Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Good morning...

 

 

15+

 

Bella


Uvědomovala jsem si, že moje tělo a Edward se proti mně spřáhli. Jen tak se dalo vysvětlit, že jsem s ním nepřestala navždy mluvit okamžitě po tom, co rozbalil svoje překvapení. A dokonce jsem s ním trochu mluvila i potom, co vybalil tu věc se soutěží.

Teď už bylo pozdě. Po třídenní vášnivé diskusi o tom, která písnička nepřipadá v úvahu a která absolutně nepřipadá v úvahu, byla divná i myšlenka na to, že bych z toho teď mohla vycouvat. Dnes jsme to měli definitivně rozseknout. Nakonec jsme se dohodli, že každý z nás má právo vybrat jeden song. Podmínkou bylo, že tomu druhému nesmí být vysloveně odporný.

Esme mě vyzvedávala každý den už v deset dopoledne. Z nápadu se soutěží byla nadšená a nabídla se, že se postará, abychom měli na přípravu co největší klid a co nejvíc času. Kdyby tušila, kolik času nám zabere líbání a trýznivě opatrné mazlení, nejspíš by nás okamžitě poslala do katolické internátní školy, každého samozřejmě na opačný konec Států.

Zbývalo mi patnáct minut do jejího příjezdu. Ještě pořád jsem stála v koupelně před zrcadlem. Ještě pořád nahá. Prohlížela jsem se a bylo to, jako bych se dívala na někoho cizího. Edward mě znovu učil přijmout vlastní tělo, i když o tom samozřejmě neměl ani ponětí. Za poslední rok jsem sama sebe přesvědčila, že tělo není důležité; jen otravná přítěž, která má věčně hlad a prostřednictvím velkých zlých mužů se stává zdrojem bolesti a ponížení.

Marcus mě dostal do rukou dřív, než jsem stihla objevit, že tělo může být syceno i něčím jiným než jen jídlem. Zavřela jsem oči; tak se mi lépe dařilo vybavit si, jaké to je, když se mě dotýká Edward. Když cítím na kůži jeho horký dech a stále odvážnější ruce, když mi zadýchaně šeptá všechny ty hezké věci, kterým aspoň v tu chvíli doopravdy věří. Krásně voníš, Bello. A tady na tom místě máš tak jemnou pokožku, že když tě tam budu líbat dvě minuty v kuse, určitě se protrhne. Jsi tak krásná… krásná… krásná…

Otevřela jsem oči a celá rozechvělá intenzitou té čerstvé vzpomínky jsem se na sebe znovu zahleděla.

Mýlil se. I když mi nad hlavou poblikávala jen slabá žárovka, viděla jsem každé trčící žebro, vystouplé klíční kosti i lokty, které byly širší než paže nad nimi. Pohledu na mezeru mezi stehny a kostnatá kolena jsem se úzkostlivě vyhýbala. Ta pitomá mononukleóza skvěle zapadla do série jedovatých žertíků, které mi osud v posledních letech servíroval. Když nám Marcus konečně z nějakého záhadného důvodu zpřístupnil jídlo, mohla jsem jíst jen suchou rýži a na vodě dušené maso. Nechutnalo mi to, a tak jsem nikdy nesnědla porci, kterou mi do mého dietního stravovacího plánu naordinoval doktor Cullen.

Znechuceně jsem vzala do dlaní ňadra té příšery před sebou. Až příliš snadno se do nich vešla. Jak po nich Edward může tak toužit? Styděla jsem se za ně. Ještě mě neviděl bez podprsenky. Jak dlouho dokážu udržet jeho horké a odhodlané ruce v bezpečné vzdálenosti?

Pak mi, jako vždycky bez varování, projela celým tělem mnohem palčivější myšlenka. Jak dlouho bude trvat, než mu budu muset říct, že z jediného mého zavrtění hlavou vyvodil naprosto špatné závěry? Byla jsem si jistá, že v ten samý den zároveň skončí náš vztah. Nemohlo to dopadnout jinak.

Protože Edward bude chtít vědět, proč jsem ho nechala věřit té lži.

A já mu budu muset říct pravdu, protože mě nenapadla a ani nenapadne žádná dost dobrá lež.

A až se Edward dozví o tom, co se mnou dělal Marcus a že jsem mu to dovolila, už nikdy se mě nedokáže dotknout, protože se mě bude štítit.

Štítila jsem se sama sebe. Jak bych mohla doufat, že to pro Edwarda bude jiné?

Nebudu mít dost času vysvětlit mu, proč se to stalo. A proč jsem to víc než rok snášela. A i kdyby… bude mu život mé matky připadat jako dostatečný argument? Nezná ji a z toho, co bych mu o ní zvládla říct v několika větách, by nutně musel dojít k závěru, že žena jako Renée Swanová za takovou oběť nestojí.

Pohladila jsem přívěšek na svém krku. Tygřík se matně zaleskl. Edward se ptal, odkud ho mám. Odbyla jsem ho a on nenaléhal. Mrzelo mě to.

Byla jsem k sobě aspoň natolik upřímná, abych připustila, že toužím po tom, abych mu mohla všechno vyprávět a vysvětlit. Toužila jsem po jeho pochopení a odpuštění. Úplně stejně, jako jsem kdysi toužila po výletu do Anglie. V sedmi jsem se zbláznila do anglických romantiků a netoužila jsem po ničem jiném, než vidět všechna ta širá zelená místa s malebnými domy v mírných údolích.

Máma mě místo toho vzala do Disneylandu. Až když jsem se počtvrté pozvracela, uvěřila, že se mi tam opravdu nelíbí. Ještě měsíce jsem měla noční můry o Mickeym a Minnie s obrovskými plyšovými hlavami.

U své touhy po Edwardově pochopení jsem cítila stejnou nepříjemnou předtuchu, která mě tížila celou cestu do Disneylandu.

 

Zpozdila jsem se. Esme už stála na silnici, když jsem teprve sbíhala schody z patra. Marcus se vynořil tak náhle, až jsem vyjekla leknutím. Potlačil spokojený úšklebek a vrátil se k obvyklému výrazu z posledních dní. Chladná netečnost. Podařilo se mu vyděsit mě tak rychle, že jsem se i přes tíživý tlak na hrudi dokázala zlobit sama na sebe.

Stál přede mnou v úzké tmavé chodbě. Chvilku to vypadalo, jako by se díval skrze mě, jako by ani nevnímal, že tam jsem. Pak udělal první krok, pak další a ještě jeden. To mu stačilo, aby mě zatlačil ke zdi. Jednu ruku opřel vedle mé hlavy, druhou mi položil na čelo. Zdánlivě mírný dotek rychle přešel v bolestivý tlak. Moje tělo se podvědomě napjalo. Přirozené instinkty – bránit se a bojovat – se během těch několika týdnů, kdy mě nechával žít, stihly vrátit na místo, odkud jsem je v předchozích měsících s takovým úsilím vytlačila. Tiskl mi hlavu ke stěně a zvědavě sledoval, co se odehrává v mých očích.

„Vážně už jsi stihla zapomenout? Tak rychle?“ S nepředstíraným úžasem zavrtěl hlavou. V záhybech kůže na masitém krku mu zašustily několik dnů neholené vousy. „Tohle je pořád moje,“ sáhl bleskurychle na místo, ke kterému se Edward ještě ani neodvážil přiblížit, a vší silou stiskl. Vykřikla jsem. Měl pravdu. Stihla jsem se zahojit víc, než jsem si uvědomovala. „A až to moje nebude, nebudeš už ani ty,“ zašeptal s ústy jen milimetry od mého ucha. Pokusila jsem se aspoň trochu uhnout, ale držel mě příliš pevně. „Já to poznám, Bello. Jsi čitelná jako tvoje zkurvená matka. Vidím, jak ti září oči. Vidím každý tvůj úsměv. Vědělas, že se usmíváš dokonce i ze spaní?“ Unikl mi jediný ubohý žalostný vzlyk. Usmál se. „Jen jednou si s ním zašukáš a jste mrtvé. Všechny. Je mi jedno, co na mě ten místní idiot vyšťoural. Raději zhebnu ve smradlavým kriminále, než bych si nechal žvanit do toho, co se děje v mým baráku.“

Došlo mi, že se takhle rozhodl jen vteřinu předtím, než své výhrůžky vyslovil. Tohle nebylo připravené představení. Jeden z hlavních důvodů, proč byl Marcus tak nebezpečný. Když něco plánoval, tak jen proto, aby si to pak víc užil. Ale většinou jednal instinktivně, naprosto podléhal svým pudům a své momentální náladě.

„Marcusi, lásko!“ Heidin hlas zněl překvapivě jasně, ale vzhledem k tomu, že se ozýval z obvyklého místa v obýváku, bylo jisté, že jí to dlouho nevydrží.

Pomalu se narovnal. Spustil paže k tělu. Sledovala jsem je jako zhypnotizovaná, jako nějaké pitomé bezmocné zvíře zahnané do kouta silným a chytrým predátorem. Ještě se neuvolnil. Ještě jsem nemohla uniknout. Sevřel ruce do pěstí. Na napjaté kůži zápěstí mu vystoupily mohutné žíly.

„Nezapomeň, Bello. Jenom jednou si ten spratek přičichne k tomu, co je moje.“ Rozpřáhl se, a než jsem se stačila aspoň trochu krýt nebo aspoň instinktivně zatnout svaly, praštil mě pěstí do žaludku. Zatmělo se mi před očima. Bolest a nevolnost byly tak silné, že jsem se nedokázala udržet na nohou. Když jsem před ním padla na kolena, ruce omotané kolem rozpadajícího se břicha, popadl mě za vlasy a nacpal mi obličej do svého klína. Hrubá džínovina se mi zarývala do tváří, ale to teď nebylo důležité.

Dusila jsem se. On mě dusil.

Zaryla jsem mu ruce do boků a snažila se aspoň o milimetr odtáhnout a uvolnit si nos nebo ústa, ale nepovolil.

„Ještě jsme spolu neskončili, holčičko. Ještě jsme vlastně ani pořádně nezačali.“ Jeho hlas zněl dutě a jako by z dálky. Pak mě konečně pustil.

„Už běžím, Heidi! Dáš si se mnou pivko, nebo chceš hned po ránu panáka, ty blbá prochlastaná krávo?“ řval cestou do obýváku a chechtal se jako pominutý. Z pokoje se místo odpovědi nesl Heidin vysoký nepřirozený smích.

 

„Jsi v pořádku?“ Esme se na mě dívala očima, kterým se strašně špatně lhalo. A kterým, jak už jsem vyrozuměla dřív, hned tak něco neuniklo. Zatvářila jsem se kajícně a kňouravým hlasem, který odpovídal mému skutečnému stavu a zároveň mohl zamaskovat to, že se ji chystám obelhat, jsem vyklopila připravenou historku. Měla jsem na ni sotva tři minuty, takže nestála za moc.

„Dneska ráno jsem to nemohla vydržet. Pěstouni si dělali k snídani vajíčka. Na pánvi trochu zbylo,“ zafňukala jsem a přidala jedno autentické zašklebení. Zmínka o jídle mi v tu chvíli doopravdy nedělala dobře.

Esme se ještě půl vteřiny tvářila nerozhodně, ale pak se chytila. „Ach Bello, vždyť jsi inteligentní dívka. Myslela jsem, že mi pomůžeš hlídat Edwarda, a zatím je to naopak,“ povzdechla si a sáhla mi na čelo, jako by mi z vajíček mohla znovu stoupnout teplota. „Zvracela jsi?“ Přikývla jsem a doufala, že působím dostatečně provinile. Jak daleko má provinilost k absolutní hrůze? „Teď necháme tvůj žaludek pár hodin v klidu, pak sníš jen to, co ti připravím, slibuješ?“

Znovu jsem kajícně přikývla.

 

 

Edward


Nemohl jsem si zaboha vzpomenout, co mě ještě před pár měsíci tolik fascinovalo na záškoláctví. Když u mě zrovna nebyla Bella, umíral jsem nudou. A tak jsem se pustil do pátrání, které jsem chtěl původně odložit na někdy potom.

Z mých prvních šmírovacích akcí mi bylo tak trochu na blití. Vychovali mě lidi, pro které soukromí patřilo do posvátného rodinného desatera. A já teď zneužíval jejich nepřítomnosti a šmejdil na místech, která patřila jen jim.

Nejhorší byla všechny ta poprvé. Poprvé vlézt k Esme a Carlisleovi do ložnice. Poprvé otvírat zásuvky v jejich pracovních stolech. Poprvé hledat klíče od těch, které byly zamčené.

Po pár dnech už to ale bylo o něco snazší. Další důkaz, že člověk je jen hnusný živočich, který si zvykne v podstatě na všechno.

Pokud šlo o zamčené zásuvky... Popravdě – jejich existence mě upřímně šokovala. Jak už jsem říkal – v tomhle domě se soukromí vážně ctilo. A odjakživa jsem věděl, že na cennější věci má Carlisle ve své pracovně zabudovaný malý sejf. Občas, když do něj něco ukládal, nás všechny svolal a nechal nás prohlídnout si jeho sbírku známek. Když jsem byl malý, dost mě to nudilo. Nechápal jsem, proč jsou ty nejcennější kousky zároveň nejošklivější. Kromě jeho alb se do té malé ocelové schránky vešlo už jen několik obálek – odhadoval jsem, že to budou nějaké bankovní záležitosti -  a překvapivě taky malá ruční zbraň. Tu před námi nikdy nevytahoval, i když Emmett ho pokaždé prosil skoro na kolenou.

Tak co, kruci, můj čitelný a čestný otec schovává ve dvou velkých spodních zásuvkách svého masivního starožitného stolu? Pokud kopírovaly jeho šířku, mohla se do nich celkem pohodlně vejít půlka středně velkého obchodu se zbraněmi, ale to se mi nezdálo. Na to byla Carlisleova reakce na ten jediný mrňavý revolver v jeho sejfu příliš striktní. Tak co tam, kruci, může mít?

Zvědavost mi totálně přerostla přes hlavu. Každé dopoledne před Belliným příchodem jsem trávil v otcově pracovně a hledal ten podělaný klíč. Až včera jsem měl konečně štěstí. Zrovna jsem stál na vratkém vyřezávaném žebříku a prohledával prostor za knížkami v nejvyšší polici tátovy knihovny, když mi to došlo. Pokud Carlisle není naprostý pitomec – a to on rozhodně není – schovává ten klíč jinde než v pracovně. Rychle jsem jakžtakž srovnal řadu zaprášených svazků, s úlevou slezl z rozvrzaných příček a nedočkavě vyrazil do rodičovské ložnice. Zatím jsem ji prohledal jen zběžně, hned první den svého čmuchalovského úsilí, ale nic jsem nenašel.

Protože jsem ještě nevěděl, co mám hledat.

Tentokrát jsem jen rychle prohlídl zásuvky v nočních stolcích a vyrazil rovnou k šatně. Tam mě na moment zabrzdil pocit beznaděje. Proč mají tolik věcí? Nakonec jsem se silou vůle vrátil do logicky uvažující části svého mozku; do té, která mě sem dovedla. Ať už otec schovává v zásuvkách cokoli, nejspíš se k tomu občas vrací. Jinak by to uložil na hůř dostupné místo, ne? A stejné to musí být i s klíčem od těch zásuvek. Nemůže být v krabici s botama ke smokingu, které si bere jednou dvakrát za rok, tudíž jsou až na nejhořejší polici a leze se k nim pět minut.

Přejel jsem prsty přes řady Carlisleových košil a sak. Tady ne. Tohle nosí do práce. Posunul jsem se ke svátečním oblekům. A pak ještě dál. Kabáty. A jeden, který taky nosil jen výjimečně. Ke smokingu. Jenže smokingový kabát neležel na polici pod stropem jako boty. Visel stranou, na konci šatní tyče s méně používaným oblečením, skrytý v lehkém plátěném vaku. Pohnul jsem zipem, jen kousek, abych se dostal k náprsní kapse. Šlo to snadno. Tenhle zip mohl klidně někdo používat velmi často.

Kapsa byla prázdná. Potlačil jsem zklamání a rozevřel zip ještě o kus. Použil jsem obě ruce a sáhl do obou bočních kapes najednou.

Byl tam. Věděl jsem, že je to on, ještě než jsem ho vytáhl na světlo. Jeho tíha a tvar přesně pasovaly k otcovu stolu. Vyšel jsem před šatnu a neodpustil si vítězné jo!.

Člověk není jen hnusný živočich, který si zvykne v podstatě na všechno. Ještě k tomu se za kdejaký hnus dokáže pochválit.

Pár vteřin potom, co jsem klíč objevil a ověřil si, že opravdu patří tam, kam patří, přivezla Esme Bellu. Tryskem jsem vyběhl do ložnice a vrátil klíč do kapsy svrchníku. Musel jsem vydržet dalších čtyřiadvacet hodin, než zjistím, co otec skrývá, a jestli se to nějak týká mé plnoletosti, dědictví a pravdy.

Kdybych mohl celou tu dobu přečkat s Bellou, možná bych si už na žádný klíč a žádné tajemství ani nevzdechl. S Bellou existovalo jen jediné tajemství, které mě doopravdy zajímalo. Jediné tajemství, které jsem chtěl doopravdy odhalit. Jenže Bella odpoledne odjela, a když jsem se probral z euforie způsobené tím, jak voněla, jak chutnala a jak mi každý den dovolila o trochu víc, připadal jsem si jako na mučidlech.

Ráno jsem nemohl dospat, i když jsem jako vždycky musel počkat, až všichni vypadnou. Když jsem šel pro klíč tentokrát, už najisto, přistihl jsem se, že najednou váhám. Nebyl bych přeci první ani poslední, kdo odhalil tajemství, které se mu vůbec nelíbilo. Ale zároveň jsem věděl, že už nedokážu couvnout. Vytáhl jsem klíč a seběhl do pracovny. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel první zásuvku.

Papíry, jak jinak. Co jsem čekal? Sbírku porna a krabičku od čaje plnou pašovaných diamantů?

Vytáhl jsem první složku. Zásuvka jich byla plná. Plná velkých a tlustých složek. Do sejfu by se nevešly ani omylem.

Pět minut jsem poctivě pročítal nekonečný a nudný soupis… něčeho. Pochopil jsem, že je to seznam majetku. Dům, možná domy, nějaké byty a všechno, co k tomu patří. Zařízení, auta, umělecké předměty. U těch jsem se zarazil. Vedle každé položky byla ve sloupečku nadepsaném Odhadovaná cena vypsaná suma, která mi připadala naprosto mimo. Nebyli jsme chudí, to mi bylo jasné, ale tohle rozhodně nebyla naše liga. Obraz za čtyřicet sedm tisíc dolarů? Jistě, mí rodiče milovali umění a i u nás se našlo pár originálů. Ale nic za sumu, která by pokryla školné pro Emmetta, Jaspera i mě na pět let. Proč to tu Carlisle má? Zavřel jsem složku a odložil ji stranou na podlahu. Vytáhl jsem další. Ani jsem ji neotevřel a rovnou jsem pokračoval k té pod ní. Hledal jsem aspoň jednu, která bude nějak nadepsaná. Nic. Vrátil jsem všechno zpátky a odemkl spodní zásuvku. Zdálo se, že tady budu mít větší štěstí. Žádné složky, jen jedna velká krabice se štítkem. Přečetl jsem ho a znovu zklamání.

Antony Masen

Antony? Kdyby tam stálo Edward Masen, mohlo by se mě to teoreticky nějak týkat. Ale věděl jsem od Esme, že svoje křestní jméno mám od biologických rodičů. A věřil jsem jí.

Otráveně jsem zásuvky zase zavřel, zamknul a klíč vrátil do otcova pláště.

Snědl jsem další fádní snídani a zalezl si do pokoje. Snažil jsem se soustředit na písničku, o které jsem si myslel, že by nás s Bellou mohla bez větší námahy dostat přes školní kolo soutěže. Ona ji ohodnotila jako vlezlou popovou sračku. Patrně měla pravdu, ale jelikož ona sama prosazovala samé indie záležitosti, já se rozhodl být rozumný – vyčůraný, Edwarde, nezapomněla mě opravit – a vsadit na něco líbivého.

Možná to bylo tím, že jsem držel kytaru. Jo, nejspíš jo. Prostě došlo ke krátkému spojení. Hudba a to jméno. V každém případě jsem v jednu chvíli seděl na své posteli a vybrnkával sračkoidní melodii, ale v té následující už jsem rozjížděl počítač a ťukal ta dvě slova do Google.

Antony Masen.

Ano, opravdu to byl on. Ale to podstatné mi nedošlo, dokud jsem nepřekliknul na obrázky. Přestal jsem dýchat. Nejspíš mi i přestalo tlouct srdce a nebýt toho, že jsem dole uslyšel Bellin hlas, možná by se už nikdy znovu nerozběhlo.

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

4)  lumik (13.11.2013 16:38)

Co??? To už je konec kapitoly? Tak tohle mě jednou zabije .
Ale doufám, že dřív někdo (kdokoli) zabije Marcuse jo pro jistotu dvakrát. Co to je za individuum? To se jako jednou vzbudil a rozhodl se mít harém vyhublejch holek, který bude tejrat??!! Tyjo až teď jsem zjistila, že mě to vážně zajímá, proč to dělá?
A Edward? Kdy bude další kapitola???
Děkuju za dávku hrozil mi vážnej absťák

3)  Anna43474 (13.11.2013 15:46)

Kate

2)  Kate (13.11.2013 15:20)

É! Obrázky? Boží kapitola, až na toho M...... debila. Věřím, že Eda se s Bellou nerozejde, až zjistí...... Věřím, že to vezme, musí! Sbírka porna a krabička od čaje s pašovanými diamanty. Divila bych se, kdyby tohle Edward u Carlislea vážně našel. :D Sračkoidní melodie. :D Ať už jde ten magor s velkým M do horoucích pekel nebo.... Děkuji za kapitolu. :)

Iwka

1)  Iwka (13.11.2013 12:26)

Ambro, co to je za konec?!?!! Potřebuju další dávku!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek