16.02.2014 [22:15], ambra, ze série Čas probuzení, komentováno 25×, zobrazeno 5127×
Temná, temná noc...
Edward
Usnula. Já nemohl. A rozhodně ne kvůli tomu, že jsem slečně M slíbil, že s Bellou nebudu spát. Usnout vedle ní mi prostě připadalo jako neodpustitelné plýtvání. Asi bych to nikdy neřekl nahlas, ale nechtěl jsem přijít ani o jedinou minutu, které nám z téhle noci zbývaly. Nejspíš jsem byl trochu patetický a tak, ale neměl jsem nejmenší chuť něco s tím dělat.
Ležela na břiše, hlavu položenou na překřížených pažích. Opatrně jsem jí shrnul stranou pár fialových pramínků, abych jí viděl do tváře. Dýchala pootevřenou pusou a vypadala tak klidně, že připomínala malé dítě, které se i ve spánku cítí naprosto v bezpečí. Sklouzl jsem pohledem níž. Usnula nepřikrytá. V pokoji bylo teplo a taky jsme byli oba mírně řečeno rozehřátí. Napadlo mě, že mám poprvé příležitost důkladně si prohlídnout její tetování. Tu hlídací dračí holku, co ještě potřebuje dorůst, aby jí to hlídání aspoň trochu šlo. Pomalu jsem se posadil. Matrace se zhoupla, ale Bella jen slabě vzdychla. Vypadalo to, že jsem ji vážně unavil. Musel jsem se zevnitř kousnout do tváře, abych ovládnul spokojený škleb. Za žádnou cenu jsem se zrovna teď nechtěl chovat jako pubertální idiot.
Tetování se od pravého ramene táhlo přes celá záda až k Bellinu levému boku. Bylo barevné a i tetovací analfabet jako já poznal, že tohle dělal naprostý profík. Každá linka přesně na svém místě, dokonalé stínovaní a od plamenů na rameni až po ocas na boku barvy tak živé, že si člověk musel připomínat, že draci ve skutečnosti neexistují. Bella se pod mým pohledem zavrtěla a znovu vzdychla. Probírala se, ale víčka se jí zatím jen slabě zachvěla. Natáhl jsem se přes ni a zhasnul lampičku na stolku na její straně postele. I tak se mi zdálo, že se sem oknem dere až moc kalného ranního světla.
„Mám žízeň,“ zamumlala. Vyskočil jsem, abych jí z koupelny přinesl vodu. Před návratem jsem zaváhal, ale v koupelně jsem neměl žádné oblečení a balit se do ručníku mi připadalo trapné. Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil zpátky. Samozřejmě už ležela na boku a s podepřenou hlavou a očima dokořán mě vyhlížela. Doslova.
„V noci jsem z tebe moc neviděla,“ uculila se.
„To jsi o hodně přišla,“ protočil jsem oči, podal jí vodu a sedl si vedle ní. Přikryl jsem se a dal jsem si záležet, abych to udělal co nejpomaleji.
„Taky si myslím.“ Pořád se culila, ale taky si nešlo nevšimnout, že se červená. Věděla o tom, protože odložila skleničku a přetáhla si přikrývku přes hlavu. To byla výzva. Rychle jsem mrknul na mobil. Zbývala hodina, než budeme muset vstát a vrátit se do sálu Haleovy střední školy.
„Já z tebe vlastně taky moc neviděl.“ Chtěl jsem udržet nenucený tón, ale nepovedlo se mi to. Stejně jako v noci i teď zněl můj hlas trochu roztřeseně a tak nějak ochraptěle. Možná kvůli tomu jsem z ní přikrývku nakonec nemusel tahat. Vykoukla a pomalu, s pohledem upřeným do mých očí, se odkryla.
Zíral jsem na ni a při pohledu na její drobné tělo, o kterém jsem jen tušil, čím si prošlo, se mě naprosto nečekaně zmocnilo dojetí. Nevím, jak jsem se tvářil, ale asi to nebylo zrovna to, co čekala.
„To je to tak hrozné?“ zeptala se přiškrceným hlasem. Místo odpovědi jsem se naklonil a položil jí hlavu na prsa.
„Pořád nemůžu uvěřit, že sis vybrala zrovna mě.“ Zase jsem spíš skřehotal, než mluvil.
Zabořila mi prsty do vlasů. „Koupil jsi mi čokoládu, vzpomínáš? Tomu neodolá žádná normální holka.“
„Stejně to nikdy nepochopím.“ Jo, byl jsem patetický idiot. A ještě ke všemu mi to vůbec nevadilo.
Bella
Něco se změnilo. Ještě jsem to nedokázala pojmenovat, ale tím se význam oné změny nijak nezmenšoval.
Po vyhlášení výsledků jsme se vrátili do hotelu. Odhlásili jsme se už dopoledne, ale všechny věci – Edwardovu tašku, kufr slečny Mitchellové a můj batoh – jsme nechali v hotelové úschovně. Vyzvedli jsme je a teď zbývalo projít dveřmi, nasednout do taxíku a vrátit se do starého života.
Ještě se mi nechtělo.
Zoufale se mi nechtělo.
Zastavila jsem se v malé lobby naproti recepci. Mimoděk jsem se zahleděla k výtahům.
„Jednou se sem vrátíme,“ slíbil mi tiše. Naklonil se ke mně a políbil mě na spánek. „Může to být první zastávka na naší svatební cestě,“ zašeptal mi těsně u ucha.
Zasmál se, ale oba jsme věděli, že ne tomu, co právě řekl. Byl prostě šťastný. V tu chvíli si nepřipouštěl, že by se mohlo něco pokazit.
Taky jsem byla šťastná, možná nejvíc za poslední… Možná nejvíc ve svém životě. Ale jeho bezstarostnost, i když byla jen dočasná, jsem mu záviděla.
Edward
Položila si hlavu na moje rameno a nějakou dobu to vypadalo, že se i při zpáteční cestě nechá uspat uklidňujícím natřásáním vyhřátého autobusu. Po pár minutách ale zaklonila hlavu, políbila mě na krk a pak to opakovala přibližně každých pět vteřin. Někde u dvousté pusy se vytáhla trochu výš, aby se dostala blíž k mému uchu.
„Mám pocit, že vybuchnu. Tohle všechno…“ Nedopověděla a já i přesto věděl, že nemyslí jen fakt, že jsme se dnes nějakým zázrakem dostali mezi pět postupujících a že díky tomu v létě strávíme měsíc v New Yorku. Měsíc na Juilliardu.
Vzal jsem ji za ruce, obrátil je a položil si obličej do jejích dlaní. Aktuálně to byla největší možná nahá plocha našich těl, kterou jsme se mohli dotýkat. A Ježíši, ani omylem mi to nestačilo. Vzpomínky na minulou noc a na dnešní ráno do mě znovu narazily jako náklaďák. Jako náklaďák naložený až po střechu tou nejlepší trávou. Bude to vždycky takové? Změní se něco, když necháme Seattle za sebou a vrátíme se do Forks?
Usnuli jsme oba. Když mi řidič v Port Angeles netrpělivě třásl ramenem, byl jsem naprosto mimo. Probdělá a promilovaná noc mi dala zabrat víc, než jsem si připouštěl. Z autobusu jsme se vypotáceli jako opilí. Studený vzduch nás trochu probral. Zůstali jsme stát na zastávce, i když už autobus dávno odjel. Ani jeden z nás se nedíval směrem k parkovišti. Bella se tvářila tak nešťastně, že jsem se na nic nemusel ptát. Objal jsem ji a přitáhnul kolem ní svou rozepnutou bundu. Celkem v pohodě by se do ní vešla i se mnou. Zabořil jsem jí obličej do vlasů a zhluboka se nadechl. Ještě to tam bylo. Teplo hotelových přikrývek, její vůně a možná i kousek ze mě…
„Musíme jet,“ vzdychnul jsem. „Esme začne každou chvíli panikařit.“ Belliny ruce mě objaly ještě pevněji. Zavrtěla hlavou.
„Ještě minutu…“
Trochu jsem se odtáhl, abych jí mohl dát pusu. Podle očekávání se nám to poněkud vymklo. O víc než minutu později jsme oba lapali po dechu.
„Já tam nechci, Edwarde,“ zasténala.
A najednou se to zdálo tak snadné. „Nezůstaneš tam. Zítra zajdeme za šerifem. Takhle to dál nejde. Ten hajzl může být klidně prezidentův bratr, ale tohle musí skončit. Ty a holky půjdete zatím k nám, šerif zařídí, aby někdo dohlídnul na tvou mámu.“
„Tak jo,“ přikývla a roztřeseně se usmála.
Cestou domů jsme zkoušeli doladit detaily našeho nového plánu, ale Marcus představoval příliš špatně odhadnutelnou neznámou. Museli jsme počítat s nejhorším možným průběhem a do toho se ani jednomu z nás nechtělo. Ne po minulé noci. Všechno zlo se zdálo podivně neskutečné.
Zlomilo se to v okamžiku, kdy jsem zastavil před Marcusovým brlohem. Bella se roztřásla.
„Nejspíš mi přeskočilo,“ kroutila hlavou. „Budu v pohodě. Musím za nimi,“ vzdychla s obličejem zabořeným do mojí bundy.
„Víš co? Přijedu pro vás hned ráno. Řeknu našim o všem, co se tu děje, a jsem si jistý, že nás v tom nenechají. Zítra se to rozsekne.“
„Myslíš?“ pořád vypadala sklesle, ale záblesk naděje už byl zpátky.
„Vím.“
Vystoupili jsme z auta. Chtěl jsem ji doprovodit ke dveřím, ale odmítla. Sledoval jsem, jak k nim pomalu kráčí. Snažila se, ale její tělo i beze slov křičelo, jak moc se jí tam nechce.
Naposledy se otočila. Zvedla ruku. Měl jsem chuť zavolat na ni Tak zatím, ale bál jsem se, aby ten zmetek někde nešmíroval.
Potom jsem se už nikdy nemohl zbavit jediné myšlenky. Jediné otázky.
Proč jsem se tehdy nebál víc?
Bella
V domě bylo ticho. Ticho a tma. Rozsvítila jsem v chodbě a nakoukla do obýváku. Trochu mě uklidnilo, když jsem spatřila Heidi na obvyklém místě a v obvyklé pozici, ale ani tak jsem se nemohla zbavit pocitu, že vzduch v domě je dusnější než jindy.
Potichu jsem vyběhla do patra. V naší ložnici jsem našla jen Rosalii. Spala. Alicina postel byla prázdná. Prázdná a studená. Můj divný pocit se rychle měnil v paniku.
„Rose!“ Snažila jsem se šeptat. O to brutálněji jsem s ní zatřásla. Nic. „Rose!“ Teď už jsem křičela. Převrátila jsem ji na záda. Připomínala hadrovou panenku. Dýchala a byla teplá, ale vůbec nereagovala.
A pak jsem uviděla její ruce. Měla na sobě tričko s krátkým rukávem. Obrovské modřiny a drobné, sotva zaschlé strupy od vpichů jsem nemohla přehlídnout.
Zdálo se mi, že jsem ohluchla. Můj vlastní zběsilý tep mě zbavil schopnosti slyšet cokoliv jiného, než šílené bum bum bum. Ach, Rose…
Rozběhla jsem se do Marcusovy ložnice. Jessicu jsem našla ve stejné pozici jako Rosalii. Nepokoušela jsem se budit ji. Vrhla jsem se rovnou k nočnímu stolku a pak k Jessičině tašce, která se válela na podlaze. Její telefon jsem nenašla. Vracet se k Rose a hledat ten svůj jsem považovala za ztrátu času.
Schody. Chodba. Dveře. Znovu studený noční vzduch. Jak je to dlouho, co jsem se jen pár metrů odsud loučila s Edwardem? Sto let? Dvě stě let? Ne, určitě to muselo být před věčností.
Než jsem doběhla k dílně, zoufale jsem přemýšlela, jak se dostanu dovnitř. Předpokládala jsem, že dílna bude určitě zamčená. Když mi klika povolila v ruce, zalapala jsem po dechu. Bože, já si přála, aby bylo zamčeno…
Vrazila jsem dovnitř. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. Marcus to uvnitř úplně přestavěl. Přesto jsem okamžitě viděla, že je dílna prázdná. Na jednu hroznou vteřinu mě napadlo, že i s Alicí někam odjel a že už je nikdo nikdy nenajde.
Otvoru v podlaze jsem si všimla těsně potom, co jsem začala nesmyslně ječet Alicino jméno. Zarazila jsem se po prvním výkřiku.
Dvanáct kroků. Dvanáct velmi rychlých kroků. Doba, než jsem je urazila, byla dostatečná. Ve chvíli, kdy jsem se naklonila nad místo, které si pro mě Marcus připravil, jsem si byla jasně vědomá skutečnosti, že tam dole umřu.
Dolů vedly úzké schůdky. Svítilo se tam.
„Alice, jsem tady!“ zavolala jsem. Ne moc nahlas. Pořád tu byla mikroskopická naděje, že Marcus tam právě teď není.
Díky Edwardovi jsem na naději už nějakou dobu znovu věřila. A i když se zrovna tahle ukázala jako nereálná, vzdávala jsem se jí nerada. Neobešlo se to bez slz.
Edward
Čekali na mě a ani se nesnažili předstírat, že jsou z našeho úspěchu nadšení. Určitě mi to přáli, ale důležitější události to prostě nějak upozadily.
Emmetta a Jaspera vykopli do jejich pokojů. Mě usadili k jídelnímu stolu. Esme mi přinesla pár sendvičů a kakao. Podle toho jsem poznal, že tohle nebude obvyklý výchovný pohovor, který následoval po každém z mých průšvihů.
Stalo se něco jiného. Někdo jiný měl průšvih.
„Edwarde…“ Carlisle začal odhodlaně, ale musel si odkašlat hned po prvním slově.
„Ach, Edwarde…“ Esme se snažila neplakat. Co se mohlo stát? Oni byli v pořádku. Bella byla v pořádku ještě před pár minutama. A moje rodina nebyla v pořádku už pár let a já to už pár týdnů věděl. Takže co?
„Kéž bychom ti to nemuseli říkat zrovna dneska.“ Zdálo se, že Carlisle chytil druhý dech. „Ale dnes to rozhodli a hned ráno toho bude plný internet a televize si to taky nenechají ujít.“ Zíral na mě, jako by mi dal už dost indicií a já se měl chytit sám. Možná jsem byl až moc nedospaný, možná jsem ještě půlkou mozku přemýšlel o Belle, ale pořád jsem nechápal, co se mi snaží naznačit.
„Zamítli mu poslední žádost o milost.“ Vyslovil to pomalu a pečlivě, jako by si teprve teď všimnul, že jsem mimo. „Už stanovili datum. Za šest týdnů…“
Aha. Tohle. Zíral jsem na hrnek s kakaem. Esme ho uměla skvělé. Na povrchu vždycky dlouho zůstávala hustá mléčná pěna. Dlouho, ale ne navždy. Nic netrvá věčně. A tak jsem soustředěně sledoval, jak jedna za druhou praskají ty malé mléčné bublinky. Věděl jsem, že až zmizí i ta poslední, zůstane jen plochá a nehybná hladina.
„Edwarde?“ Esme mě zkusila pohladit po rameni. Ucuknul jsem. To ledové prázdno, co mě užíralo zevnitř v posledních týdnech, bylo zpátky. Ale tentokrát se nešířilo postupně. Během jediného nádechu se vrátilo na své nejlepší pozice. Bolelo to. Bolelo to tak, že mi do očí vhrkly slzy.
Tohle neměli vidět. Vstal jsem, něco zamumlal a odešel do svého pokoje.
Trvalo mi hodinu a půl, než jsem přišel na to, co musím udělat. Za tu dobu se na mě Esme byla dvakrát podívat, ale uklidnil jsem ji a poslal ji spát. Potřeboval jsem, aby šla spát. Belle jsem napsal několik zpráv. Nereagovala. Neměl jsem sílu přemýšlet proč.
Sbalit si tašku mi zabralo pár minut. Schoval jsem ji pod postel a oblečený a obutý jsem si zalezl pod deku. Byl jsem tak unavený, že se mi nechtělo ani dýchat, ale nedokázal jsem zavřít oči. Zvedl jsem se, prohrabal zásuvku se starými zásobami a potichu vylezl na balkón. Vykouřil jsem pár cigaret. Čas s nimi utíkal rychleji. Zkontroloval jsem dům – naprostý klid, mobil – žádná odpověď od Belly, a pak čas. Musel jsem vyrazit.
Napadlo mě, že bych neměl zajíždět tak blízko, ale v tu chvíli byla opatrnost to poslední, čím jsem se dokázal zabývat.
Pochopí to, opakoval jsem si pořád dokola. Tohle musí pochopit.
V domě byla samozřejmě tma. Cestou k němu jsem hrábnul pro hrst špinavého štěrku na příjezdové cestě. Zastavil jsem se pod Belliným oknem. A stál jsem tam ještě o půl hodiny později. Štěrk jsem dávno nechal spadnout na zem. Do okna jsem nehodil ani jediný kamínek.
Nedokážu to. Jestli s ní teď budu mluvit, nedokážu odjet. Ne po minulé noci. Ne po tom, co jsem jí dneska slíbil.
Nedokážu to.
A já musím odjet. Musím ho vidět. Musím se dozvědět, proč to udělal. Proč je zabil a proč mě nechal žít. Musím ho vidět a dozvědět se, jak velká část z něho je ve mně. Musím… já musím…
Pochopí to. Ona to pochopí. Pochopí a počká na mě.
Vůbec mě nenapadlo přemýšlet o tom, jestli mi taky odpustí.
23) Ivana (01.03.2014 16:37)
Neee, ne, ne... Prečo?
Ach... To je pekne v... no presne tam. Ale ja nechcem.
Odišiel... sľúbil jej, že ráno pre ňu príde, a predsa odišiel. Sebec jeden... jo, ja viem, že je chudák rozdrvený na kusy, že jeho život potrebuje odpovede, ale... Chudák Bella. Nechcem radšej ani vedieť, čo má Marcus v pláne a už vôbec nechcem vedieť, že bude na Edwarda čakať ako na svoju jedinú nádej.
Krutá kapitola. Fňuk. Ja viem, že im to šťastie nedáš tak ľahko, ale... toto bolí. Ich, teba, nás.
Asi sa budem otravne opakovať, ale ty si pani spisovateľka a ja každé tvoje slovíčko čítam so zatajeným dychom. U tejto kapitolky, ale urobím výnimku a nedám si ju druhýkrát. Som slaboch. To, ale neznamená, že nebola úžasná. Bola skvelá ako všetko, čo napíšeš. Ďakujem a už sa klepem na ďalšiu.
22) ambra (25.02.2014 13:44)
21) lumikk (25.02.2014 12:03)
Nedočkavostí přímo nadskakuju. Už je po neděli . Jen doufám, že tvoje "poneděli" není až v sobotu
20) ambra (20.02.2014 14:03)
Ach, u teto kapitoly jsem opravdu trnula, ze me nebudete mít rady , ale vy jste proste dokonale a úžasné a nenechaly jste me v tom . Mám říkat, ze bude hůř? Tak ja to neřeknu, stejně uz me znáte . Píšu vám od svařáčku, lyžáky na nohách, takže je jasné, ze dalsi bude až po neděli, ale věřte, ze na ne neustále myslím. Na ne a na každé vaše slůvko, co mi tu necháte .
19) SestraTwilly (18.02.2014 21:39)
No dosť dratická kapitolka.Som zvedavá,čo bude ďalej.Výborné,super,ako vždy Maruška.Rýchlo treba pridať ďaľšiu kapitolku.
18) adriana (18.02.2014 17:34)
nee, uz je to vsechno spatne *histerical* jak si s nimi zivot dokaze pohrat behem par sekund... Dekuji,Ambri,opet dokonale,uzasne napinave,bezchybne !!! *heart Nemohu se,pres veskere obavy z nasledujiciho, dockat pokracovani !
17) Sneja (18.02.2014 16:09)
Toľko napätia v jednej kapitole!!!! To dokážeš asi iba ty, ambra!
Ich situácia ide rapídne dolu vodou a pritom to v Seattli vyzeralo tak sľubne...Nemusím písať aká si talentovaná, však? Pretože to je do očí bijúca skutočnosť. Som rada, že mi Twilight okrem iného priniesol aj možnosť spoznať tvoju tvorbu.
16) Alex (18.02.2014 11:21)
I já prosím aby pokračování bylo co nejdřív, takovéhle napětí se nedá vydržet dlouho. Z téhle kapitoly mám pocit jako kdybych se Mt. Everestu štěstí zřítila do hrůz Mariánského příkopu. Kéž by to skončilo dobře, ale bojím se bojím, že to tak nedopadně
15) Lucka (18.02.2014 10:47)
na začátku taková krásná idylka a celé se to začíná bortit jako domeček z karet.
Skvělé
14) leelee (17.02.2014 21:42)
když se to sere, tak se to sere všude
Q
13) DopeStars (17.02.2014 20:37)
Toto je fakt na infarkt kapitola! Ale napísaná úžasne!!
12) lumikk (17.02.2014 20:13)
Seb - je to ambra. To mluví za vše Ikdyž samozřejmě záleží na úhlu pohledu (existuje úhel menší než nula? )
11) Seb (17.02.2014 20:03)
Panebože, to jsou nervy, fakt úžasná kapitola. Prosím ať to dopadne aspoň trochu pozitivně.
9) Anna43474 (17.02.2014 15:56)
Ty blázne.... Teď ji necháš samotnou?? Jako bys nevěděl, že před úsvitem je největší tma.......
8) emam (17.02.2014 13:26)
Mě dostatečně vyděsil už je název kapitoly Auuu! A určtě to bue ještě horší...
7) lumikk (17.02.2014 11:52)
Ne, tohle teda ne. Já počítám s Bellinou super inteligencí. Takže prostě nemohla běžet za Alicí, aniž by na chodbě nekřičela o pomoc, že ne?
Edwarde! Sakra, doufám, že ti na tom nakonec přijde něco divnýho a půjdeš dovnitř.
Po tomhle trilerovym konci nás nenecháš dlouho trpět viď? Prosím.
6) Marcelle (17.02.2014 10:56)
Fakt husty, napinaci az do konce a jeste dal, hlavne nas nenech dlouho cekat na pokracko.
25) ambra (03.03.2014 09:28)
Crazy týden . Tento ale budu vzorná a pokusím se dodat i tu dlužnou kapitolu, protože jsem se právě vrátila s prckem od lékaře, tož bude trochu té domácí pohody