Sekce

Galerie

https://www.stmivani.eu/gallery/ghost1.jpg

Pomůže Belle neočekávaná návštěva?

Konečně jsem zase stála u sebe v pokoji. Žádné bílé holé stěny, ale můj pokoj. Konečně, klid, ticho, jenom já. Sama…

„Bello?“ ozvalo se nesměle za dveřmi. Ano, samozřejmě Neil je vždy na blízku. V autě se neobjevil. Až teď.

Dlouze jsem vydechla a zahleděla se do poloprůhledných zelených očí.

Beze slova jsem ho obešla, vyrazila jsem z domu a rovnou do lesa. Rozhodným krokem jsem se vzdalovala od města. Když mi připadalo, že už jsem na dostatečně opuštěném místě, zastavila jsem se. Až teď mi došlo, že jsem si ani nevzala bundu. Jsem prostě blbá. Celou mě pohltil chlad, na to teď však nebyl čas.

„Musíme si promluvit,“ pronesla jsem, pronesla jsem zdánlivě do prázdna. Věděla jsem však, že tu někde je. Nevěděla jsem, jak začít. S tím vším, co se stalo. S tím, že jsme oba viděli a cítili všechno. Takové narušení soukromí. Navíc to trapné ticho mezi námi. Mlčeli jsme od té doby, co se nám povedlo splynout. Bylo to nepříjemné a trapné. A tím to nekončilo. Nevěděla jsem, jak mu říct, že nevím, co budeme dál dělat. Byla jsem úplně ztracená.

„Jak víš, že tu jsem?“ ozvalo se za mými zády. Zamrazilo mě a počasím to nebylo. Ten hlas nepatřil Neilovi. Otočila jsem se. Stál tam. V kožené bundě. Jeho měděné vlasy jako vždy odporovaly gravitaci. Jeho zlaté oči se leskly v dopoledním slunci. Edward. Kurva. Stála jsem tam zcela ochromená.

Nevěděla jsem, jestli se začít smát, anebo začít brečet. Takže jsem tam jen tak stála a tupě zírala.

Ticho bylo neúnosné a napětí ve vzduchu by se dalo krájet.

Nebyla jsem si jistá, jestli mu chci urvat hlavu, nebo se schoulit v jeho příjemném, ač chladném objetí. Neil však zachránil situaci. Tedy, jak se to vezme.

„Budu hádat, to je on,“ pronesl opovržlivě.

Byla jsem schopna pouze otočit hlavou k Neilovi a bezmyšlenkovitě kývnout.

„Tak ten nám tady chyběl.“ Založil si Neil ruce na hrudi.

To byl fakt. Když už, tak už.

Pohledem jsem se vrátila zpět k Edwardovi. Snažila jsem se o odměřený pohled, ale moc mi to nešlo.

„S tebou tady nikdo nemluví,“ odsekla jsem. Teda, snažila jsem se odseknout.

„Jo! Nikdo!“ snažil se mi Neil pomoct, i když ho Edward nemohl slyšet.

„A ty sklapni!“ Obdařila jsem ho zlostným pohledem. Potřebovala jsem přemýšlet.

„Bello?“ Edward nadzdvihnul jedno obočí.

„Pro Krista, koukni na něj!“ posmíval se Neil. „Ten blbej ksicht a ty vlasy! Ta bunda to zabíjí, ne nejlepší jsou ty boty. Prostě vypadá jak z reklamy na Head&Shoulders. Co na něm vidíš?“ Smál se, až skoro brečel a obcházel zmateného upíra.Za to mně bylo jenom do pláče.

„Víš, já myslel…“ Začal Edward myšlenku.

„Bože, ono to dokonce myslí, tak to se mi zdá. Kvůli němu ses hroutila? Tolik pláče jenom pro něj?“ odfrkl si. V jeho hlase zaznívala nenávist a pohrdání.

„Nech toho, sakra!“ rozkřikla jsem se. Potřebovala jsem ticho. Naprosté ticho. Nemohla jsem pobrat, co se to tu právě děje.

„Já?“ ozval se nevinně Neil.

„Jen jsem měl o tebe strach,“ bránil se Edward.

„Ne, ty.“ Ukázala jsem na Edwarda. „Ale ty!“ Mračila jsem se na Neila.

„I když jak o tom, tak přemýšlím, měl bys mlčet taky,“ křikla jsem na Edwarda. „Vůbec by jsi tu vlastně neměl být. Co se staráš? O co máš jako strach? Ty nemáš právo na cokoliv, co se týče mé osoby. Táhni, odkud jsi přišel!“

Všechno mě to dostalo ve stejnou chvíli. Byla mi zima, byla jsem unavená a frustrovaná. Člověk se dostane z blázince, vyjde si na vycházku do lesa a hned má chuť se na psychinu vrátit! Tam byl oproti tomuhle klid.

„Teď se už opravdu bojím.“ Edwardova obočí se skoro dotýkala, jak se mračil.

„Teď se opravdu bojím, blá blá, blá!“ parodoval ho Neil pisklavým hlasem.

„Neile, na chvíli toho nech. Snažím se zachovat chladnou hlavu.“ Musela jsem si z toho rozhořčení dřepnout.

„Myslím, že chlad nebude v téhle kose, žádný problém,“ odsekl mi.

„Neile, prosím.“

„Kdo je Neil? Říkali, že máš schizofrenii. Myslel jsem, že kvůli mně. Snad ses nechtěla zabít, nebo tak něco, že jsem tě opustil?“

„On si snad myslí, že vidět duchy je prokletí! Je to dar! Slyšíš mě, ty tupče?!“ Myslím, že se dokonce snažil Edwarda nakopnout. Už jsem se neudržela a začala se smát. Musela jsem popojít ke stromu, abych se o něj mohla opřít. Zoufalý smích nebyl k zastavení.

„Tak beru zpět, opravdu ti hráblo.“ Neil si mě opatrně prohlížel. I přes oči zalité slzami jsem poznala dva ustarané pohledy. Vybuchla jsem na novo. To je mi najednou péče. Sesunula jsem se na zem, zadkem přímo do mokrého mechu. Oba se nade mnou ustaraně skláněli.

„Došlo vám někdy, jak je to blbý? Srazilo mě auto, asi jsem se zcvokla, můj ex se zajímá o mé zdraví a můj nejlepší kamarád je pod drnem. A ani neví, kde ho pohřbili. Mám vážně skvělej život!“

Pořád jsem se blbě smála.

„Jacob umřel?“ slyšela jsem potěšení v Edwardově hlase. Tak to bylo fakt hnusný.

„Ne, Jake je živý a zdravý,“ zhrubl mi hlas.

„Škoda.“ Edward nakrčil nos.

„Já jsem tvůj nejlepší kamarád? To je hezký!“ radoval se Neil.

Jo, asi jím byl. Hlavně po tom, co jsme si vyměnili veškeré pocity. Začala jsem se chabě škrábat na nohy. Při tom, co jsem chtěla Edwardovi sdělit, jsem mu chtěla hledět do očí.

„Vidím duchy.“

Tentokrát se rozesmál on. Spíš se tak uchechtl.

„Netušil jsem, že je to až tak vážné.“ Přibližoval se a položil mi ruce na ramena. Zamrazilo mě.

Neil se zjevil vedle mě s naštvaným výrazem ve tváři. I když jsem svůj pohled nemohla odtrhnout od Edwardových očí, zvládla jsem alespoň Neila chytit za ruku. Byla jsem vysílená, ale vztek mi dodal energii. Vyslala jsem ji tedy Neilovým směrem. Doufala jsem, že se mi povede docílit toho, aby ho viděl i Edward.

Snad se nám povede to, co jsme zkoušeli už v léčebně, ale k ničemu to nebylo.

„Nesahej na ni,“ procedil Neil potichu.

Edward vykulil oči, stáhl ruce a o kousek ustoupil. Tedy spíš klopýtnul vzad.

Neil se spokojeně usmál. Mně však tak vesele nebylo. Únavou se mi zamotala hlava.

To, že pro mě je Neil vždy jako skutečný, ještě neznamenalo, že je snadné, aby byl viditelný i pro další lidi.

Sesunula jsem se podél stromu zpět na zadek. Neil okamžitě pustil mou ruku, aby přerušil tok energie.

„Jsi v pořádku?“ Pohladil mě Neil opatrně po vlasech.

„Teď na mě nesahej,“ zamumlala jsem malátně. Bylo mi nevolno.

„Co to sakra bylo?!“ zařval Edward.

„Neil. Duch,“ odtušila jsem tiše.

„Ale…“ Zíral na mě zmateně.

Byla mi fakt zima, tak jsem se neohrabaně zvedla. Neil mě podepřel, aby mi pomohl. Edward, ne-Edward vyrazili jsme domů. Nechtěla jsem s ním mluvit. Nechtěla jsem ho vidět. Alespoň takhle jsem to teď cítila.

S Neilem si promluvím později.

„Já tomu pořád nemohu uvěřit,“ ozval se zmatený Edward, když jsme byli tak v půli cesty domů.

„Si zvykneš,“ odsekla jsem.

„Ale je mrtvý,“ konstatoval.

Divila jsem se, že se Neil nijak nevyjadřuje.

„Ty jsi taky mrtvý,“ připomněla jsem mu.

„Ale já jsem pořád tady, on prostě nemůže…“ Rozhodil rukama.

„Prostě skonal, zesnul, vydechl naposledy, čuchá kytičky zespoda, je pod drnem, natáhl bačkory, je potrava pro červy, klepe na nebeskou bránu…“

„Tak hele, já teda rozhodně nikde neklepou.“ Zatvářil se Neil pobouřeně.

Hodila jsem po něm pohledem a rozesmála jsem se.

„Co je tu k smíchu?“ nechápal Edward.

Odpověděla jsem mu mávnutím rukou a pokračovala v cestě. Přišlo mi, že jsme se ztratili. Tudy jsem před tím rozhodně nešla.

„Je tu?“ Zeptal se po chvíli zase Edward.

„Kdo?“ Moc dobře jsem ale věděla kdo.

„Ten tvůj duší kamarád,“ zahučel. Z jeho hlasu přímo čišela ta nesnášenlivost.

Neodpověděla jsem.

„Neil, o něm mluvím,“ dodal chladně.

„Hm.“ Vydala jsem neurčitě.

Opravdu jsme se ztratili. Cestu blokoval kmen, který se nedal obejít. Ten strom tu musel růst snad od pravěku a pak spadnout. Zřejmě pod náporem sněhu, který tu ještě minulý týden byl. No, bezva. Co budu jako dělat? Ti dva s ním nemají problém, ale já si tu na stromolezce hrát nebudu!

Edward se chystal něco říct, když v tom mě vzal Neil do náruče.

„Nevyšiluj, teď si zalétáme.“

Popravdě trochu jsem vyšilovala, protože když jsme to dělali naposledy, havarovali jsme. Nechtěla jsem z tahové výšky spadnout. Nakonec jsme to zvládli na druhou stranu kmene. Edward doskočil vedle nás a tvářil se, jako by mu uletěly včely.

Opět jsme se na sebe s Neilem podívali. Prostě jsem nemohla udržet vážnou tvář. Ten pocit, že mám jednou před Edwardem na vrch. Vybouchli jsme smíchy. Edward se nafouknul.

„Jasně, že tu je,“ řekl si Edward spíš sám k sobě.

„Myslíš, že žárlí?“ zajímalo Neila. Na tváři měl šibalský úsměv a tvářil se více než podle.

Pokrčila jsem rameny. Bylo mi to fuk.

Nevím jak, ale najednou jsme vyšli z lesa a stáli u mého okna. Konečně se rozloučíme, což Edwardovi asi došlo a opět se na mě dlouze zahleděl. Sakra. Ten jeho pohled.

„Jenom jsem chtěl…“ opět se zarazil. Nějak mu dnes nešly skládat věty. Nebo nevěděl, co mi vlastně má říct. Nebo nalhat?

Protože já bych toho taky chtěla. A nikomu to necpu.

A co čert nechtěl… Zašramotilo křoví a z lesa se vykulil Jacob. A já myslela, že to horší už nebude.

„Chtěl jsem se za tebou zastavit a zkontrolovat tě, ale vidím, že to už obstarává někdo jiný.“ Zabodl se pohledem do Edwarda. Výborně, ještě víc nenávisti a soutěživosti. To přesně je teď potřeba.

„To vidím, jak se staráš. Když jsi nechal dopustit tohle všechno.“ Obsáhlým gestem tak ukázal na mě a Neila, kterého však nemohl vidět.

„Hele, jestli to nevíš, tak já jsem úplně duševně v pořádku a vedu tu důležité vyšetřování.“ Dobře, jak to zní mi došlo až ve chvíli, co jsem to vypustila z pusy. Nicméně ani jeden z nich mi zdá se nevěnoval pozornost. Byli až moc zažraní do svého bezpředmětného sporu.

Zpozorovala jsem Neilův potutelný pohled. U jeho nohy se válelo několik šišek. Přesně jsem pochopila, co má za lubem.

„Ani na to nemysli.“

Ale myslel. Čapl mě za ruku a po hádající se dvojici hodil pár šišek. Každá neomylně zasáhla svůj cíl.

Oba se na nás naštvaně obrátili. Takže to vlastně splnilo svůj účel.

„Nemám na vás ani náladu, ani čas. Jestli vám to nedochází, tak se tu ztrácejí lidé a někde tu krouží Victorie. Vlkům vděčím za ochranu. Takže Edwarde, buď se přidej, nebo odejdi.“ Páni, kde se to ve mně vzalo?

Jake se z nějakého důvodu spokojeně usmál.

Na tohle všechno už jsem neměla náladu. Pro dnešek toho všeho bylo dost. Zadívala jsem se na Neila s prosbou v očích. Pomohl mi nahoru. Což Edwardovi okamžitě došlo. S tím, jak jsem sportovně zdatná, by se mi to totiž nepodařilo.

„On chodí i do tvého pokoje?“ vypadlo z něho.

Kývla jsem.

„Určitě tě pozoruje, když spíš!“ zvýšil hlas. „Ten vlezlej, drzej…“ rozlítil se. Pokračoval by dál, kdybych ho nepřerušila.

„Zvláštní, když jsi to dělal ty, tak ti to nevadilo.“

„Pěkně si ho setřela!“ zvolal Neil.

Měl pravdu. Takhle Edwarda naštvat mi dělalo neskutečnou radost. S tím jsem zabouchla okno. Ti dva tam dole ještě zůstali. Bylo mi fuk, jestli se tam porvou, nebo se pohádají. Pro mě to pro dnešek skončilo.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

4)  elis (19.09.2018 13:37)

nádhera!! čekám rychle další kapitolu!!

3)  Lucka (17.09.2018 22:53)

wau Tak to je opravdu obrat Edward se objeví na scéně a chudáček je z toho celý mimo

2)  BabčaS (17.09.2018 22:00)

1)  SusannaMartin (17.09.2018 19:28)

...viac k tomu netreba hovoriť

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella