Sekce

Galerie

https://www.stmivani.eu/gallery/ghost1.jpg

Návštěva psychiatra. Není Bella už opravdu blázen?

 

Úkol zněl jasně. Zavdat psychiatrovi důvod, aby mě hospitalizovali. Zas to ale nesmí být moc, abych mohla po týdnu odejít.
Seděla jsem v poloprázdné čekárně. Zírala jsem na velké bílé dveře s cedulí PhDr. Johnson – Psychiatr. Vedle mě se objevil Neil. Tentokrát jsem se nelekla. Věnovala jsem mu naštvaný pohled, jen se na mě blbě culil.
„Takže nechceš, abych tam šel s tebou?“ Pokračoval v konverzaci, kterou jsme vedli ráno u snídaně. To jsem mu zarytě vysvětlovala, že jít do psychiatrovy kanceláře s duchem není dobrý nápad. Navíc, když ten duch neustále něco mele, chce pohybovat s věcmi, protože ho to začalo neskutečně bavit. Od chvíle, kdy jsem mu dovolila kreslit ten portrét a otočit kamerou by najednou chtěl hýbat vším. I kdyby mi měl jen otevírat dveře.  A ještě ke všemu musel všechno komentovat.
„Takhle to bude nejlepší. Bez vysvětlování a průtahů,“ ukončila jsem to. Byla jsem příšerně nervózní a neustále jsem poklepávala nohou a mnula si ruce. Ty čtyři kávy na kuráž asi nebyly nejlepší nápad.
Potřebovala jsem tam jít. Potřebovala jsem se dostat do léčebny, ale zas bych to nerada přehnala. Přeci jenom léčebna není sranda.

Sestra vyvolala mé jméno. Hrklo ve mně. Když sem za sebou zavírala dveře ordinace, zahlédla jsem Neilovu uraženou tvář. Zaksichtila jsem se na něho. Vybuchl smíchy. Tak předpokládám, že už je to mezi námi zase všechno dobré.
Posadila jsem se do žlutého křesla. Chlapík naproti mně se usmíval. Modré sako měl přehozené přes opěradlo židle, bílou košili pečlivě zastrčenou do kalhot ladících se sakem a kravatu měl povolenou. Případ přede mnou mu dal zřejmě zabrat. Odložil brýle a vytáhl blok a pero. Pořád na mě povzbudivě hleděl.
„Ehm. Dobrý den,“ pozdravila jsem ho. Vůbec se mi tady nelíbilo.
„O nic nejde, vážně, jen nešťastná shoda náhod. Takové nedorozumění.“ Chtěla jsem mu říct, že vše, co jsem si včera večer připravila.
„To říkají všichni.“ Odmlčel se.
Úsměv mi zatuhl na rtech. Začala jsem se bát, že to nepůjde, tak jak jsem si naplánovala.
„Vešla jste pod ten náklaďák úmyslně?“ zeptal se náhle. To mě úplně vykolejilo.
„Cože? Ne!“ Ten je nějako informovanej. Vyděsil mě. O tom jsem s ním vůbec nechtěla mluvit.
„Odkud víte, že jsme měla nehodu?“
„Před pár dny mi volala zástupkyně ředitele paní Nyxová ze střední školy ve Forks. Říkala, že škola by pro vás chtěla sjednat schůzku, ale že si o tom ještě promluvíte. Ale jak vidím, přišla jste raději sama.“
Byla jsem v šoku. Úplně jsem ztuhla. Na prázdno jsem klapala pusou. Ten chlap mi vzal vítr z plachet a zpropadená paní Nyxová taky!
„Máte sklony k sebevraždě?“ zeptal se najednou.
Nevím, zda moje nešikovná jízda na motorce, minulý podzim a pokusy o příval adrenalinu teď na zasněžených silnicích byly sebevražedné. To bych netvrdila. Ale zřejmě jsem mlčela dost dlouho na to, aby si vyvodil vlastní závěr. Rovnou totiž vypálil další otázku.
„Máte k sebevraždě nějaké důvody?“
Vykulila jsem oči.
Jestli mám nějaké důvody? Pcha! Slyšela jsem, že by se tady nemělo lhát, no tak fajn. Před rokem mi zemřela máma, tak sem se musela ze slunného Phoenix, přestěhovat sem. Do pochmurného deštivého Forks. Kluk, do kterého jsem se zamilovala, byl upír. Ještě dobrý, ale opustil mě. Chodili jsme spolu dlouho a mělo to být na věky. Víte jak. To, že mě opustil, jsem mohla čekat, ten věkový rozdíl a tak… Nejvíc mě ale vzalo, že odešel i s mojí nejlepší kamarádkou. Ona je taky upírka. Ta mi zase tvrdila, že odcházejí, aby mě ochránili před jednou upírkou, kterou jsem naštvala. Protočila jsem oči v sloup při vzpomínce na Viktorii. Ta prostě musela ze všeho dělat drama. Takže mi teď jde o krku, a to mě k smrti děsí. Může mě zabít v podstatě kdykoli. Když jsme u toho zabíjení… Dokonce se mě pokusil zabít i jeden člen přítelovy rodiny. Ano, vím. Bylo to omylem a nemám mu to za zlé.
V tom všem zmatku, se z mého nejlepšího kamaráda vyklubal vlk. Když jsme ho potřebovala nejvíc tak se mi vyhýbal, protože mi nechtěl ublížit. To tu mají všichni společné. A koukněte na mě! Myslím si, že mě Jake miluje. Tedy Neil si myslí, že mě Jacob miluje. Hučel to do mě asi dvě hodiny v autě. Jenomže já Jaka nechci. Je to takové nedospělé štěně. Navíc, co o tom Neil může vědět? Už rok je duch a ani před tím to s ním asi nebylo valný.
Jako, a to mě taky štve. Duchové. Jako by už toho nebylo dost, ještě se mi pod nohy pletou duchové. Pak nemám vypadat jako blázen. Že jo.
Zarazila jsem se a odkašlala jsem si. Bylo načase se uklidnit. Moje mysl byla roztříštěná díky vší té kávě. Musela jsem si uspořádat myšlenky a dát mu smysluplnou odpověď. Zhluboka se nadechnout…Vzala jsem si ze stolu připravené kapesníčky a hlasitě zatroubila. Od kdy brečím? Jako všechny ty věci, co se mi staly mě dost vzaly, ale až tak? Navíc, nemůžu se mu tu zhroutit. Svedu to na alergii na prach, nebo tak něco.
„Nějaký důvod? Myslím, že ne.“ Tak a teď už jsem chtěla začít s tou připravenou fraškou.
Psychiatr na mě koukal s otevřenou pusou. Teprve teď jsem si všimla, jak na mě zíral a škrábal do bloku, aniž by se tam podíval.
„Já to řekla na hlas, co?“ zeptala jsem se jakoby mimochodem.
Přikývl. Nic jiného jsem ani nečekala.
Já kráva. Nestává se často, aby psychologovi došla slova. Zřejmě mi povolily zábrany a všechno to ze mě tak nějako vyletělo. No… Stává se.
„Do prdele,“ ulevila jsem si.
Když se vzpamatoval, zeptal se ještě na několik spíše doplňkových otázek. Vyplnila jsem dotazník a poslal mě domů, ať si zabalím. Jistě bral jako polehčující okolnost, že jsem přišla sama od sebe a že se léčbě nějak moc nebráním ale…
Ano, hurá do nemocnice na oddělení pro blázny. Budu tam týden polykat prášky. Chodit na skupinovou terapii a pak se uvidí. Každopádně, Charlieho šlehne.
Zmateně jsem se vypotácela z kanceláře. Podle mě měl něco ve vzduchu. Jinak bych mu to nevyklopila. S hlavou v oblacích jsem se vydala k autu. Myslím, že Neil se na mě snažil mluvit, já jsem však přemýšlela nad tím, co jsem právě provedla. Zvládla jsem upíry, vlky a duchy. Zvládnu i psychinu. Uklidňovala jsem sama sebe.
Z dálky ke mně dolehl Neilův hlas. „Tak co? Jak to dopadlo?“
Nic.
„Co se děje?“
Nic.
„Hej! Jak to šlo? Co je? Spolklas jazyk nebo co?“
I celá cesta domů proběhla v naprosté tichosti z mé strany.
Doma jsem mlčky minula Charlieho, došla do pokoje a začala pakovat. Vlastně ani nebylo moc, co balit. Povolené byly kalhoty na gumu, triko a kartáček.
„Takže předpokládám, že to vyšlo,“ odtušil Neil a uznale přikývl.
Kdyby jen věděl. Stále jsme nebyla schopna slova.
Charlie za mnou vyběhl schody. Když uviděl kufr, zbledl jako stěna.
„Jsem blázen, ale neboj, za týden jsem doma,“ zvolala jsem jakoby mimochodem a vracela jsem se do nemocnice. Nechtěla jsem, aby poslali sanitku a muže v bílých pláštích až k nám domů. To by už Charlie asi neunesl.
Ticho prolomil až Neil.
„Říkala jsi, že to bude bez problémů.“ Mračil se. Pochopil, že to asi neproběhlo přesně podle mých představ.
„Více méně je to v pohodě.“ Uklidňovala jsem sama sebe.
„Spíš méně,“ odtušil Neil. „Nevypadáš, že to šlo, jak jsi plánovala.“
„Hm.“ Opravdu by mohlo být hůř. Mohla by odněkud vyběhnout kavalerie Volturiových. Nebo Viktorie, nebo bych mohla být doopravdy blázen. Musím na to nahlížet pozitivně.

Již podruhé za den jsem míjela ceduli s obřím nápisem Port Angeles.
Zaparkovala jsem před nemocnicí a schody jsem brala po dvou. Recepční se na mě zahleděla zvláštním pohledem. Ano, jako na blázna.
Do patra psychiatrie jsem jela výtahem. Bylo tam těsno. Uznávám, že Neila nikdo jiný nevidí, ale přijde mi trapné lepit se na něho. Hned po odchodu z výtahu mi u vchodu sebrali vše ostré, tkaničkovité a „nebezpečné“. Na pokoji jsem měla perzekučního paranoika a sebestředného ducha. V mé kartě se psalo, že trpím bludy. V závorce uváděli, že mám podezření na paranoidní schizofrenii.
Můj rozvrh? Nic moc. Skupina, posezení s psychologem a aktivity. Musím chodit na společenské aktivity. Zahrnují malování – zcela nedávám, hudba – ne nadarmo mě nevzali do pěveckého sboru a hry jako stolní tenis, nebo venkovní sporty? To chtějí, abych někoho zranila? Na sporty jsem marná.
Jediné pozitivum je, že jsem jenom v léčebně, která byla přidružená k místnímu zdravotnímu středisku. Zjevně se tu v okolí našlo tolik bláznů, že tu to oddělení zřídili. S tím vším, co se tu děje, se ani nedivím. Žlutá výmalba mě doprovodila až do společenské místnosti. Teď mě to teprve dostalo. Opravdu sem nepatřím. Týden tu přežiju, ale pak honem pryč.

Nervózně jsem se rozhlížela. Stále jsem se uklidňovala tím, že jelikož jsme se sama zapsala a šla jsme sem dobrovolně, tak mohu po týdnu svobodně odejít. Snad.
Zapadla jsem do rohu a pozorovala okolí. Neil se znuděně sesunul na židli vedle mě.
„Nemusíš tu být, jestli nechceš.“
„A nechat tě tu s nimi? Navíc v tom umělém světle? Pořádně nevidíš stín. Začneš se tu bavit s někým mrtvým a opravdu si tě tu nechají.“ Měl pravdu.
Musím vymyslet i jak se budu celé dny dorozumívat s Neilem, protože pokud mě někdo uvidí, nebo zaslechne, jak se bavím s prázdnou židlí…  
Zazvonil zvonek, všichni se zvedli a napochodovali k okýnku s léky. Pozorovala jsem lidi před sebou. Vypadali normálně. Prostě jako lidé. Asi už jsem toho viděla tolik, že blázni mě neděsili. Uvidíme.
Konečně jsem se dostala k okýnku.
„Swanová,“ hlesla jsem.
„Mh.“ Zdravotník mi věnoval nezúčastněný pohled a předal mi kelímek s dvěma pilulkami, a ještě jeden s vodou. Ty jejich našedlé oblečky se  mi vůbec nelíbily.
Nedůvěřivě jsem se zahleděla na léky. Nemůže to být zas tak zlé ne? Léky léčící nemoc, kterou nemám.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se odhodlala a kopla to do sebe. Snad to bude všechno v pohodě.
Zase jsem se uklidila na své rohové místo. Vyhovovalo mi. Dávalo mi možnost vyhodnocovat situaci, vše sledovat a částečně mě také krylo od všech ostatních.
„Jak se cítíš?“ otázal se Neil.
Pokrčila jsem rameny. Nepřipadlo mi, že by na mě zatím léky působily nějak negativně.
„Takže ty se mnou jakože před nimi nebudeš mluvit.“
Nepatrně jsem přikývla.
„Bezva.“
Musela jsem vymyslet, jak hodlám zjistit, kde nechávají záznamy. Následně jak se k nim dostanu, aby mě nikdo neviděl. Navíc jsem musela promyslet, co všechno budu vykládat na sezeních, abych vypadala že dělám pokroky. Musím se chovat slušně a příčetně, aby mě bez problému pustili. Navíc, chudák Charlie. Chce mě hned zítra navštívit. Skoro se bojím, aby tu ve finále neskončil on.
Dalším problémem byla komunikace s Neilem. Potřebuju, aby mi pomohl s tím vším čmucháním. Bylo by tedy dobré, abychom spolu mluvili, ale to nejde, pokud nemám vypadat jako magor. Navíc tady nikoho sluchátkem neoblbnu.
Složila jsem hlavu do dlaní.
„Hele, můžu si alespoň hrát s těma kostkama?“
Vzhlédla jsem. Cože?
Na stole byly vyskládané barevné písmenové kostky pro děti. Neil se na ně však díval, jako kdyby to byla nejnovější PlayStation.
Povzdechla jsem. Co jiného mi zbývá? Než cokoliv vymyslím, bude lepší, když si bude hrát, než aby do mě neustále něco hučel. Navíc myslím, že bude jen užitečné, aby se naučil co nejlépe pohybovat s objekty. Nikdy nevíte, kdy se to může hodit. Sice se mi časem asi utvoří na ruce omrzliny, ale co už. Sevřela jsem Neilovu ruku ve své dlani. Proběhla mnou vlna mrazu. Snad jsem si zabalila teplé ponožky. Nicméně už jsem si na to začínala zvykat. Nebyla jsem si jistá, jestli to způsobuje chlad Neilovy kůže, nebo i fakt, že ze mě čerpá energii. Alespoň jsem si to myslela. Pokud pouze se mnou mohl pohybovat věcmi, musel čerpat mou sílu, ne?
Ach jo. Oba jsme měli tolik otázek, ale žádné odpovědi. Občas mě to frustrovalo. Nicméně, teď nebylo naším hlavním cílem zkoumat to.
Neil si radostně stavěl z kostek pyramidy a věže. Znuděně jsem ho pozorovala. Na rozdíl od něho mě to moc nefascinovalo.
Rozhlédla jsem se raději po místnosti. Upoutal mě zaražený pohled výdejce léků. Zíral mým směrem. Přesně řečeno zíral na kostky, které se vedle mě formovaly. Zamávala jsem mu volnou rukou na pozdrav. Vyděšeně polkl. Promnul si oči. Několikrát zamrkal a nervózně si projížděl rukou v kaštanových vlasech. Chvilku hledal něco ve stole a pak do sebe hodil dvě pilulky a zapil je obrovskými hlty studeného čaje. Pff. Dělá tak dlouho s lidmi, co tvrdí, že vidí nadpřirozené jevy a vyděsí ho stavebnice? Slaboch. Každopádně, ještě bude sranda.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

4)  ada1987 (25.08.2018 16:33)

3)  Lucka (15.08.2018 12:08)

tak to je paráda. Bella se prokecne a skončí v blázinci a Neil ten tedy válí. Jen by mě zajímalo, když Bellu srazil náklaďák a byla klinicky mrtvá, že to nevyplašilo Alici a nepřijela zpátky do Forks ji alespoň zkontrolovat i kdyby tak potajmu. To by se asi divila co všechno vyvádí :D :D

2)  betuška (13.08.2018 21:10)

to nemôže skončiť dobre, bella v blázinci... a neil je ešte väčšie číslo:D

1)  BabčaS (13.08.2018 20:52)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse