08.11.2013 [21:15], ambra, ze série Čas probuzení, komentováno 30×, zobrazeno 4588×

Každý tomu říká jinak.

 

 

 

Ženy díky, jste úžasné!!! ♥ Snad si to dnes užijete :)

Bella

Neviděli jsme se sedmnáct dnů.

Edward už byl týden doma, ale až doteď na tom ani jeden z nás nebyl dost dobře na to, abychom mohli začít s pravidelným doučováním. Teprve při dnešní návštěvě doktor Cullen konečně povolil. Prohlížel mě déle než obvykle; pak, když zjistil, že opravdu nenajde žádný objektivní důvod pro to, aby to ještě odložil, se mi s povzdechem zadíval do očí.

„Zase jsi zhubla, Bello. Dovolím to jen pod podmínkou, že pokaždé, když budeš u nás, sníš minimálně dvě plnohodnotné porce jídla.“

„Dieta podle Esme?“ uculila jsem se. Podrobný popis mámina blivajznického dietního jídelníčku byl pravidelnou součástí Edwardových smsek.

Ustarané vrásky kolem Carlisleových úst konečně ztratily svou ostrost. „Ach jo, je z ní teď odborník. Dočetla se, že jaterní dieta občas prospěje i zdravému člověku, takže v tom teď jedeme všichni. Pokaždé, když ucítím dušenou mrkev a brokolici bez másla, mám chuť vyskočit z okna a odjet do nejbližšího Burger Kinga,“ zašklebil se.

Ze zvyku jsme oba tlumili smích, i když už to několik dnů vlastně nebylo nutné. Marcus už nám nedělal garde. A tohle nebyla jediná změna.

Stalo se to minulý týden. V úterý večer jsem po dlouhé době vytáhla Janu Eyrovou. Právě jsme celé uslzené znovu prožívaly posvatební drama, když k nám bez zaklepání vtrhla Jessica a ledovým hlasem nám oznámila, že se v kuchyni ruší zámky. Zíraly jsme na ni všechny tři tak nechápavě, že musela přidat krátké vysvětlení.

„Prostě se odteď živíte ze společnýho. A přebíráte úklid kuchyně. A jednou za týden se mnou zajedete na nákup. Ani omylem to nebudu pro všechny tahat sama,“ prskla, jako bychom ji k něčemu takovému nutily. Vlastně nám pořád nedocházelo, co bude tahat, pro koho a proč vlastně. „Tak už se kurva přestaňte tvářit tak vyjeveně!“ zaječela nakonec hystericky. „Lednice, skříňky, sporák – všechno pro naše úžasný zlatíčka!“ dokončila svůj výstup a práskla za sebou dveřmi.

Tu samou noc, jen mnohem později, jsme se s Rose vydaly na průzkum. V kuchyni byl děsivý nepořádek, zřejmě Jessičin protest proti Marcusovu nečekanému rozhodnutí. Zámky skutečně zmizely. A i když nás nečekal bůhvíjaký výběr, vypadalo to, že hlad nám v nejbližších dnech nehrozí. Naše reakce byla výmluvná. Stály jsme bosy před otevřenou lednicí a vyměňovaly si ustarané pohledy.

„Co je tohle za boudu?“ zašeptala Rosalie a nevěřícně se dotkla krabice s mlékem. Neodpověděla jsem. Rychle jsem analyzovala všechny možnosti. Nejpravděpodobnější se zdála ta, že Marcus dostal echo o možné kontrole ze sociálky. V tom případě by tahle neuvěřitelná změna byla jen dočasná. A proto by bylo nejmoudřejší pořádně si ji užít. Otevřela jsem mrazák a podala Rosalii kelímek se zmrzlinou.

„Vanilková bouda s jahodovou polevou,“ pokrčila jsem rameny. Pro sebe jsem z velké krabice kuřecích plátků odloupla dvě porce. Byly jednotlivě balené, stačilo strčit je na chvíli do mikrovlnky a pak je hodit na pánev. Kvůli dietě bohužel bez oleje, ale i tak jsem si za deset minut pochutnávala na obstojném steaku.

Trvalo nám skoro dvě hodiny, než jsme daly kuchyň do pořádku. Ale stálo to za to. Ráno jsme tam jakoby nic přivedly Alici. Usadily jsme ji ke stolu a připravily jí velký hrnek kakaa a lívance se spoustou javorového sirupu. Ládovala se jako o život. Oči jí zářily, jako bychom si právě uspořádaly vlastní Vánoce. Pevně jsem se rozhodla, že ať nám budoucnost přinese cokoliv, její výraz z toho rána si musím zapamatovat.

Kdo to nezažil, nepochopí, jak jiný je život, z něhož se vytratí každodenní strach z hladu a především hlad sám. Ale tahle změna nebyla hlavní.

Té nejdůležitější jsem si všimla o něco později, protože kvůli mé nemoci nechával Marcus mě i Rosalii napokoji už předtím. Nejspíš pořád čekal, že nakonec onemocníme všechny tři. Carlisle ho dostatečně vystrašil řečmi o vysoké míře infekčnosti a o možných trvalých následcích.

Jenže Marcus se nevrátil ani potom. V době, kdy už mu muselo dojít, že Rosalie ani nikdo jiný v domě nejspíš neonemocní. Paradoxně jsme z toho s Rose byly vystresované a vyděšené nesrovnatelně víc než z náhle dostupného jídla.

Tomu pocitu nebylo těžké dát jméno.

„Je to jako klid před bouří,“ šeptala Rosalie roztřeseným hlasem do tmy. Zase byla noc. Alice spala a my jako obvykle řešily to, co neměla slyšet. Spíš klid před absolutní apokalypsou, pomyslela jsem si. Nahlas jsem si ale dovolila jen krátký povzdech.

„Můžeme být jen víc ve střehu, lepší nápad nemám. Prostě se nenecháme ukolíbat, Rose. Pokud něco chystá, nesmí nás překvapit.“ S bolestným bodnutím v hrudi jsem si uvědomila, že ať už je důvod téhle změny jakýkoliv, tak tou nejpravděpodobnější variantou zůstává další stěhování. A určitě někam, kde se nám to nebude ani trochu líbit. Někam, kde už se Marcus nebude muset ohlížet na nikoho a na nic.

Právě tahle myšlenka mě o pár hodin později dovedla k možnému, i když naprosto nepravděpodobnému a nelogickému vysvětlení všech těch záhad.

Šerif Swan.

Všechny ty pozitivní změny, ze kterých jsme se bály mít radost, protože každodenní jisté hrůzy se nám zdály lepší než nepřetržitý strach, že se v blízké budoucnosti stane nějaká definitivní katastrofa, všechny ty změny se začaly dít po šerifově poslední návštěvě.

Ale proč? Byl to snad on, kdo Marcuse varoval, že se na něj chystá kontrola ze sociálky? Přišel mu říct, že si někdo ve škole při tělocviku všiml mých modřin a trčících žeber a upozornil na to?

Nenáviděla jsem nejistotu. S tím, jak jsme žily dosud, se dalo nějak bojovat. I když většinou jen tak, že jsme prostě zaťaly zuby a vydržely. Teď jsme se několikrát za noc budily strachem, co se stane v příští hodině nebo minutě.

O pár dnů později se všechno ještě zhoršilo. Ukázalo se totiž, že člověk vydrží jen určitě množství strachu. Pak se mozek sám přepne do režimu, při němž nejspíš v prostém pudu sebezáchovy omezí vyplavování adrenalinu. Ano, cítily jsme se líp, ale za jakou cenu? Stalo se přesně to, před čím jsme jedna druhou varovaly. Postupně jsme polevily v ostražitosti.

A tak, když mi teď doktor Cullen slíbil, že další den mě Esme vyzvedne už dopoledne a já strávím s Edwardem tři hodiny, ani mě nenapadlo řešit, co tenhle plán udělá s naší novou křehkou domácí rovnováhou.

Edward

Byl jsem nervózní, jako bychom se měli vidět poprvé. Abych nějak zaměstnal rozklepané ruce, vzal jsem si kytaru a bezmyšlenkovitě na ní cosi vybrnkával. Peter by po pěti minutách téhle mé exhibice nejspíš spáchal harakiri.

Uslyšel jsem Esmeino auto, ale vydržel jsem sedět. Tiché zaklepání jsem málem přeslechl. Vešla do pokoje a úplně trapné to nebylo jen díky mámě, která nakoukla hned za ní.

„Jedu teď do knihovny. Odpoledne vyzvednu děvčata u školy, po páté jsme tady a pak vás všechny hodím domů.“

„Už jsem vám říkala, že jste jednička?“ obrátila se k ní Bella.

„Dneska ještě ne,“ vrátila jí máma úsměv. Na mě významně zamrkala. „Buďte tu hodní, s tím učením to nepřehánějte, do školy se stejně dřív než za tři týdny nevrátíte. A Edwarde, nezapomeňte na jídlo.“

To mi nemusela připomínat. Taky jsem zhubnul, ale Bella vypadala skoro jako přízrak. Asi by neměla radost, že mě to napadlo, protože se očividně snažila – měla upravené vlasy, svoje nejlepší triko a taky se trochu namalovala, na což normálně kašlala. I tak bylo zřejmé, že nutně potřebuje přibrat.

Za mámou konečně zapadly i vchodové dveře.

„Ahoj,“ usmála se rozpačitě. Vážně jsme si sotva před půlhodinou vyměňovali smsky plné smajlíků?

„Čau.“ Konečně jsem odložil kytaru a vstal z postele. Došel jsem k ní. Zvedl jsem ruku, strašně jsem se jí chtěl dotknout, kdekoliv, stačilo by mi pohladit ji po vlasech, ale rychle jsem si to rozmyslel. Bál jsem se, že si všimne, jak se třesu. Na chvilku jsem zavřel oči. Co to se mnou je? Tohle je Bella. Holka, co se mi po ní tak šíleně stýskalo. Teď se na ni pomalu nedokážu ani dívat.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se starostlivě.

Zakroutil jsem hlavou. „Promiň. Ještě se mi trochu motá hlava, když vstanu moc rychle.“

„To bude z hladu,“ usmála se. „Zase jsi snídal jen suché tousty se šunkou?“ Připomínka toho, o čem jsme si v posledních týdnech běžně psali, mě uvolnila.

„Až tohle skončí, tak do smrti nechci vidět šunku,“ prohlásil jsem bojovně. Rozesmála se, i když to vůbec nebylo vtipné. Zaklonila hlavu, přivřela oči a smála se, až jí zrůžověl celý obličej i krk.

Najednou to bylo snadné, správné a tak přirozené, že kdyby po mně někdo chtěl, abych vysvětlil, co jsem měl ještě před minutou za problém, nezmohl bych se ani na jedinou kloudnou myšlenku.

Objal jsem ji a přitáhl si ji tak prudce, až trochu hekla. Možná překvapením, možná proto, že jsem jí trochu vyrazil dech. Doslova. Podcenil jsem, jak málo váží; prostě jsem ji k sobě doslova přirazil. Pořád měla pootevřenou pusu, ale už se nesmála. A já nevnímal nic jiného. Jenom její měkké horké rty, její dech provoněný zubní pastou a asi i mentolovým bonbonem.

Vůbec se nebránila, ale trvalo celé věky, než se z hadrové panenky, která jen trpně snáší můj hormonální výbuch, změnila v dívku, která se rozhodla spolupracovat. Když mi konečně došlo, že se to stalo, že cítím její prsty střídavě na zádech a ve vlasech, že její jazyk opatrně laská ten můj a že se ke mně sama tiskne celým tělem, vypnul jsem i poslední brzdu, která mě někde vzadu v hlavě ještě pořád držela zpátky.

„Hrozně se mi stýskalo,“ zkusil jsem využít jedné miniaturní nádechové pauzy. V tu chvíli se mě zrovna držela těsně nad lokty, skoro jako by se topila. Když jsem to vyslovil, stiskla mě tak, až to zabolelo. Nehádal bych, že je v těch drobných prstech tolik síly. Trochu mě to probralo. Zadíval jsem se na ni. I přes opar vlastního vzrušení jsem byl schopný pobrat, že jsme se dostali do rozhodujícího bodu. Buď toho hned, okamžitě, necháme, nebo…

K posteli jsem ji prakticky odnesl. Když jí pelest podrazila nohy a ona padla do měkké matrace, poprvé od chvíle, kdy jsem se jí dotkl, doopravdy otevřela oči. I předtím párkrát na zlomek vteřiny rozevřela víčka, ale byla jako slepec, který se pokouší zachytit nezachytitelné. Teď jsem si byl jistý, že mě vážně vidí.

„Co to děláme?“ zeptala se a znělo to upřímně překvapeně. Ale nečekala na mou odpověď, znovu stiskla ty svoje nepředvídatelné pěsti a za tričko si mě přitáhla na sebe. Ježíši… Bylo by tak snadné na všechno se vykašlat a prostě to udělat…

Trochu jsem se odtáhl. Ne moc, jen už jsem neležel na ní. Pořád jsem se k ní tiskl celým tělem – od pasu dolů se všechno tisklo mimo mou vůli – ale přestal jsem ji líbat a přinutil jsem ji znovu otevřít oči.

„Já…“ Musel jsem polknout a zhluboka se nadechnout. „Já tě hrozně moc chci, Bells, ale…“ Bože, tenhle problém jsem nikdy neřešil. Jak se to zjišťuje? „Už jsi to někdy… už ses někdy milovala, Bello?“ Nejraději bych se propadnul nejlíp někam na Nový Zéland. Jo, tam by se trpělo snesitelně. Zírala na mě široce rozevřenýma očima. Poprvé jsem si všimnul, že v má v hnědých duhovkách rozházené drobné jantarové tečky. Vůbec nemrkala, jen se jí chvěly řasy. Trvalo děsivě dlouho, než odpověděla. A i pak jen pomalu zavrtěla hlavou.

„Ještě ses nemilovala,“ konstatoval jsem za ni. Jen pro jistotu. Snažil jsem se to potlačit, ale pračlověk ve mně samozřejmě jásal. Budu první. Edward Cullen z toho až tak nadšený nebyl. Tuhle zkušenost jsem postrádal. Všechny moje bývalé… zkušenosti byly velmi zkušené.

S povzdechem jsem se posadil a opřel si bradu o propletené prsty. Jen tak jsem je dokázal uklidnit. Celkem to fungovalo. Zbytek mého těla tak pohodově nereagoval. Bella dál ležela a mlčela. Po nějaké době jsem ucítil na zádech její ruku. Chvíli mě hladila, pak se nějak ocitla pod mým tričkem a pokračovala už o něco odvážněji. Měl jsem chuť zavýt. Tohle mi rozhodně nepomáhalo.

„Taky tě chci.“ Při slově chci se zajíkla.

Konečně jsem se k ní obrátil, ale zůstal jsem sedět. Základní bezpečnostní opatření.

„Jsi panna a známe se pár týdnů. Až do dneška jsme zvládli jen jednu pusu. A já ani nevím, jestli mě…“ zarazil jsem se včas. Ani ona přeci nevěděla, jestli já ji… Chystala se něco říct, ale předběhl jsem ji. „Za minulý rok jsem toho strašně moc podělal, Bello. Ještě před měsícem jsem si byl jistej, že mě půlka z těch průserů určitě zabije. Jenže teď…“ zavrtěl jsem hlavou. Bella ještě pořád nemrkala. Jako by i zapomněla dýchat, jen aby jí neuteklo nic z toho, co řeknu. Ježíši, fakt se mi nechtělo mluvit. Chtělo se mi svlíknout jí to tričko velikost XS, servat z ní džíny a prostě to dokončit. Ale přesně tohle jsem udělat nemohl. Ne teď. Ne dneska. Bolelo mě jen to pomyšlení. Doslova. Na několika místech víc než na jiných. „S tebou to podělat nemůžu,“ dokončil jsem šeptem. „Protože to by mě zabilo docela určitě.“

Díval jsem se na ni a čekal na její reakci. Dneska mě překvapila, ale pořád tu byly dva týdny plné milých, ale odtažitých smsek. Ani všechny moje předchozí marné pokusy o sblížení se nikam nevypařily. Teď se mi zdálo, že se na mě dívá s láskou, ale ten věčný smutek, kterého byla vždycky plná, nikam nezmizel.

A pak se konečně usmála. „Tohle bylo to překvapení, o kterém jsi mi psal?“

Ta úleva byla nepopsatelná. Až když přišla, tak jsem si uvědomil, jak těžko se mi do té chvíle dýchalo. Najednou to šlo snadno. Měl jsem pocit, že mi srdce proletí krkem ven, tak bylo najednou lehké.

Naklonil jsem se nad ni a výhrůžně zahýbal obočím. „Hrozně mě podceňuješ, ženo. U mě nejsou překvapení zadarmo.“ Vyskočil jsem z postele a vytáhl ji s sebou. Dovolila mi to. Zadíval jsem se na malé kytarové pouzdro opřené o stěnu vedle postele. „Čeká nás spousta práce, bejby. Ale potom přijde sladká odměna. Slibuju.“

Pořád se usmívala a já se v duchu rychle pomodlil, aby jí to ještě nějakou dobu vydrželo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

30)  matysekmj (22.01.2014 22:02)

Moc, opravdu moc dlouho je klid a to je šílené
Proč přestal? Ne že by na to hned museli skočit.
A teď dostane kytaru

29)  leelee (03.01.2014 03:21)

Proč polevil co se stalo, je to na pořád?
Nepovíš, minimálně ne hned, chápu
Co bude s přihláškou?
Q

28)  Ivana (17.11.2013 20:11)

Tak som sa až teraz konečne nadýchla. Ale pekne od začiatku. Otvorená chladnička, naštvaná Jess, pokoj na všetkých frontoch. Tak z toho ma trochu nepríjemne mrazí. Nie, že by som nebola vďačná, ale... čo sa stalo? Čo sa chystá? Trochu neverím, že by šerif Swan Marcusa varoval. Skôr mu pohrozil? Naznačil, že niečo vie? Preto tá zmena? Ja si pekne počkám na odpovede.
Ale teraz druhá časť kapitoly. Tak toto som teda nečakala. Určite som neverila, že ich hormonálna búrka postihne oboch, ale pritom to bolo tak dokonale prirodzené. S napätím som čakala, ako to bude pokračovať a Edward zase nesklamal. On proste nemá chybu. I keď sa to chvíľu nezdalo, na toto ešte neboli pripravení. Hlavne teda Bella. Jedna vec je totiž, že sa nemilovala... v tom pravom zmysle slova, no druhá, že by jej to aj tak mohlo privodiť zlé spomienky. A tie by si nemala spájať s Edwardom. Nijak a nikdy. A ten čas príde... verím tomu. Len ešte je medzi nimi priveľa nevypovedaného a nevysvetleného.
Ambra, ďakujem. Dokonalosť.

27)  Silvaren (13.11.2013 16:27)

Z klidu před bouří mě neskutečně mrazí. Psychický teror si s fyzicky v ničem nezadá. Chjo! Bojím se rozkliknout "další kapitola", i když jsem nesmírně šťastná, že dnes si můžu dát dvojitou dávku.
A Edward mě překvapil, když to dokázal zastavit. Má u mě plus! Nádherné!

26)  nicky88 (13.11.2013 01:37)

Zítra (teda vlastně dneska - to je vidět jaký jsem závislák, když nakukuju i v takovou nekřesťanskou hodinu ) bude další jooo.. huráá

Jinak já to mám taky tak (příliš zlé a příliš trapné scény), zavírám oči a tím to oddaluju a nebo čtu skoro ob řádku, abych to měla rychle za sebou A u téhle povídky bych si vždycky před kapitolou měla do očí narvat sirky, abych je nemohla zavírat, protože je to fakt kruté. Vychutnám si to až napodruhé, když vím co na nás ambra navalila. Počítám, že před další kapitolou sirky nebudou stačit , že bude potřeba něco tvrdšího

Ale těším se ..

25)  ambra (12.11.2013 20:55)

Leni, Marcelko, Esuss, děkuju!!! Konečně jsem k tomu sedla, zítra bude určitě .
Esuss, mám to úplně stejně, ale vydrž!

23)  Marcelle (12.11.2013 08:55)

Ambroušku předně se omlouvám, dřív jsem se k tomu nedostala.
Po přečtení mám snad ještě větší strach než Bella s Rose dohromady, protože ty jim nedáš nic zadarmo a ani Edward mě neukonejší. Každopádně děkuju, miluju tě a ty to víš

22)  Lena (11.11.2013 20:01)

Víš co je prima, že reaguješ na naše komentáře, moc se mi to líbí. Dík.

21)  ambra (11.11.2013 19:28)

Mám první větu . Děti dnes zešílely . Nicméně opět se pokusím do pátku přidat dva kusy, páč víkend (pokud se nic nepotento ) jsem na pražském srazu .
Jste miláčci prostě

20)  nicky88 (11.11.2013 19:24)

lumik : Taky čekám

18)  ambra (10.11.2013 20:38)

Fanny, to je výhoda příběhů. Mají nějaké zákonitosti, takže je zároveň jasné, že i nejhorší hurikán se přežene Díky, že tě tu pořád mám
nicky, neomylně si všímáš zásadních detailů Děkuju, jsi skvělá!
emi, ona je ta moje slečna M. hrozně zákeřná Děkuju
Leni, nevzdal, ani omylem . Ale snad tě potěší, že těch prů...švihů bude víc Děkuju!
BabčaS, děkuju!
Empress, však víš sama nejlíp, že s cukrem se musí šetřit Děkuju
lumíčku, děkuju, že máš ráda i Carlislea (tady si ho fakt užívám). A jak to vnímala Bella vím celkem přesně, páč na tu druhou půlku jsem to byla já . Děkuju!
Katuško, bude to jeden z průšihů, ale ne jediný . Já prostě vím, jak vás potěšit . Děkuju, jsi zlato!
Kate, tak já si na něm dám ještě víc záležet . Děkuju moc a honem
DopeStars, pobabre je super slovo, takže se postarám, abys ho ještě párkrát mohla použít Děkuju!
Janinko, to ani zdaleka nebylo to nejlepší! Vždyť právě vstali z postele! Neboj, mYláčku, všecko bude
dori? dori!!! Díííík!
Ančí, jsem tě minule přehlídla Promiň!!! Ale no tak jistěže to posere, je to Edwarde, neasi . Dík i za song, víš, jak tě teď kvůli němu milujeme
Yasminko, jak jsi o mně mohla pochybovat? Jasně že jsem čím dál lepší, například omáčka se mi nezdrcla, ani nepamatuju! Dík, ženo!
Iwuško!!!!!!!!!!!!!!!

16)  Yasmini (09.11.2013 17:27)

Půlku povídky jsem nedýchala a je mi jasné, že se něco v příští kapitole posere. Ale upřímně, tenhle teror v podobě náznaků je snad ještě horší.
Jsi čím dál lepší a to jsem si myslela, že to není možné

Díky za krásný zážitek

14)  dorianna (09.11.2013 10:35)

13)  Janebka (09.11.2013 10:22)

Tak za prve, AMBRO, až sem slyším, jak si to užíváš! Utnout to v tom nejlepším!!! Merline, pomóóóc!
Ach jo, ambřičko, Ty mi dáváš! Vždyť je to mnohem horší, než snad kdy předtím! Vždyť ani pořádně nemůžu mít radost z jejich sblížení, ani povolením zámků, když strach okolo je jako plíživá vězeňská koule. A natolik už Tě znám, že je mi jasné, že zrovinka Ty jim za darmo ten kousíček opojného bezpečí nedáš.
Ach jo, jak jen se to stalo, že Ti za ten svírající pocit v mém ohrudí ještě tleskám a velebím?
Děkuji!!!

12)  nicky88 (08.11.2013 23:58)

Jo, já to taky musela přečíst ještě jednou, protože jak jsem byla natěšená, tak jsem to hltala mooc rychle, takže až při druhém čtění se mi doslova strachy sevřel žaludek (u absolutně célé Belliny části samozřejmě), při těch jejích poledních třech odstavcích mě snad i polil studený pot a cílila jsem snad úzkost nebo co

Ty jo, jak ty to děláš, že mě to tak pohltí,.. jediné plus na tom, že musíme čekat na další kapitoly, je postupné dávkování.. mám pocit, že kdybych si k tomu sedla a dala těch 13 kapitol v kuse, tak je ze mě na konci emocionálně labilní troska

1 2   »