Sekce

Galerie

http://sphotos.ak.fbcdn.net/hphotos-ak-snc4/hs236.snc4/39129_1387334163367_1232457038_31021335_6594921_n.jpg

Minule to byla romantika, teď budeme vyšetřovat. A co vy? Už víte, kdo Bellu vystrčil z okna?

7. kapitola - Policie

Bella se ke Cullenovým vrátila právě včas.

„Výborně,“ zaradoval se Carlisle. „Bella je tady.“

„Kdepak jsi byla? S nějakým duchem?“ zeptal se Emmett a mrkl na Bellu.

Bella se pokusila zadržet nával krve do jejích tváří, ale nepodařilo se jí to. Raději se odvrátila a snažila se rychle vymyslet, co odpovědět.

„Emmette, buď zticha,“ ozval se Alicin zpěvavý hlásek. Bella se otočila ke schodišti a musela se přemáhat, aby nepřimhouřila oči závistí. Rose vypadala báječně. Alice jí navlíkla do šatů, ve kterých vypadala neuvěřitelně svůdně. Z policejního zástupce vypáčí, co budou potřebovat.

Jediné, co Bellu mrzelo, bylo Rosaliino stanovisko. Už včera si moc dobře všimla, že ji nenávidí a k úkolu číslo dva – zjistit, co ví policie – přistoupila krajně neochotně.

Alice s Rose na stanici jeli autem, za to Bella se tam měla přenést a počkat tam na ně.

Ulevilo se jí, když tam neviděla svého otce. Moc by jí to nepomohlo. Navíc teď, když poznala Edwarda a přemýšlela o tom, že s ním zůstane a rodiče opustí. Hlasitě si povzdechla. Charlieho zástupce, který seděl za stolem, to samozřejmě neslyšel. Podle výšivky na uniformě Bella zjistila, že se jmenuje Adams. Netipovala ho na víc než třicet dva let. Podívala se mu přes rameno. Měl v ruce ten notes, v kterém si četla minule, jen tentokrát otočený na stránce s poznámkami o Jessice Stanleyové.

Bella stihla přečíst první řádku, která obsahovala datum jejího narození, a druhou, kde stálo + Mike Newton, když zaslechla přijíždějící auto. Byly tady. Zástupce Adams vzhlédl a notes zavřel. Z červeného kabrioletu vystoupila Rosalie a Adams vyvalil oči. Bella se zasmála. K Rose se přidala Alice a společně vešly dovnitř.

„Dobrý den,“ pozdravila Rose svým úžasným hlasem.

„Co si přejete?“ dostal ze sebe po krátké chvíli Adams.

Alice se ujala slova, ale ještě předtím mrkla na Bellu. „Moje sestra si vzpomněla na něco ohledně toho případu.“

Adams na ní koukal stejně vykuleně. „Aha. Posaďte se, prosím.“ Ukázal na židle před stolem.

Belle bylo jasné, že klidně může mezitím prohledat několik šuplíků, protože Adams vypadal plně zaujat.

„Jak se, prosím, jmenujete?“ zeptal se koketním hlasem. Bella se mezitím opatrně snažila otevřít jeden šuplík s označením Aktuality. Modlila se, aby nezavrzal. Říkala si, že se stejně může vrátit, až tu nikdo nebude. Soustředila se na něj, ale vyrušovaly jí hlasy.

„Rosalie Cullenová.“ Rosalie to hrála velmi dobře. Předešlá neochota na ní vůbec znát nebyla. Její hlas byl tak akorát přitažlivý.

„Výborně, co nám tedy chcete sdělit?“ vyzval ji vlídným hlasem. Bella sledovala, jak se šuplík pohnul pár centimetrů a hlasitým zaskřípáním. Naštěstí náhodou (nebo spíš naschvál) v tu chvíli Alice hlasitě zakašlala.

„Víte, ten den jsem měla tělocvik pátou hodinu. Zrovna jsem odešla z dívčí šatny, kde byly ještě dvě dívky, které měly tělocvik po mně, když do mě málem někdo vrazil.“ Bella se zarazila. Myslela to Rosalie upřímně nebo to byla lež, kterou si vymyslela, aby měla důvod, proč sem přijít? Sázela spíš na tu první možnost.

„Zajímavé. A kdo do vás málem vrazil?“ Profesionální hlas Adamsovi hodně chyběl.

Bella se konečně podařilo úplně otevřít šuplík bez jakéhokoli dalšího zvuku. Nejlepší bylo, že hned na vrchu byla složka s jejím případem. Tentokrát ji chvilku trvalo, než se mohla podívat dovnitř, protože ji rozptyloval rozhovor.

„Mike Newton,“ odpověděla Rose.

Bella nemohla věřit svým uším. Upřela svoje oči na Rosalie, aby se přesvědčila, jestli si nevymýšlí. Jenže Rose seděla naprosto vzpřímeně s nic neříkajícím výrazem. Sklouzla k Alice, která velmi nenápadně kývla směrem k zásuvce, kterou právě Bella otevřela.

Bella zatřásla s hlavou, aby si ji pročistila a konečně se první list otočil.

„Fuj,“ ulevila si. První stránka obsahovala její fotku, jak leží na chodníku. Kolem ní bylo spoustu krve. Vážně mohla být ráda, že to vůbec přežila. „Moje fotka z místa činu.“

Na další stránce byla zpráva o Bellině zdravotním stavu.

Tak tohle nepřežiju, pomyslela si Bella. Tolik jí nevadily její pesimistické myšlenky, jako radostné škubnutí někdy v blízkosti žaludku.

„Vážně? Mike Newton?“ podivil se strážník.

„Ano.“ Rosin hlas nabral na nevinnosti. „Doufám, že jsem ho neuvrhla do podezření.“

„Ne,“ řekl slabě Adams.

„Takže vy už ho podezříváte?“

„Ano. Bohužel,“ vychrlil ze sebe. Najednou se vzpamatoval a došlo mu, že zjevně něco prozradil. Přehodil na jinou kolej. „Zmiňovala jste se, že v šatně byly ještě dvě dívky.“

„Ano, myslím, že to byla Jessica Stanleyová a Lauren Malloryová.“

Belle se znovu v mozku začaly točit kolečka. Toho si předtím nevšimla. Jessica a Lauren taky ten den šly pozdě.

„Zajímavé,“ hodnotil téměř slintající Adams. „Vlastně celý případ je zvláštní. Téměř se zdá, jako by Isabellu strčil někdo jen tak pro zábavu.“

„To by bylo odporné,“ zhrozila se Rose. Hrála to dobře. Bella silně pochybovala, že tohle myslí upřímně. Ve složce se dostala na poslední stránku. Absolutně nic nenašla.

„Tady nic není!“ Zavřela jí a stejně tak šuplík. Díky jejímu vzteku se šuplík zavřel mnohem rychleji, takže se ozvalo zaskřípání. Belle připadalo neuvěřitelně hlasité.

„Ano, velmi odporné,“ řekla Alice hodně hlasitě, ale nepomohlo to.

„Co to bylo?“ zhrozil se Adams a podíval se skrz Bellu na skříňku.

„Tak mi raději půjdeme,“ oznámila Alice klidným hlasem.

„No to je jedno,“ zamumlal Adams. „Vážně už odcházíte?“ Pak se najednou rozzářil. „Jen bych si na vás rád poznamenal nějaký kontakt.“

Rosalie mu nadiktovala číslo. Pak vstala, podala si s ním ruku, Alice také a odešly. Bella plula vedle nich.

„Nic jsme nejistily,“ zhodnotila to zklamaně Bella.

„To bych neřekla,“ odporovala Alice.

Rose byla myšlenkami úplně jinde. „Já jen doufám, že mi Adams nezavolá.“


Ve čtvrtek Mike Newton vcházel do jídelny. Celé dopoledne se odhodlával k odvážnému činu. Včera to vzdal, ale dneska už to musí udělat. Vyloženě se k tomu dokopat. Cullenovi na párty prostě pozvat musí. Řekl přece, že pozve celý třetí ročník a případně pár čtvrťáků. Bylo by hloupé je nepozvat.

Podíval se ode dveří k jejich stolu. Už tam seděli. Dobře – hned, jak zmizí z jeho talíře poslední kousek, půjde na to!

Celý oběd schválně protahoval každé sousto. Nakonec ale byl stejně talíř prázdný. Odnesl ho s vědomým, že přece není žádný zbabělec. Uvědomil si, že vlastně ani neví, proč ho ti Cullenovi tak odpuzují, ale zároveň přitahují. Pohlédl na Rosalie. Byla tak neskutečně krásná, až se mu tajil dech. Ale pak mu pohled sklouzl na Emmetta a jeho svaly a došlo mu, co by se stalo, kdyby se na Rosalie koukal moc dlouho. Minimálně by mu něco utrhl. Dovolil si ještě jeden pohled na krásku a pak toho raději nechal. Sopránem doopravdy zpívat nepotřeboval.

Rozhodl se zeptat Alice. Byla z jejich ročníku.

„Ahoj,“ začal slušně, když konečně dorazil k jejich stolu.

„Ahoj,“ řekli unisono Cullenovi.

Pokračovala jen Alice. „Potřebuješ něco?“ Její hlásek byl neuvěřitelně milý a ona vždy působila tak roztomile.

„No, pořádám zítra u nás doma večírek, tak jsem se chtěl zeptat, jestli nechcete přijít.“ No vidíš, ani to nebolelo, řekl mu nepříjemný hlásek v hlavě.

Sklapni, zahučel na něj. Ať odmítnou, ať odmítnou, ať odmítnou…

„Moc rádi,“ přijala Alice jeho nabídku a oba hlasy v jeho hlavě zmlkly.

„Fajn, tak v sedm u nás.“ Otočil se a odešel.

Nakonec měl ten nepříjemný hlásek pravdu. Ani to nebolelo. Ale když za sebou uslyšel čtyřhlasý smích od Emmettova basu, Jasperova barytonu, Rosalienu altu a Alicinu sopránu, už se tak jistě necítil.


Jasper se snažil utišit smích. Mike byl doopravdy komik. Celou obědovou pauzu se snažil sebrat odvahu, aby je jen pozval na večírek. Jeho instinkt musel být doopravdy silný. A to měl štěstí. Oni by se od nás měli doopravdy držet dál.

Každopádně jeho emoce v posledních čtyřiceti minutách byli velmi zábavné. Nejdřív sbírání odvahy, potom alespoň trochu odhodlání. Když se poprvé podíval na Cullenovi, bylo tam jakési zmatení, které Jaspera trochu vylekalo, jestli Mike ohledně nich náhodou nedostane nějaké podezření.

Jeho pocity, když pohlédl na Rosalie, byly naprosto nechutné, ale když mu zrak najednou sklouzl na Emmetta, Jasper musel potlačit smích. Strach z Mika doslova tekl proudem.

Když konečně promluvil, jeho hlas nezněl zas tak hrozně, jako se cítil. Jeho zklamání, že pozvání přijali, bylo naprosto předvídatelné.

„No vidíš, ani to nebolelo,“ zamumlala Alice, tak aby to Mike neslyšel.

„Ale bude, jestli se ještě jednou podívá na Rose,“ zahučel Emmett, ale pak se stejně jako ostatní rozesmál.


Bella se celý den toulala všude možně. Moc si přála jít za Edwardem, ale zároveň si to zakazovala. Ona nepatří do jeho světa a on do jejího. Ona musí žít. Rodiče by to bez ní nezvládli. Ale ať už byla kdekoli, ve svém pokoji nebo na nějakém odlehlém místě v lese, stejně stále chtěla být s ním. Hlava se jí z těch všech myšlenek šíleně točila. Nakonec se usadila v koruně jednoho stromu a dívala se na zeleň pod sebou. Až když nic neviděla, usoudila, že by se měla objevit u Cullenových.

V obýváku stála jen Alice. Očividně na ni čekala.

„Ahoj.“

„Ahojky,“ řekla Alice. „Jsem ráda, že tě konečně vidím.“

„Promiň, něco mě zdrželo.“

„To je dobrý. Myslím si, že už nic zkoumat nemusíme. Stačí počkat na zítřejší večírek a utáhnout smyčku v tu správnou chvilku.“ Ušklíbla se, takže vypadal ještě víc, jako roztomilý skřítek.

Bella pozorovala vzorek koberce. Její mysl se každou chvílí toulala k louce.

Alice jí zamávala rukou před obličejem. „Bello! Prober se. Bude volat Carlisle. Dělal nějaké testy a tvůj stav se lepší.“

„Fajn.“ Bellin hlas zněl naprosto nezaujatě. Raději se podívala na prosklenou stěnu v domě Cullenových. Ve tmě sklo fungovalo jako zrcadlo. Jenže Bella v něm svůj odraz neviděla. Odrážela se pouze Alice, která působila neuvěřitelně roztomile a dívala se velkýma zlatýma očima na Bellu.

„No tak Bello! Věci se zase urovnají.“

Bella propadla naprosté beznaději. Slzy se jí rozkutáleli po tváři. „Neurovnají. Jsou jen dvě možnosti a pokaždé nějaká někomu ublíží. To by snad bylo nejlepší, kdybych zemřela a to úplně!“

Alice se rozšířily oči. „Bello, nad takovou blbostí nesmíš ani přemýšlet.“

Bella se na ni chvíli dívala.

„Bello, slib mi, že neuděláš žádnou hloupost!“ Její hlas zněl hrozivěji, než by od ní kdy Bella čekala.

„Ano, slibuji,“ řekla Bella, ale Alice se neuklidnila. Budoucnost se totiž opět znovu trochu zamíchala.


Ten, co vystrčil Bellu z okna, se usmál. Všechno mu vycházelo. Bylo mu jasné, že ho nikdy nechytí. Tehdy vše bylo tak perfektně načasované, že nešlo nevyužít situace. Takovéhle náhlé zločiny často končí na hromádce nevyřešeno. No, zítra to bude určitě ještě zajímavější.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

4)  Jalle (09.09.2012 19:38)

kto to len môže byť

3)  hellokitty (19.09.2010 23:16)

Carlie

2)  Carlie (19.09.2010 18:20)

No tak teď už vůbec nevím, kdo... podezřívala jsem Jess,... ale už bych za to ruku do ohně nedala , ráda si počkám na rozuzlení a těším se, jak si je Cullenovi vychutnají ;-)
A jak to Bells vyřeší?
Opět tleskám skvostně napsanému napínáčku a těším se dál :-)

1)   (19.09.2010 18:12)

ten vrah je ale chladnokrevný! Rose a Adams Rychle další

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek