Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Chviličku spát...

 

Edward


Carlisle si na chvíli stiskl kořen nosu a zavřel oči. Navzdory únavě se snažil zůstat plně soustředěný.

„Takže se to pokusím shrnout, synu. V tom domě žijí dva dospělí, kteří mají v pěstounské péči čtyři dívky. O minulosti ani jedné z dívek nic nevíme. Nevíme, jestli měly problémy s drogami nebo jestli se třeba některá z nich někdy neléčila na psychiatrii. Můžeme ale předpokládat, že pokud ne všechny, tak minimálně jedna z nich pochází z problémového prostředí. Do pěstounské péče se zdaleka nedostávají jen sirotci, Edwarde.“ Upíral na mě ten svůj šedivý doktorský pohled, plný porozumění a zároveň nezbytného odstupu. Nesnášel jsem ho. A obdivoval jsem ho. Nadechl jsem se, abych mu okamžitě začal odporovat; zarazil mě netrpělivým mávnutím.

„Ještě jsem neskončil, Edwarde. Nelíbí se ti, že Bellin pěstoun vozí jednu z dívek do školy a ze školy. Bella a ostatní děvčata musí chodit pěšky. Ani mně se to nelíbí, ale bohužel to není nic, čím by se na sociálním odboru zabývali. Kvůli tomuhle mu nikdo potíže dělat nebude. Máš pochybnosti ohledně jejich jídla. Souhlasím, Bella je nezdravě hubená a Rose s Alicí jsou na hranici. Na druhou stranu -  neumím si představit, proč by se – v případě, že by doma skutečně hladověly – neozvaly. Nikdo je nevězní, jsou v kontaktu s učiteli a spolužáky, kdykoliv můžou zajít k lékaři, na policii nebo na sociálku. Mrzí mě to, Edwarde, ale v tuhle chvíli tu není žádný dost zřejmý důvod, abychom se jim pletli do života.“ Omluvně pokrčil rameny. Ze zvyku přidal lítostivě svěšené koutky úst.

Už jsem nevydržel sedět. Vyskočil jsem z křesla a naklonil se k němu přes stůl.

„Ty to nechápeš, tati. Kdybys ji dneska viděl… Byla venku, skoro nahá. A tehdy v obchodě, když jsem ji potkal poprvý, chtěla krást jídlo. Prakticky se odmítá hnout od svých sester a zásadně odmítá mluvit o čemkoli, co nějak souvisí s její rodinou. Tu jejich matku,“ naznačil jsem ve vzduchu uvozovky, „ještě nikdo neviděl.“ Carlisleova tvář zůstávala beze změny. Zato ve mně se to vařilo. Původně jsem doufal, že nějak pomůže Belle, ale taky jsem pokrytecky věřil, že mi moje obavy částečně rozmluví. Jenže to nefungovalo. Nemělo to být tak, že on sám si vůbec žádné obavy nepřipustí.

„Hergot, tati!“ bouchnul jsem pěstí do naleštěné mahagonové desky. Konečně změna. Zamračil se. „Jsi doktor, neříkej mi, že občas nespolíháš na svoje instinkty. Všechny moje instinkty právě ječí, že v tom baráku je všechno úplně špatně. Alice nemluví, Rose se nikdy nikomu nepodívá do očí a Bella…“ Vybavil jsem si, jak se odtáhne pokaždé, když se jí náhodně dotknu. „Drží si hrozný odstup. Je jako za tlustým sklem,“ dodal jsem tiše. Znělo to, jako bych se přiznával k vlastnímu selhání. Můj vztek najednou splasknul jako super velká žvýkačková bublina.

Carlisle počkal, až si znovu sednu.

„V tomhle máš pravdu, Edwarde.“ Překvapeně jsem k němu zvedl pohled. „Každý vidí, že jsou trochu… odlišné. A Bella nejvíc. Ale jak už jsem řekl. Nevíme, co má za sebou. Nevíme, jestli to není obráceně. Možná je právě její výjimečnost jedním ze zdrojů problémů v té rodině. A to, že se ti hned nevrhá kolem krku…“ Můj výraz rychle zmrazil náznak úsměvu na jeho tváři. S povzdechem pokračoval: „Víš, je velmi snadné někomu zničit pověst, synu, ale očistit ho, to je pak mnohem těžší. Mohu ti jen poradit, aby ses nenechal odradit Bellinou nechutí mluvit o vlastních problémech. Ať už jsou ty problémy jakékoliv. Buď zvědavý. Měj oči otevřené. Pokud zjistíš cokoliv konkrétního…“ S povzdechem se opřel a založil si ruce za hlavu. „Zatím ti mohu slíbit jen jedno. Mám nějaké… známosti. Zkusím se na toho člověka trochu poptat. I když si nemyslím, že by to k něčemu bylo. Pěstouni jsou možná neprověřovanější lidé v téhle zemi. Ale může se stát, že sítí občas propadne i zkažená ryba.“

Chvíli jsem jeho nabídku zvažoval. Mohl jsem chtít víc? A co by to víc vlastně mělo být?

„Tak fajn,“ souhlasil jsem nakonec. Ne zrovna nadšeně. „Jen to zkus co nejrychleji. A díky,“ dodal jsem ještě mezi dveřmi. Usmál se, ale vypadal zamyšleně.

Vrátil jsem se do auta pro obě kytary. Odnesl jsem je do své ložnice a opřel je vedle sebe o zeď. Zíral jsem na ně tak dlouho, až se mi zdálo, že se mi přeci jen chce spát. Skopnul jsem boty a zhasnul světlo, ale Bellin výraz z dnešního večera tím jen získal na ostrosti. Nakonec jsem nejspíš doopravdy usnul. Poslední jasná myšlenka patřila úvaze, proč vlastně Bella nemá telefon.

 

O něco později už jsem věděl, že spím, protože se mi zdálo o mých andělech.

Tentokrát to ale bylo jiné. Zase tu byl smích, něžná slova, spousta dlouhých světlých vlasů. Jako obvykle. Já se na ně ale nedokázal soustředit. Neustále jsem se rozhlížel a snažil se je odstrčit, abych se mohl podívat za ně.

Pak se to povedlo.

Bella stála za nimi. Vypadala jinak. Její vlasy byly normálně hnědé, z obličeje a z uší jí zmizel všechen kov. Na sobě měla jen tričko a kalhotky. Nebyl v tom ani náznak něčeho erotického. Prostě tam jen stála, třásla se zimou a po tvářích, bradě a krku jí stékaly slzy. Bez hlesu pohybovala rty.

Probudil mě vlastní hlasitý výkřik. To když mi došlo, co se mi snaží říct.

Takhle mě zabiješ, Edwarde.

 

Z domu jsem vyjel o hodinu dřív. Předpokládal jsem, že po tom, co se včera stalo, bude chtít jít do školy pěšky. Při představě, že bychom se potkali až na francouzštině, se mi ale obracel žaludek. Odhadl jsem ji správně. Vyrazily dřív, aby to stihly. A aby se mi vyhnuly.

Hustě pršelo, proto si mě všimla příliš pozdě. Ztuhla úplně stejně jako minulý večer. Pak si ale vymazala výraz v obličeji a bez dalšího váhání zamířila mým směrem. Rose s Alice šlapaly za ní jako poslušné ovečky. Tentokrát jsem nevydržel sedět. Sklopil jsem sedadlo spolujezdce, vystoupil ven a obešel auto, abych jim otevřel dveře. Když byly Rosalie a Alice na svých místech, vrátil jsem sedadlo zpátky, ale nedovolil jsem Belle, aby nastoupila. Zavřel jsem před ní dveře a opřel se o ně. Srdce mi bušilo a byl jsem udýchaný, jako bych celou cestu k jejich domu běžel.

Neměla svou mikinu s kapucou; mokré vlasy se jí lepily k čelu. Obě barvy, růžová i zelená, vypadaly vybledle a smutně. Taky jsem si všiml, že začínají odrůstat. Belliny skutečné vlasy byly hnědé. Ale to už jsem pár hodin věděl. Zaklonila hlavu a nastavila obličej dešti. Znovu mi to připomnělo večery, kdy jsem ji tu šmíroval. Stávala přesně takhle.

„Máš mě rád, Edwarde?“ Sotva sípala, ale rozuměl jsem každému slovu. Jestli jsem si před pár vteřinami myslel, že se mi zbláznilo srdce, teď se mi chystalo prorazit ven a vzít sebou pár žeber. Bohužel za to nemohl romantický přetlak, protože když tu otázku vyslovila, podívala se na mě a v jejích očích byl takový výraz, že mi místo té věty klidně mohla předat prezidentem podepsaný rozsudek smrti a vyšlo by to nastejno.

Přesto jsem jí zkusil odpovědět.

„Ty víš, že jo. Strašně moc, Bello, já...“ Zvedla ruku, aby mě zarazila a nejspíš nějakou další větou dokončila mou popravu, ale já už prostě nesnesl víc. Odrazil jsem se od auta, rozpřáhl ruce a pevně ji objal. Vydala nějaký zvuk – něco mezi nadávkou a vzlykem, ale ignoroval jsem to. Taky se se mnou zkoušela prát. I na to jsem kašlal. Jen jsem ji ještě víc sevřel. Byla v pasti. Pak, nevím, jak dlouho to trvalo, se konečně přestala zmítat a ochabla. Nedostavil se žádný hřejivý pocit, konec konců z nás obou crčela ledová voda, ale jako bychom si v tu chvíli oba konečně mohli odpočinout. Aspoň na pár vteřin.

Když jsem po nějaké době ucítil, jak mi trochu neohrabaně položila do té doby ochablé ruce na záda, našel jsem dokonce sílu uvědomit si, že tohle už mi možná nikdy nedovolí.

 

 

Bella


Cestou do školy nepadlo v autě jediné slovo. Zírala jsem z okna a Edward se už naštěstí o nic nepokusil. Až na školním parkovišti se obrátil dozadu.

„Dvojčata si dnes jedou pro auto. Nejdýl do příštího karambolu by mělo být pojízdné, takže jsem vám měl vyřídit, že by byli rádi, kdybyste jezdily s nimi.“ Alice mu věnovala jeden ze svých úsměvů Mony Lisy, Rose s povzdechem rozhodila ruce.

„Máme na vybranou?“

Edward se trochu nesoustředěně usmál. Prohrábl si mokré vlasy. Drobná sprška mi dopadla na krk a na tvář. Znovu mě roztřásla zimnice.

„Jak znám Emmetta, tak ani moc ne. Ale slíbil, že se ještě pár týdnů vydrží chovat slušně.“

„Tak to jsi mě uklidnil. A za pár týdnů co? Cestou ze školy odbočí do lesa a předhodí nás medvědům?“ Rose by v téhle licitaci mohla pokračovat klidně další hodinu, ale Alice už přes ni netrpělivě vykukovala ven. Emmett a Jasper už na ně čekali. Všimla jsem si Esmeina auta. Odjížděla od nich tak pomalu. Určitě jim zase mávala a oni se urputně snažili předstírat, že k ní nepatří.

S přemáháním jsem se konečně obrátila k ostatním. Protože v tuhle chvíli už se všichni dívali na mě. I Edward si za těch pár týdnů zvykl, že rozhoduju o všem podstatném, co souvisí s Rose a s Alicí. Snažila jsem se soustředit na očekávání v jejich očích, ale bylo mi tak zle, že mi unikala jakákoliv souvislá myšlenka.

„Ještě to dořešíme,“ zachraptěla jsem.

Edward se zamračil. „Je jí dobře?“ obrátil se znovu k Rose, jako bych tam nebyla.

„Bella nikdy není nemocná. Ráno říkala, že se jen trochu nachladila.“ V Rosaliině hlase ještě přetrvával zbytek ranního rozhořčení. Přistihla mě, jak se mi nedaří vstát z postele a pokoušela se mě přesvědčit, že mě s Edwardem odvezou k doktorovi. I kdybych o tom byť jen na vteřinu doopravdy uvažovala, pohled na všechny čerstvé modřiny, které se do rána dokonale vybarvily, mě vrátil do reality. Co kdyby doktora napadlo, že si mě poslechne? Pokud jsem věděla, ještě nikdo nevynalezl fonendoskop, který by fungoval přes tři vrstvy oblečení.

„Vzala jsem si pár aspirinů a teď hned si v automatu koupím horký čaj,“ pokusila jsem se znít aspoň trochu rozhodně. „Za hodinku mi bude mnohem líp. Prostě jsem trochu nachladla,“ pokrčila jsem rameny a vyhnula se Edwardovu pohledu. Já vím, že jsem večer nebyla dost oblečená. Tak jen prosím mlč.

 

Vydržela jsem do poloviny francouzštiny.

„Mademoiselle, s'il vous plaît…“

„Bello? Není vám dobře? Vaše sestra vás…“

„Není to moje sestra!“

„Doprovodím ji na ošetřovnu.“ Edward vstal dřív, než mu to slečna Mitchellová odsouhlasila. A držel mě kolem pasu a táhnul mě ze dveří dřív, než jsem mu to odsouhlasila já.

Na chodbě jsem se mu opřela o rameno a nechala tomu volný průběh. Možná jsem si na chvíli zdřímla, ale před odbočkou k ošetřovně jsem byla dokonale vzhůru. Zatahala jsem ho za rukáv na paži, na které jsem mu visela.

„Copak?“ Musela jsem se ušklíbnout. Mluvil se mnou jako s malým děckem.

„Já tam nemůžu.“ Teď se ušklíbnul on.

„Blbost. Máš pořádnou chřipku, Bello, možná něco horšího. Sestra se na tebe podívá, ale jsem si jistej, že k tobě zavolá doktora.“

Zavrtěla jsem hlavou a na chvíli zavřela oči. Ten pohyb mi neudělal dobře a ani ve stavu, v jakém jsem byla, jsem netoužila pozvracet Edwardovi boty.

„Nesmí mě vidět,“ zašeptala jsem vyčerpaně. Pořád vypadal nesouhlasně a hlavně nechápavě. „Mám modřiny. Spoustu modřin.“ S Edwardem si nějak poradím. Později. S doktorem a se sociálkou bych si musela poradit hned.

Znejistěl. Pak zbledl. Cítila jsem, jak se celý napjal. Jako by se mu celé tělo zaťalo do obrovské pěsti, která nutně a okamžitě potřebuje někoho praštit.

„Kurva fix, věděl jsem to. Já jsem to věděl!“

„Můžeš mě vzít chvilku ven? Na naše místo,“ poprosila jsem ho. Teď jsem neměla sílu hádat se s ním.

Déšť polevil, do plechové střechy přístřešku bubnovaly jen velké, jako by ztracené kapky. Posadil se a mě si bez ptaní posadil na klín. Čerstvý vzduch mě trochu probral, ale znovu mě roztřásla zimnice. Objal mě pevněji a rychlými pohyby mi třel paže a stehna.

„Proč jsi mi nic neřekla? Dávno jsem mohl něco udělat. Ten hajzl, ten parchant, ten…“

„Já na to teď nemám sílu, Edwarde.“ Opírala jsem se mu o rameno. Můj horký dech se odrážel od jeho krku a trochu mi zahříval nos. „Hezky voníš,“ zamumlala jsem. Ztuhl. Napětí v jeho těle trochu povolilo. Odtáhl se. Nespokojeně jsem zakňourala. Hřál a já si chtěla jen chviličku zdřímnout.

„Bello…“ Otevřela jsem oči. Držel mi hlavu, podpíral ji a zároveň mě palci hladil po tvářích. Byl blízko. Nikdy předtím nebyl tak blízko. Ani dnes ráno, když mě objímal.

„Využíváš situaci,“ zkusila jsem se usmát, ale moc se mi to nepovedlo. „Nakazím tě,“ stihla jsem ještě říct, těsně před tím, než mě políbil.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

matysekmj

22)  matysekmj (22.01.2014 20:38)

Tak už s tím něco udělej

leelee

21)  leelee (03.01.2014 02:38)

Potřebuje důkaz, má ho mít ikdyž by raďěji přišel na něco úplně jinýho

Q

Lenka

20)  Lenka (03.11.2013 00:40)

Zase si mě dostala.
Moc krásné.

ambra

19)  ambra (02.11.2013 18:34)

Všechno vidím, všechno hltám!

Silvaren

18)  Silvaren (01.11.2013 21:41)

auááá Vy nás zásobujete, pane Karfík!
Zas až na dřeň. Dokážeš mě rozebrat na mikročástice jedním odstavcem a trochou deště. Jak to jen děláš, že za jejich zdánlivě obyčejnou pusou toho člověk čte o tolik víc?

Ivana

17)  Ivana (01.11.2013 13:40)

Nová kapitola a ešte ma čaká jedna ďalšia. Už prišli Vianoce? Moje súkromné určite.
Ach, rada by som sa na Carlislea hnevala, ale... on zareagoval tak normálne. Dospelo a... zle. Lenže o tom on nemá ani tušenia. Keby mal, určite by sa správal inak. Takže mu odpúšťam jeho v podstate predpokladanú reakciu. Ostáva len dúfať, že si to nejako premyslí a predsa len si niečo pozisťuje. Viac od neho v danej chvíli ťažko chcieť.
Edward je v tom až po uši. Keď sa už Bella dostala do jeho snov. Medzi jeho anjelov. Prečo mi to napriek všetkému prišlo zvláštne romantické? A hľadám za tým niečo viac.
Čo som ale nečakala to bolo jedno zúfalé objatie a jeden ešte zúfalejší bozk. Moje srdce sa tetelí blahom. Snáď mu to vydrží. Preto sa ani nepýtam, čo Belle je. Dúfam, že naozaj len nejaká chrípka. Radšej nejdem špekulovať, čo iné by to mohlo byť. Hlavne, že je pravda (alebo jej časť) vonku a Edward má konečne niečo v rukách. Niečo s čím môže pracovať.
Krásna kapitola. Bežím na ďalšiu. Juuu.

Iwka

16)  Iwka (31.10.2013 20:10)

Achjo...
Je mi ouzko. Je to jen povídka, jenže nejhorší je to, když si uvědomíš, že tohle prostě neni žádný podělaný fantasy. To je podělanej život. Ty míň šťastní - spíš absolutně nešťastní - by mohli vyprávět hodiny a hodiny. Kolik je takových, co maj zjizvený těla, duše i srdce...?



P.S.: Jestli tu dneska fakt bude další, tak tě budu milovat ještě o něco víc.

ambra

15)  ambra (31.10.2013 17:26)

Berunky, děkuju
lumik, bingo;)
nicky21, ne a ano ;)
Jsem doma s nemocným prckem, takže čistě teoreticky by mohla být večer další .

14)  nicky21 (31.10.2013 13:42)

Jen teda doufám, že tahle povídka nebude mít těhu problém, sem se to nehodííí A prosííím řekni že to bude Happy End, nebo budu mít depku Ale až tak krutá nejsi, že neee

13)  nicky21 (31.10.2013 13:25)

Prosím, prosím, prosííím ať se všechno totálně nepodělá ať už se to pomaličku lepší a lepší vždyť chudák Bells už si kruci zaslouží být šťastná (ostatní samozřejmě taky ):) A Edík nezklamal, pááání je to fakt slaďouš (ale ne přecitlivělej tak jako v knížce).. miluju tvýho Edího, je nejlepší ze všech

jen tak dál..

myslím tím takhle lehce sladce zamilovaně

Fanny

12)  Fanny (31.10.2013 09:57)

Je mi špatně z toho, jak zle ji musí být. Přestože je to Edward, nikdy by dobrovolně nedovolila, aby se tohle stalo. Aby se tolik dozvěděl, aby ji tolik pomáhal. Protože jakákoli jeho pomoc je cesta do pekel. Cesta do komplikací, pokud se jim nepodaří něco změnit úplně. A to je sice na dlouho, ale v to všichni věříme...

DopeStars

11)  DopeStars (31.10.2013 09:47)

Dokonalé!!

Marcelle

10)  Marcelle (31.10.2013 08:02)

Nějak jsem doufala, že Carlisle jim hned pomůže, i když jsem věděla, že je to kravina. Určitě jim pomůže, ale bude to chvíli trvat, protože by to bylo moc jednoduchý, ty je v tom prostě musíš trochu vyráchat
Polibek na závěr je příjemná tečka s velkým ale, protože nějaká ta rána určitě přijde vzápětí.

Kate

9)  Kate (30.10.2013 22:31)

:'-( No tak , prosím, už jim pomožte někdo! Že by můj oblíbenec Carlisle nepomohl? To.se mi nechce zdát. Doufám, že už konečně bude líp. A ten závěr... Super kapitola, jsem z ní nějak víc smutná než obvykle, ale to je nejspíš mým současným rozpoložení.

8)  lumik (30.10.2013 22:31)

Hele, hele, hele!!! Objímání, sezení na klíně a polibek v jedné kapitole to se mi snad zdá! Nejzáhadnějším háčkem je Bellina máma, ta to podle mě celý brzdí, sakra. Super kapitola a hlavně super rychlost, která navýšila moji závislost. Mimochodem: to se mi zdálo, že jsem četla spojení EdwardovI boty?

7)  martisek (30.10.2013 22:04)

Už sem si myslela, že Carlisle na Marcuse snad zavolá sociálku nebo co a ono zase nic :'-( Je mi těch holek tak moc líto, že ani sblížení Belly a Edwarda nezažene ty pocity, co v sobě mám.
S každou další povídkou se překonáváš - mám strach, co ještě může přijít, pokud tohle pořád není ten pomyslný vrchol, který už nepůjde překonat... i přesto všechno ale:

6)  BabčaS (30.10.2013 21:53)

f7d

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (30.10.2013 21:42)

Dúfam,že ten známy Carlislea je dosť vplivný aby zasiahol ...a že Edward rozbije
tu sklenenú stenu a Bella mu všetko povie,aby boli dôkazy proti Marcusovi. Len mu vŕta v hlave,že prečo nejde k lekárovi...keby ju
uvidel...boli by to dosť veľké dôkazy...všetky tie modriny
V tom ešte bude niečo viac,nejaké tajomstvo
Krásne to rozvíjaš Ambra. :)

Nosska

4)  Nosska (30.10.2013 21:39)

PUSA!
I když v blbej okamžik...
Na začátku jsem jen zvládla hlesnout: Carlisle, dělej něco! jenže pak mi došlo, že on nic nezmůže bez důkazů Teď už důkazy jsou, ale Belle síla schází, je to pekelně začarovanej kruh
Neříkala náhodou Bella, že až si pustí Edwarda blíž, tak už Jamesovi nic nedovolí:p

Lena

3)  Lena (30.10.2013 21:32)

Chudák malá. Stejně jsem zvědavá co za tím vším je. Moc se těším na další.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek