Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/black%20bella3.jpg

Pomalu jsem se k ní nakláněl. Potřeboval jsem cítit její rty na svých a ochutnat její vůni. Toužil jsem po tom už příliš dlouho a poprvé mé hrdlo nehořelo žárem. Nemusel jsem se bát, že bych jí mohl ublížit. Zapletla mi prsty do vlasů. (Edward)


Edward

Něco mě hnalo zpět a nebyl to jen naléhavý a zvláštně se chvějící hlas mého stvořitele, kterým mě prosil o návrat. Byla to starost o ni a divný pocit uprostřed mé hrudi. Chyběl mi její šťastný úsměv, i když nepatřil mně, i její podmanivá vůně, která mi spalovala hrdlo. Už patřila jinému. Byla paní Blacková a jediný důvod, proč jsem mu ji nechal, byla ta obrovská a čistá láska, kterou ji ON miloval. Stala se celým jeho světem. Měl tlukoucí srdce a teplé, silné ruce. Náruč, která ji mohla hřát. Mohl jí dát děti… Na rozdíl ode mě jí měl co nabídnout. Stále jsem v sobě cítil tu hořkost. Já neměl nic, o co by mohla stát, i když si to má sestra Alice nikdy nemyslela. Navíc ON byl dost silný, aby ji ochránil i před těmi mého druhu.

Jednoho dne mu moje láska Bella řekla své Ano a mně potemněl svět. Odešel jsem. Od ní i od rodiny. Stal jsem se ze dne na den nomádem v roztrhaných šatech. Bez cíle, bez domova, bez budoucnosti. S posledními zbytky soudnosti jsem si ponechal v kapsách jen mobil, doklady a nějaké peníze. Doufal jsem, že se s tou bolestí naučím existovat a že se vrátím, abych viděl jejich děti.

Ten sžíravý pocit nejistoty, že se jí něco stalo, mě však dostihl velmi brzo. Nedokázal jsem přesvědčit sám sebe, že to necítím. Po měsících jsem si zapnul mobil a rozechvělý hlas mého stvořitele mi na klidu nepřidal. Běžel jsem, co to šlo a houby se staral o roztrhané šaty, žízeň a špínu na svém těle. Potřeboval jsem slyšet její srdce, aby můj svět byl zas na chvíli úplný. Namlouval jsem si, že jen to a nic víc.

 

Zastavil jsem až v lese kousek od Charlieho domu. Seděl tam v křesílku a s láskou hleděl na dvě malé děti v kočárku. Chlapeček a holčička tak měsíc staří. Pleť měly tmavší po otci, ale nezapřely ani svou matku. Chlapec měl její oči a dívka její rty. Byly krásné a dokonalé. Na chvíli jsem si opravu myslel, že mé rozhodnutí bylo správné. Stala se matkou. Toužil jsem vidět její mateřský úsměv i mlékem nalitá ňadra. Plnil jsem zhluboka své plíce okolním vzduchem ve snaze zachytit její vůni a znovu pocítit v hrdle ten spalující žár. Krev těch drobečků částečně voněla jako ta její, ale Bella nikde. Nechápal jsem, jak by je mohla nechat samotné jen s dědou, jehož mysl mi připadala prázdná a ochromená. Netušil jsem, co se stalo, dokud se mi nepřiblížil na doslech sám Jacob Black. Jeho mysl pohlcovaly obrázky rozesmáté těhotné Belly, dětí a bolest dohánějící ho za hranici šílenství.

Klesl jsem na kolena a ruce zaryl do země. Netušil jsem, jak s tímhle dokážu dál žít. On musel kvůli dětem. Já ne. Z agónie, která mě pohltila, mě vyrušila tichá Charlieho slova.

„Dal jsi tam květy?“

Jacob kývl a já mohl v Charlieho mysli vidět jeho pokleslá ramena a rudé uplakané oči. Drtila ho ztráta a pocit vlastní viny. Viděl jsem toho ale daleko víc. Ukázal mi dřevěný kříž u silnice, na kterém byl mosazný štítek se dvěma jmény a datem úmrtí. Pod jménem Bella Black bylo vyryto i jméno mého stvořitele: Carlisle Cullen. Nedovedl jsem si představit, co tak strašného by se stalo, aby on už nebyl. Nebyl tak nezkušený a nikdy neriskoval. Rychle jsem přepočítával data. Jeho vzkaz na mém telefonu byl z pozdějšího data. Vydechl jsem úlevou a naprosto divným pocitem v oblasti páteře.

Cítil jsem bolestné myšlenky Jacoba Blacka, ale mé srdce se chvělo jen stěží potlačovanou nadějí. Nedokázaly mi ji vzít ani vzpomínky Jacoba na ohořelé trosky vozu, ve kterých marně hledal jakýkoli pozůstatek své lásky. Pohřbít nebylo co. A nepřesvědčil mě ani pohled na zhroucenou Esme zmazanou od popela, když naříkala a v ruce svírala natavený Carlisleův pečetní prsten s erbem Cullenů.

Jacob zvedl hlavu, když k němu vítr zavál můj pach. Jeho mysl mi jen vyslala tiché: „Promiň.“ Pevněji si k sobě přivinul malou holčičku, kterou právě choval, a po tvářích mu zase steklo pár slz. Neběžel za mou, když jsem se rozběhl na Aljašku.

Nenapadlo mě, kam jinam by mohli jít.

 

Čím blíž jsem jim byl, tím víc mnou zmítaly pochybnosti. Miloval jsem ji a možná nyní byla tím, co já, ale co to pro mě znamenalo? Souhlasila s přeměnou, nebo Carlisle rozhodl za ni? Jestli souhlasila, tak proč? Stále byla ženou Jacoba Blacka! Když jsem si uvědomil tento krutý fakt, měl jsem chuť to otočit zase někam do pustin. Dětem byl ale minimálně měsíc. Určitě by Jacoba kontaktovala, kdyby se chtěla vrátit? Ne, nekontaktovala, došlo mi v zápětí. Pozdě jsem si uvědomil, že je krátce novorozená a má určitě úplně jiné starosti, že všichni Cullenovi je mají. Zvládla to vůbec? Nebo ji nakonec musel Carlisle zlikvidovat? Proto mě tak naléhavě sháněl? Pozdě jsem si nadával za vypnutý mobil a svou omezenost.

Vpadnout k nim jen tak se mi ale stejně nezdálo vhodné. Ale přesto, než si Bella uvědomí, kdo je… Mohl jsem být s ní. Dát na ni pozor. Učit ji lovit a ovládat touhu po krvi. Bolestně jsem zavřel víčka a zatnul pěsti. Naučit ji sebeovládání, aby mohla být se svým manželem a dětmi. Patřila k nim. Měla by být s nimi. Tohle bolelo, snad víc, než jsem dokázal snést, ale hlavní pro mě byla ona. Pomalu jsem se blížil k oblasti, kde si své novorozenecké období odbýval Emmett. Tolik veselých vzpomínek, ale já se dnes nedokázal smát. Když jsem si uvědomil hluk za svými zády, nestihl jsem už pořádně zareagovat. Nějaký upír mě doslova přišpendlil tváří k zemi a vrčel mi jen pár centimetrů od krku. Překvapilo mě ticho jeho myšlenek. Pozdě jsem si uvědomil, jak moc jsem si zvykl spoléhat na svůj dar. Zakousl se mi bolestně do kůže na krku, ale pak se z nějakého důvodu odtáhl. Pochopil jsem, že jsem dostal šanci.

„Kdo jsi, že máš odvahu neohlášen vstoupit na půdu klanu Cullenů?“ Byl to skřípavý, nenávistný hlas plný emocí a zcela určitě patřil ženě. Musel jsem se sám pro sebe ušklíbnout. Všechny upírky, které jsem kdy potkal, by neodmítly sex se mnou a tahle se mě pokoušela zabít. Jak příjemná změna. Byl jsem překvapen. Umírat se mi ale nechtělo. Říká se, že nejlepší obrana je útok.

„A co děláš ty na jejich území? Rosalie tě vynese v zubech v momentě, kdy se přiblížíš s Emmettovi. Je dost teritoriální, víš?“ Stisk útočnice nepatrně povolil a já si až nyní uvědomil, jak je ta žena malá a lehká. Moc dobře ale věděla jak mě udržet u země. Poznal jsem Jasperovu školu. Slyšel jsem, jak zhluboka nasála vzduch.

„Smrdíš. Neskutečně.“ Její hlas byl jak zvonky na rozkvetlé letní louce a rozvibroval něco hluboko ve mně. I já jsem se zhluboka nadechl. Její pach jsem neznal, ale určitě žila v našem domě. Zatoužil jsem vidět jí do tváře a pohnul se. Chyba. Zakousla se mi do krku. Znovu. Fakt to dost bolelo. Tentokrát jsem na ni nespokojeně zavrčel.

„Hele, mladá, jsi si jistá, že mi opravdu chceš urvat hlavu?“ Zaváhala.

„Po pravdě? Vlastně už ani ne.“ Hlesla tiše a skoro provinile. Nejistě se zavrtěla na mých zádech. Překvapilo mě, jak moc mi byl její dotek příjemný. „Když tě pustím, neuděláš mi nic?“ Její hlas zněl až dětsky naivně.

„Když ti to slíbím, budeš mi to věřit?“

„Asi jo.“ Překvapila mě.

„Dobře, zkusíme to znovu. Co kdybys mi řekla své jméno?“

„Nemá se muž představit dámě první?“

„Dámě? Sedíš mi na zádech, nevšimla sis?“ Povzdechl jsem si.

„Dobře. Jsem Bella. Bella Black.“ Mé tělo pod jejím ochablo. Nebyl jsem schopen jediného pohybu.

„Cullen. Edward Cullen.“ Z mého hlasu zbyl jen sotva slyšitelný šepot.

„Lháři!“ Její výkřik zněl lesem, a než jsem se vzpamatoval, odhodila mé tělo silou novorozené někam do lesního porostu a s vyceněnými zuby se na mě vrhla. Dokonale mě znehybnila, ale já neměl v plánu se bránit. Nepoznala mě. Beze slova jsem hleděl do jejích rudých očí a hlavou mi běželo její Black, Black, BLACK. Nezapomněla. Měl bych se sebrat a odejít. Byla jeho. Najednou jsem zalitoval, že mi tu hlavu neutrhla rovnou.

Překvapilo mě, když se z její tváře vytratila zlost a ona se pomalu položila na můj hrudník, ukrytý ve starých roztrhaných hadrech. Povolila svůj smrtící stisk. Až po chvíli jsem si uvědomil, že se z něho stalo jen něžné a hřejivé objetí. Opatrně jsem dal ruce na její záda a ona k mému překvapení spokojeně zapředla.

„Dostala jsem druhou šanci, Edwarde. Já… Chtěla jsem se zeptat, zda bys to nechtěl zkusit?“ řekla tiše s chvějícím se hlasem. Proč jsem měl najednou pocit, že mi tu hlavu musel někdo opravdu urvat? Nebyl jsem schopen přijmout realitu. Možná měla Alice pravdu. Možná jí stačilo jen netajit své city a mohla být moje už dávno. Měl jsem tolik otázek, ale všechny mohly počkat. Pomalu jsem se k ní nakláněl. Potřeboval jsem cítit její rty na svých a ochutnat její vůni. Toužil jsem po tom už příliš dlouho a poprvé mé hrdlo nehořelo žárem. Nemusel jsem se bát, že bych jí mohl ublížit. Zapletla mi prsty do vlasů.

K mému překvapení mě chtěla a přijímala. Z jemného a opatrného setkání se velmi brzy stal tanec plný vášně. Dál než za polibek jsem to ale rozhodně odmítl nechat zajít. Odtrhnout se od jejích rtů mě stálo obrovské úsilí. Celé mé tělo ji potřebovalo a chtělo, ale ona byla Black. Děsil jsem se, že mě možná za pár měsíců uvidí v úplně jiném světle… Naposledy jsem ji pevně sevřel v náručí a její roztoužené vzdechy mi k odtažení nijak nepomohly.

„Bello,“ vyslovil jsem její jméno a ona mi pohlédla do očí. Její oči nebyly očima nevědomé novorozené, ale i tak jsem si nebyl jist, že úplně ví, co dělá. Ve tváři se jí objevilo pochopení a rozpačitě se ode mě odtáhla. Rukama si objímala hrudník, jakoby se měla rozpadnout na kusy.

„Ty už mě nechceš!“ Nebyla to otázka ale konstatování a mou nepřehlédnutelnou erekci, která ji musela celou dobu tlačit na podbřišku, zcela ignorovala. „To proto, že jsem byla s ním,“ vzlykla. „Promiň, nevím, co jsem si představovala.“ Opatrně mě konečky prstů pohladila po tváři a najednou tu nebyla. Kdyby na mě neulpěl její pach, byl bych schopen pochybovat o svém zdravém rozumu.

 

 


Děkuju. ;-)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

11)  adriana (05.06.2015 09:14)

ambra

10)  ambra (01.06.2015 20:27)

To je TAK jiné a krásné...

Marcelle

9)  Marcelle (01.06.2015 08:02)

Moc smutné, ale krásné, určitě mají nějakou naději, budeme doufat.

kala

8)  kala (31.05.2015 21:31)

Děkuji za komentáře
Seb Děkuju. Naděje je vždycky. ;)

Dommy1 děkuji

BabčaS

wuzinka , Děkuju, že čteš i tuhle mou povídku.

Janebka , Děkuji a omlouvám se. V jistotě dobrých konců, jsem z příběhu udělala malou tragédii. Děkuji za nádherný komentík. Děkuju

GinaB . Děkuji. Nebudou to mít jednoduché ,ale nebude to tragický konec. ;)

betuška Děkuji Budou spolu. Jednou... ;)

Ještě jednou děkuji za váš čas a krásné komentíky.

7)  betuška (31.05.2015 20:00)

aááááááááách, zdá sa , že ich bude vždy mať čo rozdeliť...rada by som ich videla spolu...toľko trápenia, ale krááááásne napísaneho

GinaB

6)  GinaB (31.05.2015 11:51)

Ach jo, nic není jednoduché. Ale naděje je vždycky...

Janebka

5)  Janebka (31.05.2015 10:35)

Tak nevím, mylá kalo, číst Tvoji povídku po Ani ve snu, nebyl moc dobrý nápad. Pořádně zprudka jsi mě srazila z rozchechtaných výšin báječné oddychovky, abys mě vzápětí nechala válet v prachu smutku a žalu. Krásné!!! Znovu mi to připomělo tu nádhernou atmosféru začátků, kdy jsem rozechvěle otevírala každičkou povídku, a prožívala Edwardovu rozervanost a bolest. Děkuji za připomenutí těch vzácně krásných chvil.
Děkuji!!!

wuzinka

4)  wuzinka (31.05.2015 07:02)

3)  BabčaS (31.05.2015 00:29)

2)  Dommy1 (30.05.2015 22:11)

1)  Seb (30.05.2015 20:48)

Smutná kapitola s trochou naděje, krásně si to napsala. Děkuji.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek