Sekce

Galerie

/gallery/Edward_and_bella_in_volterra.jpg

A tady již máme druhý díl téhle krátké Volterrské story... přeju hezké počtení ♥

(Celá tahle povídka by nebyla nebýt Bosorky a Evelyn... díky holky... moc )

Blázne můj milovaný! (2. část)

 


Celou cestou v letadle na mě ani jedinkrát nepromluvila. Nemohu říct, že mě to překvapilo, spíš jsem to tak nějak čekala. Stejně mi chybělo její přátelství. A taky ten teplý čokoládový odstín v jejím pohledu, kterým uměla prozářit celou místnost. I díky tomu lidskému teplu v jejích očích - tak moc podobnému voňavé a horké čokoládě - se můj ledový bráška konečně zamiloval.

Teď jsem v nich viděla jiný odstín hnědé. Její oči připomínaly víc ledové kaštany. A už vůbec nehřály tak jako dřív. Byly příliš chladné.

Na letišti se mi dostalo pod ruku to nejrychlejší, co bylo v té chvíli k mání. Kanárkově žluté Porshe. Taky bych jednou takové chtěla!

Moje noha byla na podlaze a motor málem ronil slzy. Kdyby to bylo možné, donutila bych ten sporťák klidně lítat. Jen když se do Volterry dostaneme co nejdříve.

V pravidelných intervalech jsem kontrolovala Edwardovu budoucnost, ale ten pitomec byl pevně rozhodnut zemřít. Pořád jsem viděla to samé:

Dívám se na jedny z mnoha dveří kameného domu, stojícího někde na náměstí  historické Volterry. Je to dům s věží, na které jsou veliké hodiny - ukazují pravé poledne. Jedno dveřní křídlo je zavřené a druhé se skrývá v naprosté tmě. Pak vidím světlou šmouhu, rychle se měnící v polooděnou postavu, jak vystupuje ze stínu. Je to Edward. Zastaví se těsně před rozhraním světla a tmy. Jenom tam stojí bez hnutí, bez jakýchkoliv emocí a sleduje své špičky bot a možná právě tu hranici, kterou až  překročí, bude  pro něj znamenat  jistou smrt. Pak najednou jeho tvář nabude výraz, z kterého lze číst jasné rozhodnutí. Zavírá oči a zvedá tvář k nebi. Vypadá to, jako když se modlí nebo jako by někoho tam nahoře prosil o slitování, a vykročí do světla...

Tady jsem svou vizi pokaždé raději zastavila.

Naše tichá cesta ubíhala dál. Bella byla unavená, i když by dle mého mínění měla alespoň trochu spát, raději koukala z okýnka našeho auta. Nemusela jsem být ani věštkyně, abych věděla, na co myslí. Nebo spíš na koho. Přesto, že jsem jí neviděla do tváře, v odraze skla jsem zahlédla hlubokou vrásku nad kořenem jejího nosu.

Pro jistotu jsem zkontrolovala taky její budoucnost:

Volterrské náměstí se topí v záplavě rudě oděných postav různého věku, výšky i pohlaví. Ním se prodírá Bella, ale nejde jí to tak rychle, jako by si přála. Běží, její drobná postava rozráží to lidské rudé moře jen s obtížemi a moc ji to zpomaluje. Přesto to nevzdává a odstrkuje překážky ze své cesty, jak jen může.

Tam má vize o Bellině budoucnosti pokaždé skončila.

„Podívej, Bello, támhle už je vidět Volterra!“ Napřáhla jsem ruku ve směru, kde se tyčilo město a kde jej Belliny lidské oči zatím jenom tušily.

Její otupělost z cesty a nezájem o mou osobu byly ty tam. Viděla jsem, jak její oči pátrají rozrušeně po horizontu a srdce najednou běží galopem. Jakkoliv se snažila, své vzrušení z možného setkání s Edwardem zakrýt nedokázala. Ne před upířími schopnostmi. Ne přede mnou.

Usmála jsem se sama pro sebe. Konečně ta obživlá mrtvola, co si říká Bella, jemně zrůžověla. Od té doby neodlepila zrak z místa, na které jsem ukázala.

Když už jsme byly téměř u městských bran, poprvé se mi dobrovolně, bez vyzvání, podívala do očí.

„Alice, chci tě o něco požádat,“ začala a hlas jí zněl ještě trochu ochraptěle.

„Žádej cokoliv!“ Odpověděla jsem jí nadšeně a popadla jsem ji za ruku.

Rychle se podívala na naše ruce a ucukla, jako kdybych ji spálila. Zmateně zamrkala řasami a nadechla se tak, jak to lidé dělají, když má přijít něco co je nutno udělat. Odtrhla pohled z mé tváře a ztuhle se zadívala na silnici.

„Jestli to dopadne dobře…“ Hlas jí tiše vibroval. „Dopadne to dobře, neboj!“ skočila jsem jí nechtěně do řeči. Potřeba věřit svým vlastním slovům, i když nevidím, jak to skončí, mě na chvíli zcela pohltila.

„Promiň,“ špitla jsem a upřímila pohled na cestu na které se klikatila stužka aut.

„Takže, jestli to dobře dopadne,“ začala podruhé, „slíbíš mi, že odjedete a už se nikdy nevrátíte?“

Tohle byla podpásovka. V té chvíli mi málem byla cesta putna. Kdyby se moje kontrolka pro záchranu bratra nerozsvítila, nevím, jestli bych nebyla schopná možná i bourat z nepozornosti.

„Proč?“ ptala jsem se zděšeně tentokrát já.

Chvíli mlčela. Sklonila bradu až k hrudníku a dlouhé vlasy ji vytvořily kolem tváře clonu, přes kterou jsem jí do obličeje neviděla. Slyšela jsem, jak se usmála.

„Když mě tam nechal samotnou, myslela jsem, že umřu. Steskem, bolestí, samotou… chybělo mi vše, co s vámi souviselo. S vámi se všemi.“ Semkla rty do čárky.

„Málem mě to zabilo. Vlastně, dlouhou dobu jsem chtěla opravdu zemřít.“ Pravila tiše a mně to přišlo najednou nepřirozeně klidné. Jako kdyby byla sama se sebou smířená. Moje zděšení, naopak, pozvolna narůstalo s každým jejím slůvkem.

„Někdy se divím, že to Charlie se mnou vydržel tak dlouho. Já, na jeho místě, bych už sebe sama vypravila do cvokhausu s jednosměrnou jízdenkou po mnohem kratší době.“ Hořce se zasmála svému vtipu.

„Ale on mi věřil, nebo spíš, věřil ve mě. Nebyla jsem pro něj bezcenná, jako…“ Nebyla schopná jeho jméno pořád vyslovit. Tak moc si jí ublížil, Edwarde! Tak moc si ublížil sobě, kdyby nebylo tvých ochranitelských pitomin, vše mohlo být jinak!

„Nikdy si o tobě nemyslel, že jsi bezcenná. Edward tě miluje, Bello, pořád!“ Bránila jsem brášku i když jsem na něj byla moc nazlobená.

„Ne!“ trvala si na svém. „Nemiluje mě a nikdy mě nemiloval. Řekl mi to!“ kňukla a najednou hystericky škytla. Do očí se jí draly slzy, které se marně snažila zahnat vášnivým mrkáním. Jedna zbloudilka si přece našla cestu její lící a Bella ji rychle setřela rukávem, jak to dělávají děti.

Věděla jsem, že horlivé přesvědčování by mělo právě opačný účinek.

„Lhal ti, on ti musel lhát. Myslel, že je to tak lepší.“ Pořád jsem ho bránila.

„Lepší? Pro koho, leda tak pro něj!“ Slzy se rychle přetavily ve vztek a zuřivost. „A já mohla ve Forks třeba chcípnout, jen když mě bude mít pan Dokonalý z krku!“

„Bello, uvažuj, proč by se chtěl zabít, kdyby tě už neměl rád?“ Apelovala jsem na její zdravý rozum, i když v téhle situaci, byla spíš na pokraji zhroucení. Patrně po celou dobu, co jsem s ní, a já si to vůbec nevšimla.

Setřela si i ty zbývající slzy, které se nakonec prodraly spod víček, z kapsy u kalhot vylovila kapesník a hlasitě do něj foukla.

Přešly jsme branou u městských hradeb a narazily jsme na obrovský rudý dav lidí. Ve městě se konaly právě Volterrské slavnosti a místní policie nechtěla pouštět auta dál do města. My ale dál musely. A to hodně rychle!

Stáhla jsem okýnko, zářivě se usmála a svodně zamrkala na policistu s vysílačkou, který zamířil k našemu vozu. Zabralo to. Po pár větách nás celý zarděný pouštěl přes zátarasy a my s Bellou jsme byly opět o něco blíž Edwardovi. Vůz si ale razil cestu hrozně pomalu. Lidé před námi reptajíce uskakovali z cesty, ale my jsme se vezly dál, dokavaď to šlo. Pak už jsme musely jít pěšky na náměstí.

Rozhlížela jsem se, abych identifikovala tu kamennou stavbu z mé vize. Instinktivně jsem hledala věž s hodinami. Když jsem ji spatřila, strnula jsem. Chyběly pouze dvě minuty do poledne a lidmi přeplněné náměstí bylo zalito slunečním světlem. Já ze stínu vyjít nemohla, zářila bych.

„Bello, máš dvě minuty. Slyšíš? Támhle,“ ukázala jsem na dům s věží, „se skrývá Edward a čeká až bude poledne, pak udělá tu pitomost!“

„Co si chce vlastně udělat?“ zeptala se mě Bella.

Semkla jsem rty do čárky a nazlobeně zasyčela: „Myslí si, že když se lidem ukáže ve slunečním světle, že ho Volterrští potrestají! A má naprostou pravdu, mizera jeden melodramatickej. Vládci prozrazení našeho světa krutě trestají ukončením existence.“

Bella vyděšeně polkla.

„Honem, utíkej, nebo bude pozdě!“ Postrčila jsem jí do rudého davu a sledovala její marný boj s lidskými překážkami.

Pohledem jsem brzdila velikou ručičku na hodinách a byla bych se modlila i k ďáblu, jen aby to Bella stihla. Proklínala jsem své neurčité vize, protože si dělaly,co chtěly, a ne pokaždé ukazovaly celou vizi. Proklínala jsem chvíli, kdy jsem Edwardovi kývla na jeho nesmyslný nápad s úprkem z Forks. Proklínala jsem Edwarda za to, že neproměnil Bellu v baletním studiu a nevyhnul se tak všem trablům, které pak přišly. Modlila jsem se, ať Bella stihne to jeho šílenství zarazit včas…

Rychle jsem se začala přibližovat podél stínu  domů k onomu kamennému stavění s věží. Mezi lidmi jsem ale nemohla použít svou přirozenou rychlost.

Už jsem byla jen kousek od místa, kde měl být Edward. Pořád se nic nedělo. Ve mně narůstala naděje až do chvíle, kdy se přede mnou rozestoupil dav a já spatřila Edwarda zářit na slunci. V té samé chvíli se na něj vrhla Bella a snažila se svým tělem zakrýt tu třpytivou  podívanou.

Ještě chvíli se svírali v náručí, Volterrští milenci, kteří si vyznávali lásku dotekem svých těl a dlouhým polibkem a pak, konečně, blázínek můj milovaný, ukročil zpátky do stínu… na štěstí bez toho, aby vyvolal zájem poblíž stojících lidí.


Zhrnutie


(1. část) ................................................................................. (3. část)

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

HMR

22)  HMR (12.06.2011 22:42)

není zač, jak říkám tu pravdomluvnost ze mě nevytřískají...

Twilly

21)  Twilly (12.06.2011 22:35)

ty voe, to bylo hezkyyyyyyyyyyyyyyy... dík :D

HMR

20)  HMR (12.06.2011 22:31)

No, ty se mi líbíš už dlouho...

Twilly

19)  Twilly (12.06.2011 22:30)

Hele ženská, ty se mi začínáš moooooc líbit

HMR

18)  HMR (12.06.2011 22:29)

Náhodou, jo? má panenko, jo? týjo, to už jsem dlouho neslyšela:) prr? no, tak jo! už brzdím... je fajn vědět, že v tom člověk není sám

Twilly

17)  Twilly (12.06.2011 22:21)

Tak náhodou, tohle bylo upřímný, beze srandy má panenko, takže prr. A fakt se mi to líbilo... jo, já toho taky namluvím a taky se se mnou půlka lidí nebaví no to jsme teda dvojka, co?:D

HMR

16)  HMR (12.06.2011 22:18)

No, vždyť je to pravda, ne? Tebe to doma tak neučili?
Já vždycky mluvím pravdu, jenže se to půlce lidí nelíbí a druhá půlka z toho má srandu /třeba nějaká Twilluše, neznáš?/ no, tak ti nevím, jestli mě to vlastně naučili správně, ale ve svém věku už s tím asi nic neudělám

Twilly

15)  Twilly (12.06.2011 21:04)

Téda Hani, tak teď jsem si málem "cvrkla"... krásný závěr

HMR

14)  HMR (12.06.2011 19:15)

Poučení z toho plyne: lhát se nemá, Edwarde!
Twilly:

Kristiana

13)  Kristiana (12.06.2011 18:22)

Dopadlo to dobře nebo vlastně... Už nikdy je nechce vidět? Ach. Snad ji přemluví. Snad změní názor.
Twill, volá to po pokračování. Zůstalo mi tolik nezodpovězených otázek - hlavně ta jedna nejdůležitější - Jak to dopadlo s Bellou a Edwardem?
Nádhera.

Twilly

12)  Twilly (12.06.2011 17:41)

No holky tak to jste mi pěkně teď naložily... uff... tak to budu muset rozdejchat a hlavně přemyslet ... jestli mě cestou potká nějaký ten námět, tak snad...

Kamci

11)  Kamci (12.06.2011 17:20)

Twilluš, ještě prosím aspoň jednu kapču
souhlasím s Evelyn, chci vědět jestli budou spolu, nebo bude Bella trvat na svém, že už je nechce zpátky
jinak úžasná povídka

Evelyn

10)  Evelyn (12.06.2011 17:07)

Veru, počkej, počkej - jak jako že pokračování nebude? Já naivně žiju v domnění, že bude ještě (alespoň) třetí díl. Bella nechce, aby se Cullenovi vrátili. Zachránila Edwarda úplně, nebo ho někdo přeci jen viděl? Jak to bude dál...?!
Líbilo, moc se mi to líbilo, ale chci ještě odpovědi na své otázky (a ne v komentáři, ale v dalším dílu).

Twilly

9)  Twilly (12.06.2011 08:26)

Holky pokráčko téhle povídky už OPRAVDU neplánuju... v podstatě jsem to napsala už ohodně dřív v dvoudílné jednorázovce Cesta... konkrétně v druhé části. Je z pohledu Edwarda a je to vlastně návrat v letadle z Volterry, takže jestli máte zájem... jenom, je to v mém rodném jazyce ... ale tuhle vaši podporu, tu si budu hýčkat

Amisha

8)  Amisha (12.06.2011 07:39)


Páni, ty jsi úžasně fenomenálně naprosto skvělá!!!

Bosorka

7)  Bosorka (11.06.2011 21:55)

Pokračovat...pokračovat...pokračovat....
Ještě že bydlíš tak daleko!

6)  leila (11.06.2011 21:49)

aaaaa dúfam vrúcne v pokracovanie..prosííííím

Astrid

5)  Astrid (11.06.2011 21:01)

Twilly, teraz rozpomínam ako to bolo a musím povedať, že Stephanie to celé podala tak nejako s absenciou emocii - práve tu cestu autom do Volterry - síce NM bol dosť otupný sám o sebe, sú v ňom tie najskvelejšie časti k zamysleniu. Z pohladu Alice je to dôveryhodnejšie, veľmi sa mi to páčilo - to ako to videla Alice v tom aute. Milujem NM skôr ako svoju predstavu o knihe, milujem ako ho zachráni, milujem foto z filmu, lebo tam mám Eda najradšej a milujem Teba, lebo sa Ti to podarilo perfektne napísať, Twiliana moja. Poklona zvládla si to, Tvoja druhá publikácia v češtine a je to skvelé!!!!!!! proste prekvapila si ma. Ten prvý diel bol: vravím si OK niečo tam dá, ale tento diel ma presvedčil. Veľmi krásny pohľad, díky srdco mojo

Carlie

4)  Carlie (11.06.2011 20:59)

Twilluš, holka zlatá, umíš, česky, slovensky, federativně!
Správný poměr lyrické i epické roviny , líčíš příběh živě, plasticky , svíralo se mi z Belly i Alice srdce...:'-(
A ty vize... hlavně ta o Edwardovi, prozrazující jeho emoce...
To je na jedno velký ááááchnutí!
Díky! :-)

Jula

3)  Jula (11.06.2011 20:46)

Je to nádherné počteníčko

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still