Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/black%20bella3.jpg

„Chci to, Carlisle.“ Byla to poslední jasná slova, která Bella řekla. Pak se její pohled rozostřil a ztratila vědomí. Její nevnímající oči ale stále hleděly mým směrem, jako by čekaly na odpověď. Jen jsem tam stál.

 


Stál jsem u okna své pracovny, na jejíchž dveřích visela jmenovka MUDr. Carlisle Cullen, a hleděl do provazců forkského deště. Poslouchal jsem její těžce bijící unavené srdce. Ležela v jiném křídle nemocnice a já už věděl, že není nic, co bych pro ni mohl udělat. Isabella Black. Mohl jsem dávno odjet a nechat tomu všemu volný průběh, ale já to nedokázal. I přes riziko, které nám hrozilo, jsme zůstali s Esme ve městě. Ostatní odjeli.

 

Byla šťastnou a milovanou manželkou Jacoba Blacka. Brala si ho z lásky a on by ji nejraději nosil na rukou. Znala naše tajemství, stejně jako to jeho, ale nebylo pro ni překážkou. Až nyní ji dostihla její lidskost a touha ženy stát se matkou. Když zjistila tu radostnou událost, proběhly v rezervaci mohutné oslavy. Všichni se těšili na budoucího, nového, silného vlka a široko daleko nebylo šťastnějšího muže nad Jacoba. Bohužel jen do té doby, než se dostavila na první ultrazvukové vyšetření. Pak přišly obavy. Tehdy jsem i já pochopil Aliciny smutné oči a prosbu, ať tu zůstanu, že vím, jak moc je nešikovná a potřebuje chirurga.

Nebylo zkušenějšího lékaře, než jsem byl já, a stejně jsem jí nyní nedokázal pomoci. Čekala dvě děti a odmítla se jednoho z nich vzdát. Ona ale nebyla quileutská žena. Křehké lidské tělo nemohlo takovou zátěž zvládnout. Nebylo na mně, abych tuto smutnou pravdu oznamoval panu Blackovi. Její stav podcenil i ošetřující lékař, který ve vícečetném těhotenství neviděl do konce pátého měsíce žádný problém. Nyní byla na konci sedmého a upoutána na lůžko. Děti rostly a horkost jejich vlčí podstaty sálala z její bledé kůže. Horečka Belle neklesala a nikdo nevěděl, co s tím. Z jejího muže se stal jen stín, který obcházel budovu nemocnice ve zlé předtuše. Za nocí bylo slyšet jeho teskné vytí.

 

Stále jsem měl před očima, jak si Jacob přišel před pár dny ke mně pro pravdu. Měl strhané rysy ve tváři a oči rudé od pláče. Uvědomoval jsem si, jak velký kus své hrdosti musel překousnout, když vyhledal zrovna mě. Jak moc zoufalý musel být. Nebylo nic, co by pro ni neudělal, a já to věděl. Miloval ji. Otisk to prý nebyl, ale co my o tom víme? Nemusel jsem ani nic říkat. On na mě jen několik minut hleděl a pochopil úplně všechno, ale přesto jsem to chtěl vyslovit nahlas. Jen proto, aby mezi námi nezůstala žádná pochybnost.

„Jacobe, i kdybychom teď předčasným porodem riskovali děti…“ I pro mě bylo těžké to říct nahlas. „Pro ni už je pozdě…“ On se tenkrát celý roztřásl slabostí a utekl. Cáry oblečení, které jsem pak zahlédl u lesa, mě vůbec nepřekvapily. Bral veškerou vinu na sebe. Nezáviděl jsem mu. Před očima mu umírala žena, kterou miloval. Umírala pro jeho dvě děti, které čekala.

 

Pohlcovaly mě vlastní vzpomínky, při kterých jsem se chvěl. Poslouchal jsem tlukot jejího srdce a přemýšlel, jak dlouho ještě? Proč zrovna tuhle ženu miloval můj syn a nechtěl pro ni nic jiného než šťastný lidský život? Neuvědomoval jsem si, co všechno pro něj znamená, dokud jsem ho nenašel po její svatbě zhrouceného v lese. Plakal tam tehdy jak malý chlapec. Nikdy o ni nebojoval. Kdyby ano, možná by dnes byla Cullenová. Když ale Edward zjistil, co k ní cítí, stáhnul se do ústraní. Byl jen jejím stínem, který ji chránil na každém kroku. Zastavil na ledovce auto, které ji málem zabilo, a když šla na procházku do lesa, žádné zvíře nedostalo šanci. Zabil tehdy i nějakého nomáda, kterému voněla její krev. Byl tu pro ni. Přál jí štěstí, ale její svatbu už neunesl. Odešel. Konec konců svého nového ochránce už Bella měla. Jacob byl dost silný, aby jí zajistil bezpečí i před někým z našeho druhu. Dokonce existence si budu pamatovat Edwardovu prázdnou tvář bez života, než se zvedl a zmizel bez rozloučení mezi stromy zahanben tím, že mi dovolil vidět jeho slabost.

 

Stále jsem ještě hleděl do deště, když její srdce poprvé vynechalo úder. Zatnul jsem prsty do okenního parapetu. Praskl. Zavřel jsem oči a zaskřípal zuby. Rozhodl jsem se. Můj syn ji miloval bez ohledu na to, s kým spojila svůj lidský život. Znala naše tajemství a já se jí prostě nemohl nezeptat. Než jsem si opravdu uvědomil, co dělám, stál jsem v jejím pokoji a hleděl do velkých čokoládových očí.

„Ráda tě vidím, Carlisle,“ zašeptaly tiše její horkostí rozpraskané rty. Pokusila se o úsměv a věnovala mi zkoumavý pohled. Byla příliš dobrý pozorovatel. Vždy viděla pod povrch. Měl jsem pocit, že ví, ještě než jsem dokázal otevřít ústa. Přál jsem si, aby řekla ano, nebo mě rovnou vykázala z pokoje za mou troufalost, ale ona nic takového neudělala. Vteřiny se měnily na minuty a já v sobě stále hledal odvahu. Nakonec ji musela najít ona. „Carlisle, vím, že mi dávají krev každý den, a vím, že už to příliš nepomáhá. Jsou děti v pořádku?“ Jak jsem mohl zapomenut, že nebudu mít před sebou jen ženu, ale především matku? V tu chvíli mi moje rozhodnutí připadalo ještě bláznivější.

„Ano, Bello. Děti ano.“ Chvíli jí trvalo, než to pochopila. K mému překvapení si šťastně oddechla.

„Děkuju, Carlisle. Tušíš, kdy asi?“ ptala se, ale neměla odvahu se na mě podívat. „Asi brzy, když jsi přišel,“ pokračovala vědoucně v monologu, když jsem já nenašel vhodná slova. „Pozdravuj ode mě Alici a Esme.“ Zachvěl jsem se nad smířlivým tónem jejího hlasu. Loučila se. Pak se pomalu nadechla a přeci jen upřela své oči do mých. „Poděkuj za mě Edwardovi, prosím. Nebýt jeho, zabilo by mě tenkrát to auto. Už dávno bych nežila.“ Něžně pohladila své obrovské břicho. „Nemohla bych se stát matkou.“ Její oči přes to všechno plály nádherným vnitřním světlem.

„Bello, já…“ vydechl jsem těžce a lidsky si promnul kořen nosu. „Jako člověku už ti pomoci nemůžu…“ ztratil jsem hlas uprostřed věty a ona si na chvilku překryla ústa dlaní, jakoby se bála, že začne křičet. V jejích očích však nebyla panika. Srdce jí zase vynechalo pár úderů a monitor varovně zablikal. Všimla si toho a snažila se zklidnit dech.

„Řekni to nahlas, Carlisle. Potřebuji to slyšet,“ zaprosila. Nepřemýšlel jsem nad tím, jak mohla tušit, co jí chci.

„Jediné, co ti mohu nabídnout, Bello, je chladné tělo a neustávající touha po krvi,“ zašeptal jsem a ona semkla víčka k sobě. Z koutků jí vytekly slzy a rty se jí zachvěly.

„Edward říkal, že člověk musí být předurčený…“ zašeptala.

„Řekněme, že nepoužil úplně přesný výraz. Ty volíš mezi lidskou smrtí a existencí…“ Nedokázal jsem to dokončit. Její oči se doširoka rozevřely.

„Ty mi opravdu nabízíš, že bych mohla být jako vy?“ Byl jsem šťastný, že to řekla ona a že se její hlas nezachvěl odporem. Rychle jsem přikývl. Připadal jsem si před ní jako chlapec, když mě ostražitě pozorovala a pravděpodobně zvažovala, zda to opravdu myslím vážně. O tomhle bych přeci nikdy nežertoval. Po chvilce se jen klidně zeptala: „Budu si pamatovat něco ze svého lidského života?“

„Asi po roce by se ti mohlo vracet něco z lidských vzpomínek a mohlo by se v tobě probudit svědomí.“ Rukou si pohladila obrovské břicho.

„Dohlédnete na mě, abych nikomu neublížila?“ Kývl jsem a snažil se vzpamatovat z toho, jak rychle tu myšlenku přijímala. Najednou jsem nechápal, čeho jsem se tak bál? Jejího opovržení?

„Kdy?“ zeptala se tiše, ale její obličej byl najednou neskutečně bledý a monitor se opět varovně rozblikal. Ucítil jsem zápach její krve a ona také.

„Edward je stále sám?“ zeptala se rychle, jako by jí docházely síly. Její dech byl mělčí a srdce rychlejší.

„Ano.“ Odpověděl jsem bez zaváhání s očima upřenýma do těch jejích, i když jsem v první chvíli nechápal, proč se mě na to vlastně ptá.

„Chci to, Carlisle.“ Byla to poslední jasná slova, která řekla. Pak se její pohled rozostřil a ztratila vědomí. Její nevnímající oči ale stále hleděly mým směrem, jako by čekaly na odpověď. Jen jsem tam stál. Souhlasila, chtěla to. Byla první, které jsem se zeptal. Její souhlas rozechvěl mé nitro víc, než bych si byl ochoten předtím připustit. Jen mi nedala čas, abych se zeptal proč.

Chvilkové ticho přerušil řev monitoru ohlašující srdeční selhání. Ustoupil jsem do rohu místnosti a službu konající lékař vrazil do dveří.

 

 


 

 

Celá povídka bude soubor krátkých kapitol 1000+ a já se budu snažit, aby kapitoly vycházely častěji než jednou měsíčně ;)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Empress

9)  Empress (19.05.2015 08:29)

Vyzerá to veľmi zaujímavo, už teraz sa teším na pokračovanie

Marcelle

8)  Marcelle (19.05.2015 07:44)

Vypadá to moc krásně, i když začátek je smutný, už se těším co s jejich příběhem hodláš provádět

kala

7)  kala (18.05.2015 22:08)

Děkuji ,
BabčoS : Děkuji, že mě stále čteš a vždy si najdeš čas na komentík.
Ambři : Děkuji... Znám tvoje písmenka a pochvala od Tebe mě obzvlášť těší . Děkuji . A snad to nebude celé až tak smutné. Těším se na pokračování Času probuzení.
Janebka: Děkuji. Ano, 1000+ se týká písmenek . Kapitoly opravdu ne
Lucka: Děkuji
Seb: Děkuji. Pokračování za týden. ;)
Betuška: Děkuji za komentík. Jsem ráda, že se těšíš a doufám, že nebudeš úplně zklamaná. Kapitolky budou jen krátké.

Ještě jednou děkuju

6)  betuška (18.05.2015 21:44)

to vypadá nádejne, teda, že si zasa užijeme nový príbeh, strašne sa mi to páči,teším sa na pokračovanie

5)  Seb (18.05.2015 20:40)

Krásný i když smutný začátek, budu vyhlížet pokračování.
Děkuji.

4)  Lucka (18.05.2015 14:33)

skvělé

Janebka

3)  Janebka (18.05.2015 14:30)

Mylá kalo, jsem tu po dlouhé době a navíc jsem si chtěla "jen" osvěžit Hříšníky, ale "tohle" bylo jako smutné pohlazení s upomínkou nádherných věcí minulých a příslibem těch krásných nadcházejících. Děkuji ti za to. Krásné!
Děkuji!!!

P.S. Těch 1000+ se týká písmenek, né kapitol? ;)

ambra

2)  ambra (18.05.2015 13:03)

Skvělá zápletka (i když zatím hrozně smutná:'-( ).

1)  BabčaS (18.05.2015 11:59)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek