Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/black%20bella3.jpg

Zasáhlo mě to hluboko uvnitř a neskutečně to bolelo. Chtěla se vrátit k dětem a k němu. Ani do očí mi to nedokázala říct. (Edward)

 


 

Přihlížející

Rok uplynul a v očích Belly se začaly objevovat stíny. Vzpomněla si na všechno a naplno se ozvala její touha a potřeba matky. Uvědomovala si, že její návrat není možný a vlastně po něm ani netoužila, ale nechala ve Forks své děti a nedokázala existovat s tím, že ani neví, jak se jim daří. Často na ně myslela a spoléhala na to, že její mysl je Edwardovi skryta. Zapomněla však na své tmavnoucí oči, gesta a mimiku tváře. Neuvědomila si, jak pozorný pozorovatel dokáže Edward být.

„Bello,“ oslovil ji měkce a jemně nadzvedl její tvář, kterou sklopila k zemi. Zahleděl se jí do očí. Nevydržela jeho pohled a oči zavřela. Cítila, že jí jimi vidí až do duše. Jeho jemný dotek okamžitě ustal a on od ní ustoupil na dva kroky. Sklopil hlavu k zemi a odešel z místnosti dřív, než si o tom stihli promluvit. Bella si myslela, že se tak moc nestalo, dokud k ní nepřiběhla vystrašená Alice a prudce ji neobjala. Vzlykala. Jedné, co jí Bella rozuměla, bylo jméno Edward. Vytáhla telefon a okamžitě vytočila jeho číslo, ale Alice se rozvzlykala ještě víc. Zvedl na druhé zazvonění.

„Stalo se něco, Bello?“ Ten hlas zněl tak cize a nezúčastněně.

„Chtěla bych s tebou mluvit, Edwarde.“

„Promiň, Bello, já… Nezlob se, teď se na to… prostě to nejde. Budeme to muset odložit na jindy.“ Bella nevěřícně hleděla na telefon. Poprvé ji odmítl a ten dutý, smutný hlas, jako by mu ani nepatřil.

„Edwarde,“ zlomeně zašeptala. „Kdy se uvidíme?“

„Nevím, Bello, dej mi týden.“ Chtěla mu toho tolik říct, ale z telefonu se ozval už jen obsazovací tón. On jí zavěsil?! Bezradně klesla na podlahu a rukama si objala hrudník. Litovala, že si s ním víc nepovídala o tom, co cítí. Stále ji bral jako novorozenou a měl pravdu, ale i tak. Možná by předešli tomuto obrovskému nedorozumění. Chtěla ho. Potřebovala ho. Milovala ho. Jak to mohl necítit? Patřil do jejího nového života, který si zvolila. Děsila se toho, co bude za týden. Vrátí se vůbec? Nedokázala si už představit svou existenci bez něho.

Všechno v domě na ni najednou padalo.

 

Edward

Pronásledovalo mě to celý rok a já se na to snažil připravit. Když jsem to ale doopravdy uviděl v jejích očích, zjistil jsem, že celé přípravy byly k ničemu. Zasáhlo mě to hluboko uvnitř a neskutečně to bolelo. Chtěla se vrátit k dětem a k němu. Ani do očí mi to nedokázala říct. Uhnula mi pohledem. Musel jsem odejít. Nebyl jsem dost silný, abych ji vyslechl. Začala by mluvit a já bych nebyl dost chlap na to, abych neplakal. Chtěla k němu a já si od samého začátku sliboval, že ji nechám jít. Ano, sblížili jsme se z její iniciativy. Toužila tehdy po mně jako žena, a já jí rád vyhověl. Ne, lžu sám sobě, potřeboval jsem ji tak moc, že stačil jen náznak zájmu z její strany a… Stále to však bylo za závojem její novorozenosti. Věděl jsem to. I to, čí je to žena, a stejně bych do toho šel znovu.

Semlelo mě to na prach. Její pohled skoro ze dne na den přestal zářit bezstarostnou přítomností. Spatřila svou minulost v celé své kráse a byla schopna nad ní uvažovat. Bolelo to, když jsem po roce od proměny v jejích očích zahlédl úplně něco nového. Něco, co jsem neznal, a nebyl jsem si jist, zda s tím dokážu existovat. Pamatoval jsem si, jak mi vběhla tehdy u domu do náruče a její tvář odrážela štěstí, které cítila. Tenkrát i pouhá má přítomnost dokázala vykouzlit náznak úsměvu a dnes zbyly jen rozpaky. Ten kontrast byl k neunesení. Zakroutil jsem hlavou. Můj rok skončil. Má iluze štěstí přeci nemohla trvat dlouho. Čeká mě věčnost v temnotě. Ne má nová podstata, ale teprve tohle bylo zatracení.

Nebylo divné, že jsem se rozběhl směrem k Forks. Ona chtěla domů a já musel vědět, zda je ještě očekávána a je tam pro ni bezpečno.

Prvně jsem doběhl k našemu domu a zarazila mě udržovaná zahrada. Někdo se o ni staral. Na venkovní stůl dokonce postavil vázu s květinami. Nevěděl jsem, co si myslet o množství vlčích stop všude kolem. Další zastavení bylo na místním hřbitůvku a ani tam mě údiv nepřešel. Vlci se starali i o prázdný hrob mého stvořitele. V nevíře jsem musel zamrkat. Prokazovali mu tak i po jeho smrti úctu a respekt a možná větší než za jeho života. Najednou jsem nevěděl, co mám od nich vůbec očekávat. Pomalu jsem se vydal k místu havárie. Měl jsem potřebu na vlastní oči vidět ten dřevěný kříž s jejich jmény.

Už cestou jsem zaslechl vlčí vytí. Věděli o mně a byl jsem očekáván. Vděčně jsem přijal těch pár minut, které mi Jacob věnoval, než se ke mně u kříže připojil. Nepřekvapilo mě, že přiběhl jako vlk a s oblečením si hlavu nelámal. Kriticky jsem musel uznat, že na tom nebyl vůbec špatně. Zatřepal jsem hlavou nad představou, že ani v tomhle by si Bella se mnou nepolepšila. Zastyděl jsem se za takové povrchní myšlenky a utěšoval své ego tím, že ona si nikdy nestěžovala. Všechny představy jejich propletených těl jsem posunul za samý okraj své mysli a raději se snažil soustředit na tu Jacobovu. Myslel na tolik věcí zároveň, že bylo velmi obtížné to všechno vnímat. Odlišit realitu, přání, sny… Raději jsem to vzdal a počkal, co mi sám řekne.

„Čekám na tebe, Edwarde, už celé měsíce. Doufal jsem, že mi přijdeš říct, že se stal zázrak a že jste všichni pohromadě, nebo že se vrátíš a pokusíš se mě zabít. Přišel jsi mě zabít?“ Místo odpovědi jsem jen zakroutil hlavou. Už to pro něho nebyla tak lákavá představa, jako před několika měsíci. „Edwarde, její ztráta mě ještě nepřestala bolet. Zabil jsem ji, víš? Byl jsem tak šťastný, když mi řekla své ano, i přestože…“ odmlčel se a zatřepal hlavou. „Milovala tebe“ - to byla ta slova, která nedokázal říct nahlas. „Víš, já býval její přítel, ale tys byl někdo, s kým opravdu toužila být.“ Jacob mluvil tiše, ale netušil, že je to stejné, jako by na mě řval. „Měl jsem ji nechat, aby ti řekla, co k tobě cítí. Mohla by tu teď být. Netušil jsem, jak moc je pro ni to těhotenství nebezpečné, a pak už bylo pozdě.“ Seděl tam s hlavou v dlaních, oči plné slz.

„Jacobe, nesnesl bys tehdy představu, že by byla jako já.“

„Možná…“ pokýval hlavou. „A tak jsem si ji nechal pro sebe a doufal, že má láska bude dost.“ Odmlčel se, než pokračoval: „Zabil jsem ji, Edwarde. Nedokázal jsem požádat tvého otce o její proměnu. Zemřela. Jsou oba pryč. Jen kvůli mně uhořeli v té pitomé sanitce. Pozdě jsem pochopil skutečný důvod, proč tu Carlisle zůstal. Nečekal na tebe, jak všem říkal. Byl tu kvůli Belle a já ho nedokázal požádat. Kdybych nebyl takový sobec… Až později jsem se dozvěděl, že na péči, kterou měla, se její zdravotní pojistka vůbec nevztahovala a všechno platil on.“ Vyschlo mi v krku a nedokázal jsem promluvit a ani ho zastavit. „Víš, že oběma dětem založil účty? Když budou chtít na vysokou, žádné školné nebude tak vysoké, aby na něj neměly, a já mu za to ani nepoděkoval.“ Nadechl se a hřbetem ruky si otřel slzy. Myslel na peníze, které dostaly. Bylo jich dost. Stačily by nejen na školu, ale i na koupi poloviny Forks.

 

„Edwarde, už víš, jak se jmenují děti?“ Nevěděl jsem. Prozradil mi to v myšlenkách jen zlomek vteřiny před tím, než položil tu otázku, a zastihl mě nepřipraveného. Ztuhnul jsem a přestal dýchat. „Ano, Edwarde, jsou to Isabella Alice a Jacob Anthony. Ještě, když Bella neměla s těhotenstvím žádné problémy, vybírali jsme jména. Já měl první a ona druhá. Trvala na Anthonym, holčička by byla Antónie. Dovedeš si představit, jak jsem tehdy zuřil?“ Na jeho rtech se objevil náznak shovívavého úsměvu. „Bál jsem se podezřívavých pohledů celého kmene, ale trvala na tom. Připomněla mi, že nebýt tebe, mohl jsem si ji pak na tom parkovišti sebrat do pytle a pochovat v La Pusch. Byla tehdy tvrdá a já pochopil, jak moc je to pro ni důležité. Říkala, že ti vděčí za život. Nikdy se ani slovem nezmínila, ale já věděl, že jí chybíš. Plakala, když odtud odcházela Alice. Možná, že jí až tehdy jí došlo, že už se sem možná nikdy nevrátíš.“

Seděli jsme tam dlouho. Nedokázal jsem mu říct, proč jsem přišel, a najednou jsem měl pocit, že rozhodnout by se měla hlavně Bella. Ani jeden z nás se neměl k odchodu. Z lesa se ozvalo starostlivé vlčí zavytí a zpoza stromů vykoukla světlá hlava vlčice.

„Auro, neboj se o mě. Vrať se domů. To je Cullen, Edward Cullen.“ Zděšeně jsem se na něho podíval. Cítil jsem vazbu, kterou k ní měl, už při jejím zavytí, ale trvalo mi, než mi to došlo úplně.

 

 

 


 

Pokračování příště... ;-)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

kala

7)  kala (30.06.2015 10:40)

Děkuji za komentíky

Seb , Edward celou dobu předpokládal, že se bude chtít Bella vrátit k manželovi. Když na to opravdu přišlo, nechtěl si s ní o tom povídat, dokud nezjistí, co na to Jacob. Nechtěl ji podporovat v návratu domů, kde by na ni už nikdo nečekal...

Janebka Ještě to chvilku potrvá Děkuji

Ještě jednou děkuji za komentíky

Janebka

6)  Janebka (29.06.2015 15:42)

Aááááá..... mylá kalo, jupí!!! ˇžádná kaše se nejí tak horká!! Dá se to vyřešit!!!
Tak, teď jenom s pravdou ven a hurááááá! Skvělé!!!
Děkuji!!!

5)  Lucka (27.06.2015 15:25)

perfektní

4)  betuška (26.06.2015 20:45)

aááááááááááááááchhhhhhhhhhhhhhhh
ta naviac sa dneska nezmôžem

3)  Seb (26.06.2015 16:58)

Tak Jacob se otiskl, což je dobře, ale nelíbí se mi, že Edward odešel a
s Bellou si nepromluvil, i když chápu, že to nemá jednoduché.

Jsem zvědavá, zda děti(hezká jména) poznají svou matku.
Děkuji.

2)  BabčaS (26.06.2015 14:33)

1)  a. (26.06.2015 14:05)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek