Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/caroline+tyler.jpg

Druhá kapitola je tu. Opět je to spíš úvod do Carolinina života. Myslela jsem, že to půjde rychleji, ale začátek povídky je nakonec docela pozvolný. Snad se bude líbit.

2. kapitola

Na nedělní ráno jsem měla domluvenou snídani. V osm jsem se vyhrabala z postele, dala si rychlou sprchu a oblékla si volné béžové kalhoty a starorůžovou halenku s vázáním u krku. Na to, že jaro teprve začínalo, bylo docela teplo, takže jsem si vzala jen sako. Vlasy jsem svázala do drdolu, oči přejela řasenkou a nenápadnými stíny, ještě boty na malém podpatku, kabelku a hotovo.

V devět hodin jsem seděla v oblíbené kavárně a čekala na svého společníka. Zase pozdě.

„Miláčku, promiň, že jdu pozdě,“ omlouval se Mathew a dal mi pusu na tvář.
„To nic.“ Hned jak Mathew dosedl, k nám přiběhla servírka a my si objednali. Dala jsem si to co vždycky. Velké laté a croissant.
„Caroline, už zase. Měla bys na sebe trochu víc dbát,“ promlouval mi Matt do duše. On sám si dal zelený čaj a nějaké celozrnné cosi. Nejsem slepice, abych jedla zrní.

„Jaká byla oslava?“ zajímal se.
„Pěkná, dokonce přišel i táta.“ Tím jsem mu chtěla připomenout fakt, že i můj vytížený otec si našel chvíli, aby mi popřál a můj přítel se ani nenamáhal mi zavolat.
„To jsem rád,“ usmál se. „Omlouvám se, ale nestihl jsem to.“ Jako bych si snad nevšimla. „Zahajovala se golfová sezóna, nemohl jsem tam chybět, víš, že naše rodina má v klubu dlouhou tradici. Ale vynahradím ti to, slibuju. Na večer jsem zamluvil stůl v Londonu.“
„To nebylo nutné… Děkuji,“ řekla jsem číšnici, která nám přinesla jídlo.
„Ale bylo. Pro tebe jen to nejlepší.“ Ale na prvním místě jsi ty, napadlo mě, ale nahlas jsem to neřekla.
„Jak se má Charles?“ zeptal se.
„Dobře.“ Ukousla jsem si croissantu a zavřela oči. Lahoda.
„To jsem rád, už jsem ho dlouho neviděl.“ Otec Mathewa, pan Stevens byl tátovým společníkem ve firmě. Díky tomu jsme vlastně spolu. Táta mě občas bral s sebou do společnosti a tam mě představoval svým známým. Mezi nimi nechyběl jeho společník se synem. Mathew byl o dva roky starší, studoval na Yalu, byl premiantem a jeho budoucnost byla jasná. Bude úspěšný, převezme žezlo po svém otci, založí rodinu, zplodí děti. Prostě skvělá partie, jak ho nazval táta. Na otcovu žádost jsem si s ním párkrát vyšla a stal se z nás pár.

Nebyla jsem bláznivě zamilovaná nebo tak něco a řekla bych, že ani Mathew ne, ale náš vztah mi vyhovoval. Měla jsem volnost, protože byl Matt většinu času ve škole, a když chtěl, dokázal být i okouzlující a milý. A to jsem potřebovala, někoho, kdo se mnou bude občas trávit čas.

Moc přátel jsem neměla, stejně jako v dětství jsem byla spíš uzavřená a občas žila ve svém vlastním světě.

„Caroline?“ vyrušil mě z přemítání Mattův hlas.
„Co se děje?“
„Nic, mluvím tu a ty mě neposloucháš,“ obvinil mě. To byla jedna z Mattových vad. Mluvil a hodně. To by ještě tak nevadilo, ale on mluvil jen o sobě, rád na sebe přitahoval pozornost. V takových chvílích jsem vypínala a nechala ho. Někdy to nevadilo, ale občas si všimnul, že na jeho povídání nereaguju a vyčítal mi to.
„Promiň,“ usmála jsem se smířlivě. „Kdy se vracíš do školy?“
„Zítra odpoledne. Ráno mám ještě jednání s otcem. Blíží se slavnost, takže to musíme probrat.“ Slavností myslel sešlost místní smetánky na jejich venkovském sídle. Byla to celovíkendová akce s plesem, grilováním, a všelijakou zábavou. Nic pro mě, ale vzhledem k tomu, že jsem jeho přítelkyně, jsem to měla povinné.
„Než odjedu, mohli bychom zajít na oběd, co říkáš? Dlouho se pak neuvidíme, nevím, jak se vrátím. Musím se připravovat na zkoušky.“ Mathew letos končil školu a bral to ohromě vážně. Kariéra pro něj byla ohromně důležitá.
„Zítra musím do galerie a pak mám školu. K obědu si stihnu dát tak akorát sendvič. Snad příště.“

Pomalu jsme dojedli a šli se projít do Central Parku. Než jsme se rozloučili, domluvili jsme se, že mě vyzvedne v sedm. Rychlá pusu a pápá. Žádné důvěrnosti nic. To byl prostě náš vztah.

Přemýšlela jsem, co s načatým dnem. Sluníčko svítilo, lidé svlékali kabáty, kupovali zmrzliny, děti pobíhaly po hřištích. Nechtělo se mi domů. Mrkla jsem na hodinky a vydala se dál po spletitých cestičkách parku.

Nastavovala jsem tvář slunci a užívala si teplo jeho paprsků. Šla jsem, kam mě nohy vedly, pozorovala neustálý cvrkot okolo mě a vzpomínala. To jsem tady dělávala hodně často, protože s Tylerem jsme zde trávili poměrně hodně času.

Vždycky mě vyzvednul ze školy a šli jsme sem. Byl to nejlepší brácha, jakého jsem si mohla přát. I když byl o jedenáct let starší než já, nikdy jsem ten rozdíl nepocítila. Byl tu pro mě, kdykoliv jsem potřebovala. Byl ochotný si se mnou hrát naprosto na cokoliv. Jednou jsem ho celého pomatlala barvami a on se ještě smál. To mi bylo asi šest a už tehdy tvrdil, že ze mě bude umělec. Kdyby věděl, jak se zmýlil. Povzdechla jsem si. Ne, na to teď myslet nebudu.

Tyler mi byl opravdovou oporou. Když jsem v noci sama bála, šla jsem vždycky za ním a schovala se u něho pod peřinou, bohužel se pak od nás odstěhoval a já měla smůlu. Věděla jsem, že on všechny příšery zničí a mě zachrání. Ale sebe zachránit nedokázal.

Zavrtěla jsem hlavou. Podobné myšlenky jsme si zakazovala. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že stojím u sochy Alenky v říši divů. Neodolala jsem a vylezla na ni. Zavřela jsem oči a vzpomínala dál. Náš rozhovor o kouření a pití. On bez své cigarety nikdy dlouho nevydržel. I když se mi to nelíbilo, tak nějak to k němu patřilo. Ve svých představách jsem ho viděla usměvavého, nezbytná cigareta visící z koutu úst, černé brýle na očích… Jak moc mi chyběl. Opět to na mě dolehlo. Kdykoliv už jsem si myslela, že jsem jeho ztrátu nějakým způsobem překonala, přijde něco, nějaká vzpomínka, pocit nebo jen obyčejná myšlenka a je to zpět. Ten pocit, že už nic nebude jako dřív, celý svět zčerná, chce se mi brečet, chce se mi křičet. Dřív jsem to dělávala, ale naučila jsem se ovládat. Teď mi z koutku oka vytekla osamocená slza, nic víc. Dech se mi krátil, dělalo mi potíže se nadechnout. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka a někam se schovat, s nikým nemluvit. A podle toho jsem se také chovávala. Nekomunikovala jsem, s nikým. Několik měsíců, možná i déle, jsem nikoho nevnímala. Chtěla jsem zpět Tylera, svého brášku. Chtěla jsem, aby mě vzal do náruče a řekl, že bude všechno v pořádku, že se nic neděje. Ale nestalo se to.

Máma už nevěděla, co se mnou dělat a tak mě vzala k psychologovi. Měla jsem si u něj vylít srdíčko a předstírat, že je všechno normální, ale nešlo to. Páčil ze mě každé slovo, a přesto se nic nedozvěděl. Dva roky jsem chodila na sezení, jejichž jediným výsledkem bylo, že jsem mluvila a začala se zapojovat do normálního života. Ale nikdy… už nikdy jsem nemalovala. Nešlo to.

Umění mám ráda pořád, chodím do muzeí a galerií, v jedné takové malé, která vystavuje díla mladých nadějných umělců, dokonce na částečný úvazek pracuju, ale nic už mě nedokáže přinutit k tomu, abych znovu malovala. To je minulost. Minulost, která patří k Tylerovi.

„Áááá,“ zakřičel někdo, až jsem sebou trhla. Nedaleko se honili malí kluci a výskali, jako by je na nože brali. Zasmála jsem se. Byli skoro jako Jimmy.

Slezla jsem a odebrala jsem se k domovu. Cestou jsem si koupila hot dog, ze kterého by Mathew nejspíš dostal infarkt a s chutí ho snědla.

„Ahoj Krásko,“ uslyšela jsem za sebou a otočila se.
„Aidene? Co tady děláš?“ Rychle jsem ho objala. On mi tenkrát hodně pomohl a Ally taky. Dělal, co mohl, aby mi Tylera nahradil, ale nepodařilo se. Tyler nahradit nešel. Tak jsem aspoň získala nového bráchu. Skvělého.
„Rodinná vycházka. Dvojčata se musí vyblbnout, aby to zítra učitelka ve školce přežila. Šli s Beky na zmrzlinu,“ vysvětlil.
„Tak to jo, taťko,“ uculila jsem se. Neměl rád, když jsem mu tak říkala. Oba jsme si dobře pamatovali ty časy, kdy bylo manželství sprosté slovo. Jenže pak se objevila Beky, a jak to bylo dál, víte.
„Nedělej si ze mě srandu, vždyť víš, jací jsou. Jak utržení ze řetězu. Zajímalo by mě, zda je to výchovou nebo čím.“
„Jsou to děti. Však oni se zklidní,“ ujistila jsem ho. „Stejně jsou sladcí.“ Pozorovala jsem dvojčata, sedící na lavičce a lízající zmrzlinu. Daisy měla dva culíky, vypadala trochu jako kokršpaněl, jako pravá dáma vyrazila v sukni po kolena, růžových punčochách a tričku stejné barvy s obrázkem poníků. Tim měl džíny a taky tričko s potiskem, určitě z nějaké pohádky.

Zmrzlina se roztékala a v malých potůčcích tekla na jejich ruce, ale dětem to zdá se nevadilo. Beky je upozorňovala, aby lízaly tam, kde to teče, ale oni samozřejmě nedbali matčiných rad.

„A co ty tu, tak sama?“ změnil Aiden téma.
„Byla jsem na snídani s Mattem a nějak jsem se tu zapomněla.“
„S Mattem,“ zamručel Aiden.
„Ano s Mattem.“ Mathewa neměl moc v lásce. Říkal o něm, že je to snobskej panák. Ne, že by neměl pravdu, ale musela jsem se ho zastat. Nic jiného nepoznal a nevěděl. Už od mala žil jako v bavlnce, nic mu nechybělo. A mimochodem, on Aidena taky nemusel, ale protože to byl kultivovaný mladý muž, nevyjadřoval se k tomu.
„Kdy už otevřeš oči? Je to snobskej panák,“ no neříkala jsem to? „kterej si tě nezaslouží. Po světě běhá tolik jiných kluků, lepších. Určitě na tebe stojej frontu.“
„Tak to jsem si nějak nevšimla. Mám ho ráda,“ hájila jsem se.
„A stačí to?“
„Hele, jsem už dospělá, nebudu tu s tebou rozebírat svůj milostný život, když to nedělám ani s mámou,“ zarazila jsem ten rozhovor v zárodku.
„Já jsem lepší než máma, mě můžeš říct všechno,“ zakřenil se.
„Však já vím. Musím běžet. Jdu s Mathewem na večeři. Pozdrav za mě Beky a děti,“ loučila jsem se.
„Počkej.“ Otočila jsem se. „Ještě jsem ti nepopřál k narozeninám. Všechno nejlepší Krásko,“ objal mě a políbil na čelo.
„Díky moc. Teď už vážně musím. Mějte se.“
„Stav se někdy,“ zavolal za mnou.
„Určitě.“

Domů jsem přiběhla ve tři hodiny. Usoudila jsem, že mám ještě dost času, tak jsem se natáhla na gauč s knížkou. Jen chvilku, říkala jsem si, ale byla jsem tak vtažená do děje, že jsem úplně zapomněla na čas. Nebýt toho, že jsem nutně potřebovala na záchod a nešla kolem hodin, četla bych až do noci.

Půl šesté. To mám co dělat. London je luxusní restaurace, do které se chodí ve večerním, a to si žádá spoustu dalšího. Vysprchovala jsem se, umyla si vlasy, které jsem se následně pokusila natočit a pak sepnout do jakéhosi účesu. Namalovala jsem se trochu výrazněji, ale přitom stále decentně a hlavně ne vyzývavě.

Vybrat šaty byl úkol minimálně na hodinu. Měla jsem jich plnou skříň a vybrat ty vhodné byla fuška. Nakonec zvítězily koktejlky. Béžové, na jedno rameno, s lehce nařasenou sukní, k nim lodičky na vysokém podpatku a byla jsem připravená.

Akorát. Mathew zazvonil a čekal u auta, než přijdu. S povzdechem jsem si vzala psaníčko a zamkla za sebou.

I když je Matt galantní, občas… Vztah dvou lidí, kteří se milují, si představuju úplně jinak.

Hosteska v bílé košili s černou kravatou a černých kalhotách nás uvedla ke stolu. V restauraci panovalo přítmí, z klavíru se linula tichá příjemná melodie, která pocit intimity ještě zesilovala.

Na stole hořely dvě štíhlé svíce ve stříbrných svícnech, příbory a sklenice se leskly a všichni okolo tlumeně debatovali a bavili se. Číšník nám přinesl jídelní lístky a my si v tichosti vybrali. Mathew objednal víno, zkušeně ochutnal a dovolil číšníkovi nalít.

Když jsme osaměli, sáhl do náprsní kapsy a vytáhl podlouhlou tmavě modrou krabičku.

„Všechno nejlepší, miláčku, a ještě jednou se omlouvám, že jsem nepřišel na tvou oslavu.“ Políbil mi hřbet ruky a krabičku do ní vložit. Za jeho pozorného pohledu jsem ji otevřela. Na sametovém polštářku ležel diamantový náramek. Opravdu krásný, honosný. Takových podobných už mám několik, od táty, od něj. Proč si každý chlap myslí, že ženy prahnou po špercích? Věděla bych o tolika jiných věcech, které by mi dokázaly udělat radost.

I přesto své ne příliš pozitivní pocity, jsem poděkovala a nechala si náramek zapnout na ruku, třpytil se do všech stran. Bylo vidět, jak je Mathew pyšný na to, že si něco takového může dovolit, že mi to mohl dát.

Celá večeře proběhla v jeho režii, jako vždycky. Já se na takovýchto místech necítila příliš ve své kůži, i když jsem je navštěvovala víc než často. Táta by se stejně jako Matt s ničím podřadným nespokojil.

Před domem jsme se s Mattem rozloučili. Políbil mě na ústa, slíbil, že mi ze školy určitě zavolá, a že se pokusí vrátit co nejdřív. Na to jsem mu řekla, že určitě nemusí spěchat, ať se hlavně učí, že to teď potřebuje a odešla.

Doma jsem náramek uložila zpět do krabičky a tu dala do šuplíku k ostatním, a že jich tam bylo. Náhrdelníky, náramky, hodinky, náušnice. Kdybych to všechno prodala, nakrmila bych celou Afriku. Ale hold jsem žila v prostředí, kde se na peníze nehledí.

Otevřela jsem si okno, aby mi do pokoje proudil čerstvý vzduch, při tom se mi spalo nejlépe a unavená se zachumlala do peřin. Zítra mě čeká náročný den.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Alda

3)  Alda (22.01.2011 18:49)

Zuzanko,bylo to úchvatné a hezké. Moc se ti to povedlo.Já doufala že to bude pěkné. :). Děkuju.

Janeba

2)  Janeba (23.12.2010 00:04)

Wau, to bylo moc pěkné! Zuzanko, povedlo se ti to a já si opravdu ráda zavzpomínala na Tylera! Popravdě mi nějak zvlhly oči, při jejím vzpomínání! Líbilo se mi to! Díky!

1)  Ashley (22.12.2010 22:14)

Páni krásné! Část, kde se Bella prochází po parku a vzpomíná, je v kombinaci s OST Remember Me vražedná. Skoro jsem se tu rozbrečela!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek