Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/robsten2013.jpg

Šestnáctiletá Bella se právě přistěhovala do Forks. Její pěstouni mají dobrý důvod nezdržet se dlouho na jednom místě. Bella nemá skutečný domov. Jen starost o další děti v rodině, která je rodinou jen navenek. A taky má strach, ale to nemůže přiznat ani sama sobě.

Edwardovy karty vypadají podstatně lépe. Také nežije se svými biologickými rodiči, ale ti adoptivní jsou téměř ideální. Pokud ho zrovna nedeptají jeho nevlastní bratři, nemá si nač stěžovat. Ovšem i dokonalé rodiny mají svá temná tajemství...

 

Rozjezd pozvolný, ale celá povídka zcela jistě 15+

Bella

 

Stála jsem u regálu s těstovinami a omáčkami a nenápadně přepočítávala drobné. Do hajzlu. Další nevýhoda zapadákova. V některém z obřích phoenixkých Walmartů se vždycky našlo něco těsně před datem spotřeby, něco, co bylo skoro zadarmo. Ale tenhle úhledný supermarket, kde poslední změna proběhla někdy v osmdesátých letech, zřejmě vůbec nemyslel na normální lidi. Dovolila jsem si krátký povzdech. S tímhle nic nenadělám. I kdybych tu tvrdnula do vánoc, na čokoládu pro Alici mi nezbude. Špagety a omáčka se krčily na dně vozíku.

Byl to momentální popud. Tušila jsem, že to není dobrý nápad. Na tomhle místě lidi vnímali moje růžové vlasy a všechen ten kov v obličeji. Ale měla jsem kapucu a zdálo se, že nikdo z těch několika důchodců a matek s malými dětmi, které procházely úzkými uličkami mezi regály, se na mě to ráno ještě pořádně nepodíval. Hrábla jsem do krabice s tyčinkami Mars a rychle je strčila do kapsy. Mikina byla příliš tenká, takže jsem ruku nechala zastrčenou, aby kapsa nevypadala tolik vybouleně.

Musela mě šmírovat celou dobu. Jak to, že jsem si jí nevšimla?

„Haló, slečno!“ Samozřejmě jsem věděla, že mluví na mě, ale dál jsem si zaujatě prohlížela popisek na krabici s instantní kaší. Chytila mě za rameno. Ne příliš pevně, kdybych chtěla, snadno bych se jí mohla vytrhnout a utéct. Ale já nechtěla. Tři tisíce obyvatel. Jaká byla šance, že na ni do týdne znovu nenarazím? Je tu vůbec další obchod s jídlem? Nasadila jsem naprosto neutrální výraz – úsměv jsem v posledních dvou letech raději nezkoušela – a pomalu se k ní otočila.

„To mluvíte na mě?“ I můj tón byl neutrální. Ani náznak strachu, agresivity nebo ironie. Tvářila se tak šokovaně a zároveň vítězoslavně, že jsem okamžitě pochopila, že tu chytí zloděje možná jednou za pět let. Super. Skvělý způsob, jak zapadnout na novém místě. Jestli se to dozví Marcus, zabije mě. Myšlenka na něj mě vyburcovala. Překonala jsem se a udělala na ni smutné oči. Viděla, co jsem sebrala. Občas mě prostě nechali jít i s ukradenou čokoládou. Tahle se ale příliš opájela svým úspěchem.

„Paní Newtonová!“ vykřikla tak pronikavě, až jsem zamrkala. Sevřela mě pevněji a pokusila se mě odtlačit někam do zadní části obchodu. Co nejdál od pokladen. Co nejdál od východu. Vzepřela jsem se. Což bylo zbytečné, protože dotyčná právě krátkými rychlými kroky mířila k nám. I ona se svým kudrlinkovým účesem tu zřejmě uvízla v nějaké časové smyčce.

Skoro se na mě nepodívala. „Kde to má?“ Lovkyně zlodějek ukázala na mou kapsu. Takhle zblízka bylo zřejmé, že tenhle stupeň naplněnosti nemůže způsobovat jen moje pěst. Paní Newtonová si nervózně uhladila sukni. Možná ji napadlo, že když mě přinutí vytáhnout ruku z kapsy, mohla bych v ní mít vystřelovací nůž. Anebo granát. Zkoumavě se mi zadívala do očí, jako by se mě snažila odhadnout.

„Nebudeš dělat potíže?“ Nehnula jsem brvou. „Když nebudeš dělat potíže, nezavoláme šerifa. Jen tvé rodiče.“

„A možná někoho ze školy a sociálku,“ napověděla jí snaživě lovkyně.

„Ještě jsou prázdniny, Cath. Mike…“ zarazila se a znovu si přejela přes sukni. Došlo mi, že se jí nejspíš potí ruce. Byly jsme na tom podobně. Mně se  čokoláda v sevřené pěsti pomalu měnila v beztvarou hroudu.

„Ať to ukáže,“ ztratila trpělivost snaživá Cath. Newtonová neřekla nic, jen významně zvedla obočí v němé výzvě. Imponovalo mi to, očividně nějak poznala, že nejsem retardovaná. Pomalu jsem vytáhla ruku a rozevřela dlaň.

„Chtěla jsem je zaplatit,“ oznámila jsem jim. Znělo to jen kajícně. Ani náznak vzdoru. Snaživka se nadechovala k protestu.

Přesně v tuhle chvíli se do toho vložil.

„Dobrý den, paní Newtonová.“ Najednou prostě stál vedle ní. Trhla sebou a překvapeně zamrkala. Musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do obličeje. Kolem rtů se jí mihl krátký úšklebek, ale rychle se ovládla.

„Ahoj, Edwarde. Jak se máš?“

„To víte, zítra začíná škola. Nadepisuju sešity, opakuju si loňský učivo, žehlím sváteční kalhoty…“ Zářivě se na ni usmál. Asi jako žralok na nějakou rybičku těsně před tím, než ji překousne v půli. Trošku couvla.

„Můžu ti nějak pomoct, Edwarde?“

„V pohodě, jen jsme si sem s -“ odmlčel se a významně se na mě zadíval.

„Scarlet,“ napověděla jsem mu.

„Se Scarlet přišli koupit něco dobrýho na zub. Kde ses zapomněla? Hledal jsem tě u těhotenských testů,“ pokáral mě. Přitom mi ležérně shrábnul z trochu roztřesené dlaně zdeformované tyčinky, hodil je do vozíku, přidal k tomu pár nesmyslných věcí z nejbližšího regálu a i s vozíkem se vydal k pokladnám. Zůstala jsem chvíli stát mezi zírajícími ženami, pak kousek couvla, a když nereagovaly, otočila jsem se a dohnala ho. Koutkem oka jsem ještě zahlédla, jak paní Newtonová rozhodila ruce v rezignovaném gestu.

U pokladny si řekl o cigarety a všechno zaplatil. Ani mě nenapadlo protestovat.

Vytlačil vozík před obchod. „Kde máš auto?“ rozhlédl se. Vzala jsem si svoje tašky a pokrčila rameny.

„Staré jsem nechala v Phoenixu. Jsme tu pár dnů, teprve se musím po něčem poohlídnout.“ Rozbalil balíček s cigaretami, jednu si zapálil a s nepředstíranou chutí si potáhl a vyfoukl kouř. Nevypadalo to, že by se chystal nějak komentovat to, co se stalo v obchodě, takže jsem se nenamáhala s projevy vděku. Vrátím mu to, slíbila jsem si v duchu. Do posledního centu.

„Dáš si?“ nabídl mi. S přemáháním jsem zavrtěla hlavou. Už rok ze mě byla nekuřačka z donucení. Na cigarety mi vážně nezbývalo. Tahle jediná by mě s odvykáním nejspíš hodila zase na začátek.

„Fakt se jmenuješ Scarlet?“ uculil se. Zašimralo mě v žaludku. Tohle byl jiný úsměv, než ten, který předvedl chudákovi Newtonové. Vlastně jen trochu zvednul pravý koutek a přimhouřil oči.

„Bella,“ natáhla jsem k němu volnou pravačku a modlila se, aby už nebyla zpocená. Sevřel ji ve své velké, příjemně teplé a suché dlani.

„U mě to není vtip. Edward,“ ušklíbnul se.

„Rodiče si libujou v romantický literatuře?“ usmála jsem se a po dlouhé době jsem neměla pocit, že se mi při tom stane něco s obličejem.

„Tak nějak,“ zamumlal. Rodiče pro něj očividně byli stejně nežádoucí téma jako pro mě. Což mi připomnělo, že Alice a Rose jsou už přes hodinu samy doma. Když jsem odcházela, byla sice s Marcusem v dílně Jessica, ale už dávno jsem si jako bezpečný limit stanovila půlhodinu.

„No nic, já musím,“ rozloučila jsem se. Věděla jsem, že bych měla pohnout zadkem, ale cítila jsem se s ním dobře. Po dlouhé době skoro v bezpečí, což bylo divné, protože tenhle Edward měl zřejmě taky pár svých problémů.

Ušla jsem pár kroků, když na mě zavolal. „Hej, Scarlet, nechceš hodit domů?“

Otočila jsem se možná až příliš nadšeně. Stál u nějakého nablýskaného veterána se staženou střechou. Pro Forks naprostá rozmařilost, mrkla jsem k obloze, která se navzdory poslednímu srpnovému dni znovu zatahovala. I tak se zdálo, že i tomhle mizerném počasí Edwardovy vlasy září měděnými odlesky. Šlo to neuvěřitelně dobře dohromady s jeho pronikavýma zelenýma očima.

Ušklíbla jsem se sama sobě. Dneska fakt nemáš den, Swanová. Přesto se mi víc než líbilo, když mi otevřel dveře, počkal, až se usadím, a pak je zase zavřel. Celou dobu mu na rtech hrál ten křivý poloúsměv. Byla jsem si jistá, že úplně přesně ví, jak dobře s ním vypadá.

 

 

Edward


Neměl jsem potřebu dělat na tu malou zlodějku dojem. Absolutně nebyla můj typ. Ale komu ublíží, když trochu potrápím motor? Sešlápnul jsem plyn skoro k podlaze. Vítr se postaral o to, že konečně přišla o tu nemožnou kapucu. Zavřela oči a nastavila mu tvář. Měl jsem chvilku, abych si ji prohlídnul. Když jsem si odmyslel ty šílené růžové a zelené prameny ve vlasech a kovové pecky a kroužky v obočí, nose, rtu a uších, nebyla úplně marná. Mimoděk mě napadlo, jaké to je – líbat se s holkou, která má v puse kus železa. Možná bych to mohl časem zjistit. Pak jsem si ale připomněl scénu v obchodě. Možná raději ne.

Ještě jsem neřešil, proč jsem jí pomohl. Normálně bych zůstal jen přihlížet a užil si, jak dostane sodu. Ale něco v jejích nahrbených ramenou, ta trochu děsivá hubenost, nebo možná nečekaná apatie v jejích očích… Ne, zatím jsem se nedokázal rozhodnout, co přesně způsobilo, že jsem ji z toho vytáhnul.

Opřela se pohodlněji, postupně z ní opadávalo napětí, kterého jako by si nebyla vědomá. Otevřela oči, a když mě přistihla, že na ni zírám, rozpačitě se ušklíbla a pootočila hlavu pryč ode mě, jako by si chtěla prohlížet neexistující forkské pamětihodnosti. Nevadilo mi to, takhle jsem měl aspoň šanci zjistit, že i když by potřebovala přibrat aspoň dvacet liber, má celkem obstojný zadek. Mikina úspěšně maskovala všechno ostatní, ale i tak jsem odhadoval, že do miss mokré tričko se nejspíš hlásit nebude. Když se to podtrhlo a sečetlo, vypadala jako třináctiletý smrad, kterému rodiče příliš brzo dovolili piercing a barvu na vlasy, ale protože už jsem viděl její oči, bylo mi jasné, že je starší.

„Proč se někdo odstěhuje z Phoenixu do Forks?“ Pootočila hlavu, znovu měla zavřené oči. Všiml jsem si kůže na jejím krku. Byla neuvěřitelně bílá. Vypadala jako z porcelánu. Jako by stačilo cvrnknout do ní prstem a rozsype se na milion malých střepů.

„Pěstouni to takhle dělají. Nevydrží dlouho na jednom místě. Phoenix byl rekord. Zůstali jsme tam skoro rok.“ Snažila se, aby to znělo nezaujatě, ale snažila se až moc. Její hlas zněl nepřirozeně mdle. Znovu to bylo to přistižené vystrašené děcko. Došlo mi, že mi právě svěřila něco, co nevykládá na potkání. Měl jsem potřebu dát jí najevo, že si to uvědomuju. Že to oceňuju.

„Jsem adoptovaný,“ řekl jsem ledabyle. Projížděli jsme teď úzkou ulicí se zpomalovači; předstíral jsem, že mě plně zaměstnává neexistující provoz. „A docela bych ocenil, kdyby se rodiče konečně rozhodli odstěhovat.“ Zasmála se. V tom zvuku se ozvalo něco, z čeho se mi zježily vlasy vzadu na krku. Neklidně poposedla. Znovu seděla, jako by spolkla pravítko. Chvilkové uvolnění bylo nenávratně pryč.

„Už tam budeme.“ Jako bych to nepoznal sám. „Tady,“ mávla rukou. Zajel jsem k okraji silnice. V téhle části už nebyly chodníky, jen špatně udržované travnaté čtverce před domy, které na tom byly ještě podstatně hůř. Nechala se vysadit mezi dvěma pozemky, takže jsem nedokázal odhadnout, do kterého domu se vydá. A ona mi to zřejmě nehodlala říct, protože místo poděkování kývla a zůstala stát, dokud jsem to nevzdal, nenastartoval a neodjel.

Když jsem projížděl naší ulicí, tak důvěrně známou, že jsem si už léta nevšiml, jak vlastně doopravdy vypadá, najednou se mi dýchalo mnohem líp. Přemýšlel jsem, jestli je to tím, že Bella prostě jen bydlí v mizerné čtvrti, nebo to nějak souvisí přímo s ní.

Zadupal jsem na schodech, aby Esme slyšela, že si poctivě čistím boty, a přiloudal jsem se do kuchyně. Typická neděle. Matka se skláněla nad rozpálenou lívancovou pánví, tváře zrůžovělé teplem, a smažila hory té cholesterolové katastrofy pro moje bezedné bratry. Seděli vedle sebe, ládovali se a zaujatě při tom sledovali telenovelu v malé televizi nad pultem. Chvíli jsem je nevěřícně pozoroval. Krájení, otevírání pusy, vkládání soust, žvýkání. Byli dokonale synchronizovaní. Tlesknul jsem jim před obličeji.

„Nejste jednovaječný,“ připomněl jsem jim. Ruce s naloženými vidličkami jim zůstaly trčet na půl cesty do úst. Nechápavě na mě zírali. Carlisle na ně mrknul přes okraj novin a rozesmál se. Esme se k němu přidala. Došla ke mně, přitáhla si mě za tričko a vlepila mi trochu mastnou pusu na tvář. Nakrčila nos.

„Edwarde…“ zamračila se nešťastně.

„Omezuju to,“ vykroutil jsem se jí a usadil se na své obvyklé místo.

„U cigaret to takhle nefunguje,“ připomněl mi otec lakonicky a usrkl ze svého hrnku s kávou. Nehádal jsem se s ním. Na to jsem měl příliš velký hlad.

Když přede mě Esme položila talíř s lívanci, otevřela ledničku, aby mi nalila džus. Všiml jsem si, že celou jednu polici zabírá obrovský pekáč s naloženou pečení.

Mimoděk jsem si vzpomněl na Bellin nákup. Špagety a nejlevnější hotová omáčka. Bude to její nedělní oběd? Natáhl jsem se pro sirup a řekl si, že bych ji mohl někdy na něco pozvat. Možná. Třeba. Zase jsem si vybavil kroužek v jejím rtu. Nevadí jí to při jídle?

Měl jsem poslední volný den. Strávil jsem ho ve svém pokoji. Zalezl jsem si s kytarou do postele. Po dlouhé době mě napadla slušná melodie.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

mispa

2)  mispa (20.09.2013 22:12)

Ivana

1)  Ivana (20.09.2013 21:12)

Popravde som túto poviedku otvárala s myšlienkou, že ma čaká ďalšia závislosť. A vôbec som sa nezmýlila. Jednoducho to bolo Ambrovské, proste nádherné. Ja skutočne milujem, ako píšeš. Je asi otravné, keď to stále opakujem, ale nepomôže si. U teba sa dokážem nad niektorými vetami priam rozplývať.

Mám strašne rada Bellu aj Edwarda ako ľudí. To je pre mňa pohladenie po duši. A mám rada témy, ktoré si vyberáš a zvyčajne nie sú práve šťastné. Tvoje poviedky ma nútia premýšľať a možno to vyznie zvláštne, ale pri nich si často uvedomujem, ako sa mám skvele... Ehm, no v mojej hlave tá veta znela lepšie. Snáď pochopíš.

Bellinu rodinu si zatiaľ netrúfam veľmi odhadovať. Niečo si síce naznačila a ja mám pocit, že sa mi tie ich vzťahy nebudú páčiť, ale... nechám sa prekvapiť. U Edwarda mám zase pocit, že je všetko priam ideálne. No ale neblyští sa všetka zlata krása. Takže som zvedavá. Každopádne materská Esme a Carlisle sadli. Rebel Edward pohladil po duši a nad Bellou som mala chuť zaplakať. Teším sa na ďalší diel.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek