pomalu. Pohyboval s lahví nad celým mým tělem, ale opatrně – tak, aby mi do otevřených úst nezabloudila ani jedna mizerná kapka. Všimla jsem si, že Marcus se vyhýbá mým rukám, abych nemohla pootočit hlavu a sát vodu z rukávu. V kobce byla taková zima, že jsem cítila, jak se na místě, kde začal, začíná na tričku tvořit led.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Čas mi znovu unikal.

Kromě toho, že se moje žízeň vystupňovala do bodu, kdy se nebezpečně začala podobat prioritě, zhoršil zvuk tekoucí vody i můj druhý problém. A Marcus, jako by přesně věděl, jak na tom jsem – a on to nejspíš opravdu věděl – se najednou rychle sklonil blíž a volnou rukou mi prudce zatlačil na břicho. Zavřela jsem oči. Rozbrečela jsem se. Doufala jsem, že si toho nevšimne. Doufala jsem, že mu páchnoucí louže pode mnou bude zatím stačit. Doufala jsem, že budu mrtvá dřív, než přijde opravdová bolest. Doufala jsem, že budu mrtvá dřív než Alice.

Edward

Prvních sto mil bylo nejtěžších. Pak už jsem byl tak unavený, že mi na výčitky nezbývala energie. Zhruba každou půl hodinu jsem zastavil někde na benzince, koupil si kafe a o kus dál vykouřil pár cigaret. Přitom jsem jí pokaždé zkoušel volat. Když mi to nebrala ani několik hodin po rozednění, napadlo mě, že už nejspíš od Emmetta ví, že jsem zmizel. A taky proč. Fajn, takže je naštvaná. To je ta lepší možnost. Kolik hodin mě zvládne ignorovat? Nakonec mi to zvedne, přece ji znám, a pak jí řeknu, že náš plán platí. Může i s holkama k mým… Ke Cullenovým. Dopis, který jsem nechal pod svým polštářem, by měl stačit.

Spoléhal jsem na ně. Spoléhal jsem na Carlislea a především na Esme, i když oni se na mě očividně spolehnout nemohli. Pokusí se mě pochopit? O tom jsem nepochyboval. Pochyboval jsem o tom, že se jim to podaří, protože ani já jsem zatím úplně přesně nechápal, proč to dělám. Věděl jsem jen to, že nemám na vybranou. Proto ten dopis. Jen neurčitá omluva a prosba o pomoc pro Bellu. Žádné vysvětlování. A proto jim nemůžu zvednout telefon, i když mi volají skoro nepřetržitě a schránka je plná naléhavých zpráv.

Vydržel jsem až do Sacramenta. Hodiny na palubní desce ukazovaly patnáct čtyřicet dva, ale já je už skoro nedokázal rozeznat. Vjel jsem do města a zastavil u prvního hotelu. Cestu přes recepci na pokoj jsem téměř nevnímal.

Telefon musel zvonit celé minuty. Jako vyzvánění jsem si nastavil naši soutěžní písničku ze Seattlu, takže než jsem konečně pochopil, že je to můj podělanej mobil, stihl jsem velmi dlouhý a velmi živý sen o tom, že jsme s Bellou v New Yorku. Ve všech normálních věcech to bylo zmatené, jak to umí jen sny – takže třeba všude bylo po kolena sněhu, i když jsme do NY měli letět v létě – ale v detailech, které člověk v bdělém stavu považuje za nepodstatné, nebo na ně prostě nemá čas nebo trpělivost nebo srdce, byl ten sen tak drásavě živý, že když jsem se konečně vytřeštěně posadil, po tvářích mi ještě pořád tekly slzy. Neutíral jsem je, jen jsem se natáhl pro tu pitomou věc na stolku vedle sebe.

„Ano?“

„Přál jste si vzbudit, pane.“ Kur… Vážně teď? Spočítal jsem, že jsem spal sotva pět hodin a nepřál jsem si nic jiného, než se otočit na bok a pokračovat tam, kde jsem přestal. S Bellou pod sebou. Její tvář zabořená ve světle fialovém polštáři. Usmívá se a namotává si na prst dlouhé hnědé prameny. Tiše si brouká

And if the night is burning
I will cover my eyes
For if the dark returns
Then my brothers will die

A já nedokážu vnímat nic jiného, než že její oči a vlasy jsou naprosto jasný důkaz faktu, že jsme vznikli z něčí jediné myšlenky, a směju se, protože je to přece jasný jak facka. Moje euforie nejspíš souvisí i s tím, že jsme se právě milovali a každý kousek mého těla prostupuje pocit naprostýho štěstí, který ale nemůže způsobit pouhý sex, ale jedině vědomí, že tohle je jenom začátek, jistota, že spolu budeme znovu a znovu a znovu…

„Pane? Jste tam ještě? Budete si přát večeři?“

Do Phoenixu jsem dorazil brzo ráno. Unavený jako nikdy v životě. Přesto jsem se musel držet, abych to rovnou neotočil zpátky. Ještě pořád mi nezvedla telefon ani neodpověděla na žádnou z mých zpráv.

Nakonec jsem asi hodinu projížděl západní část města, než jsem si musel přiznat, že bych to nezvládl. Připadalo mi, že cítím vlastní tep a že i on skanduje jediný slovo. Spát, spát, spát.

Bello, tohle mi nedělej…

O osm hodin později jsem se poprvé sešel s Tanyou Denali. S jeho advokátkou. S tou, kterou jsem znal z článků v novinách a na internetu. S tou, která mi přišla příliš mladá na to, aby ho celou dobu zastupovala.

To odpoledne mi nepřipadala jen příliš mladá, ale taky příliš sexy. Sexy na to, aby se producírovala ve vězení pro odsouzené k smrti. Mezi zrůdama, který mají víc než kdo jiný jistotu, že do smrti už se takovéhle ženské nedotknou.

Tanya je v tom nevinně. Tak to aspoň popsala s úsměvem, který byl všechno, jenom ne nevinný. Po škole začala pracovat v otcově kanceláři, a když ho před pár lety sejmul infarkt, musela převzít jeho nejexponovanější případy. Díval jsem se na ni, jak to slovo říká, a napadlo mě, že mi vždycky připadalo sexy, když Bella říkala cizí slova, ale Tanya Denali na rozdíl od Belly věděla, že je něco takového možné, takže tuhle informaci dala dohromady se svým talentem a vypracovala se k dokonalosti.

Trvala na tom, že mě pozve na večeři. Uvědomil jsem si, že za posledních osmačtyřicet hodin jsem měl vlastně jen kafe. Když jsem se natáhl pro skleničku s colou, třásla se mi ruka. Všimla si toho.

Objednala mi ohromný steak a pak mi nedovolila mluvit, dokud jsem ho do sebe celý nenasoukal. Po třetím soustu jsem to málem vzdal – jako nůž mnou znovu projela myšlenka na Bellino zklamání – ale Tanya byla velmi přesvědčivá. Strávil jsem v její společnosti sotva půl hodiny a už jsem nepochyboval, že se jako právník musela narodit.

O něm mluvila velmi opatrně. Zeširoka a nejdřív neurčitě. Pozorně sledovala moje reakce. Pak si objednala víno, a když se nikdo nedíval, přisunula skleničku k mé ruce.

„Po takové večeři trocha nezaškodí. Jsi hrozně napjatý, Edwarde.“ To mi poprvé řekla jménem. A znělo to podobně, jako když se její plné rty mazlily se slovem nejexponovanější. Plíce se mi znovu bolestivě stáhly. Toužil jsem po Belle a tahle ženská, která se nacházela na přesně opačném pólu ženského světa než Bella, mi to paradoxně připomínala každým svým pohybem, nádechem, slovem.

O pár týdnů později mi došlo, že si hned první večer všechno, co jsem udělal nebo řekl, vyložila úplně špatně. Přecenil jsem ji. Nebyla tak dobrý právník, jak jsem si myslel. Ale to už bylo pozdě. Úplně na všechno.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

42)  Ivana (10.05.2014 17:47)

Ambra, Ambrička, ach, prečo? Keď si sa rozhodla vrátiť sa v deji, tak som myslela... ja vlastne som dúfala, že Edward sa nejako vráti hneď. Že bude všetko tak trochu lepšie. Ale ako vidím... No asi to nebol tvoj plán.

Veľmi ťažko sa k tejto kapitole vyjadruje. Bola plná prisilných emócií, aby som na ne našla dostatočné slová. Asi len poviem, že si to napísala skutočne skvele... i keď kruto.

Ostáva mi len dúfať... a ja dúfam, že bude lepšie. Pretože také kruté to predsa ani nemôže byť.

41)  ambra (06.05.2014 19:34)

Lumicku, prave sedím v letadle, ale jen co dosedneme, valim na to )). Mmch - půlka napsána před odjezdem, ale nestihla jsem to dopsat...

39)  Kate (30.04.2014 23:42)

Mmm... Ne. Nebudu nic psát, protože na to po té Bellině ... situaci nemám sílu. Jako... Jsem totálně psychicky vyždímaná. Já věděla, že se ten idiot jednou zblázní. Bojím se o Bellu i o Alici a taky o Edwarda. Co to zase vyvádíš, ty pako jedno?! To bylo myšleno na Edwarda. Bella je v háji, tak se prober.
Trochu doufám, že Carlisle s Esme něco udělají a nějakým zázračným způsobem Belle a Alice pomůžou. Prosím, prosím! Jsou to přece máma s tátou. I když nevlastní.
Ambři

38)  ambra (30.04.2014 19:49)

Berunky, děkuju, že jste si prostě jen nepoklepaly na čelo a nevykašlaly se na mě (já bych se vám vůbec nedivila!!!). Protože jsem ale z některých vašich komentářů (i na fb) naznala, že vám to možná není úplně jasné, tak to ještě jednou shrnu: dvě poslední kapitoly (26 a 27) jsem smazala a navazuju na konec kap. 25, takže ty další dvě se "nestaly" a jedeme znovu a jinak (no, zatím ne moc optimističtěji, ale... ).
Jen pro jistotu přidávám okopírovaný koment, kterým jsem to u už smazané kap. 27 vysvětlovala:
Milé moje, i když to tak vypadá, rozhodně jsem se na ty dva nešťastníky nevykašlala. Dokonce jsem jim věnovala možná víc duševní energie, než je zdrávo . Důvod zdržení je jediný - po hodinách a hodinách přemýšlení jsem se rozhodla, že se vrátím na konec 25. kapitoly a budu pokračovat bez onoho časového skoku. Je to pro mě odklon on původního plánu, ale tím časovým posunem jsem sama sebe uvedla do takové deprese, že mě psaní přestalo těšit (a to mě při původním promýšlení děje opravdu nenapadlo ). Takže ano - nejspíš jsem se zbláznila, ale je to jen ff, já jsem autor a můžu si dělat (skoro) co chci. A chci, aby to jejich utrpení netrvalo pět let . Uf... Teď jsem to napsala, takže už (skoro) není cesty zpět... Moc se omlouvám. Pokud tenhle totální aprílový úlet snesete a budete se mnou pokračovat, budu moc šťastná .

35)  DopeStars (29.04.2014 14:51)

Trošku neurčitá kapitola, ale aspoň krátky náhľad čo sa vtedy stalo. Aspoň trošku ozrejmenia
Ako to len celé nakoniec dopadne? Teším sa na pokračovanie a celé rozlúštenie situácie!

33)  Empress (28.04.2014 23:49)

Čože?!?! Ten Edouš je ale idiot, achjo
Som zvedavá ako inak si to vymyslela
Inak ako zvyčajne

28)  leelee (28.04.2014 22:01)

ježiš to jsou šoky takhle z večera
Q

26)  ambra (18.03.2014 09:56)

Ahoj berunky . Tak jsem pořád dumala, jak vám tady napíšu dlouhý vysvětlující komentář (zároveň plný vděku, páč jsem tak nějak počítala s tím, že mě všechny pošlete do háje), ale popravdě poslední týden jsem měla myšlenky úplně jinde, protože dítko si pořídilo zlomeniny obou tlapek, takže mám doma poněkud přerostlé miminko odkázané ve všem na mou péči. Doufám, že je to dostatečná omluvenka a že se mnou ještě chviličku vydržíte . A děkuju, samozřejmě! (lumičku, ty jsi prostě nezmar )

1 2 3   »