Sekce

Galerie

https://www.stmivani.eu/gallery/ghost1.jpg

Od chvíle, co odešel, jsem to nebyla já. Nechal mě tu samotnou. Opuštěnou bez vysvětlení. Utápěla jsem se v moři smutku a noční můry si vybíraly svou daň. Myslela jsem, že mě nic nezachrání.

Pak ale přišel. První sníh.

Ten chlad, který mi prostupoval do morku kostí, mi připomněl, že jsem stále ještě na živu. Hned jsem věděla, že se vše změní. Ten den bude novým začátkem.

Ten den mě srazil náklaďák…

„Bello, Bello, slyšíš mě? V pořádku. Neboj se, jsi v nemocnici. Měla jsi nehodu, ale už je to v pořádku,“ probouzel mě Charlieho konejšivý hlas. Pískal mi v uších. Pomalu jsem otevírala oči. Bílý strop, světla. Byla jsem tak mimo, že mi přišlo, že vidím Charlieho dvakrát. Ne, ten druhý, kdo se skláněl nad postelí, byla máma. Ale to není možné.

„Už je to dobré,“ smála se na mě.

„M-Mami?“ Zamrkala jsem.

„Bello, máma tu není. Odpočiň si.“ Charlie mě zatlačil zpátky do lůžka. Ještě chvíli jsem pohledem těkala z mámy na Charlieho a zase zpět. Nakonec jsem usnula.

Charlie měl pravdu, nemohla jsem mámu vidět. Zemřela před rokem. Proto jsem se přestěhovala do Forks.
Ale já ji viděla. Pokoušela jsem se o tom Charlieho přesvědčit, hned jak jsem se podruhé probudila.
„To je pochopitelné. Jsi zmatená. Srazil tě náklaďák, byla jsi asi čtyři minuty klinicky mrtvá. Doktor říkal, že jsou možné drobné komplikace.“ Pohladil mě po hlavě.

Drobné komplikace? V pořádku? Ne, prostě mi hráblo!

„Ale já ji opravdu viděla!“ Nevím, jestli jsem se pokoušela přesvědčit Charlieho nebo sama sebe.

„Brzy půjdeš domů, tohle už mi nedělej.“ Znovu se usmál a odstoupil od mé postele.

 

***


Po několika vyšetřeních, testech a krátké ukázce rehabilitačních cvičení mě propustili. Samozřejmě to trvalo několik týdnů. Po nějaké době mi pobyt v nemocnici připadal monotónní a dny mi splývaly. Na to, že mě srazil náklaďák jsem si odnesla jen otřes mozku, několik zlomených žeber, vnitřní krvácení a pochroumané zápěstí. Oblečení mi musel dovést táta, to mé bylo na cucky. První krůčky byly vratké a neohrabané. Charlie kolem mě neustále skákal, protože doktor řekl, že by pro mě nebylo zrovna nejlepší spadnout. Jediné, co mě ale zajímalo, byl pořádný hamburger. Konečně něco jiného k jídlu než nemocniční blafy. Odteď už nechci želé ani vidět.

Cestou domů jsme se rozhodli zastavit u mámina hrobu. Spíš, jako bych se chtěla ujistit, že tam pořád je. Šla bych sama, Charlie nedokázal na hřbitov ani vkročit, ale trval na tom, že půjde se mnou. Nechápala jsem, proč tak vyváděl. Cestou z nemocnice mi to podklouzlo jen třikrát… přibližně.

Charlie se zarazil před hřbitovní branou, já pokračovala dál. Na hřbitově dnes bylo opravdu nabyto. Skoro u každého hrobu někdo stál. Něco mi tu ale pořád nesedělo. Konečně jsem došla k místu mámina odpočinku. Zatajil se mi dech. Nohy jsem měla jako z vosku. Na náhrobku seděla máma a smála se na mě. Slunce si našlo skulinu mezi stromy a zasvítilo na ni. Slunce prošlo skrze ni a dopadlo na zem. Byla tam, ale nebyla.

Zavolala na mě.

Dokázala jsem jen na prázdno klapnout pusou. Otočila jsem se k rychlému úprku. Čím víc jsem se rozhlížela kolem, tím horší to bylo. Nikdo z nich neměl stín. Světlo jimi prošlo až na zmrzlou zem. Z klusu jsem se dostala do rychlého běhu. Všichni na mě hleděli. Někteří si všimli, že na ně zírám a začali mě následovat. Totálně jsem zpanikařila. Dlouhými kroky jsem se dostala k bráně a vyběhla jsem ven. Něčí ruka mě chytila za rameno. Ztuhla jsem.

„Dobrý, Bello? Vypadáš, jako bys viděla ducha.“ Byl to jenom Charlie. Tvářil se děsně ustaraně.
Kdyby jen jednoho. Usmála jsem se na něho. Všechno je přeci v naprostém pořádku.

„Víš, říkala jsem si, že musíme do města, potřebuji nějaké tužky a sešity pro návrat do školy.“ A hlavně co nejdál odsud. Nasadila jsem široký umělý úsměv. Naštěstí mu to stačilo.

Konečně jsem se procházela po starém známém Forks. Bezmyšlenkovitě jsem došla až k místu, kde byla spreji vyznačená nehoda. Zabolelo mě v hrudi. Má zlomená žebra se připomněla. Rychle jsem odtamtud odešla. To nemám zapotřebí. 
Charlie si zařizoval své věci a já bloumala kolem výkladních skříní. Potřebovala jsem ještě nějaké sešity. Konečně jsem se doplížila k papírnictví. Otevřela jsem dveře a v širokém gestu jsem chtěla nechat projít postarší paní. Věnovala mi nechápavý pohled a nevzrušeně prošla zdí. Vykulila jsem oči a o krok ustoupila. Zvedl se mi žaludek. Pevně jsem zavřela oči. Musím se toho zbavit. Konečně jsem si všimla, že na mě prodavačka hledí se zdviženým obočím.

„Přejete si?“ zeptala se až příliš hlasitě. Po pár rychlých, koktavých větách, kdy jsem se neustále ohlížela přes rameno, jsem dostala vytoužený nákup. Vypadla jsem z obchodu, jak nejrychleji jsem mohla. Myslím, že to tu přidám na seznam míst, kam už nikdy nepůjdu. Když jsem zabočila za roh, zrak mi padl na pouliční lampu. Byl na ní pověšený další plakát s pohřešovaným teenagerem. Za poslední rok se jich ztratilo několik. Charlieho to velmi trápilo, ale teď bylo nejdůležitější vyřešit ty dvě vraždy.

Neurčitě jsem procházela městem a hledala Charlieho. Potřebuji teplou sprchu a spánek. Zledovatělé ulice Forks mě uklidňovaly. Bohužel mě nějaký nezdvořák seslal k zemi.

„Co děláš?!“ Útroby mě bolely, zvednout se nepřipadalo v úvahu. Škaredila jsem se na rozcuchaného kluka.
„Si jako myslíš, že tě nevidím?“ utrousila jsem a začala se neohrabaně zvedat. Všechno mě bolelo a byla jsem jedině vděčná za ortézu, která mi chránila už tak pochroumané zápěstí.

Kluk na mě vyděšeně hleděl. Mohl se mi alespoň omluvit.

„Ty, ty mě vidíš?“ vykoktal nakonec. „A slyšíš a…“

„Tak ne asi,“ zavrčela jsem nasupeně. Chtěla jsem ještě něco dodat, ale začaly mě zvedat čísi ruce a ranař mi zmizel v davu.

„Bello, upadla jsi?“ pomáhal mi Charlie na nohy.

„Ne, jen jsem si řekla, že by bylo fajn odpočinout si uprostřed chodníku.“ Snažila jsem se nedat nic najevo.

„Víš, jak moc by bylo nebezpečné, kdyby ses uhodila do hlavy?“ Začala sáhodlouhá přednáška na téma: Jak moc neopatrná jsem, a taky Jak moc křehká jsem. Až jsme se konečně dostali k autu. Cestou jsem přemýšlela o procházení zdmi, lidmi bez stínu... Nakonec mě napadlo, jak moc jsem se asi zbláznila? Na druhou stranu, když mohou existovat upíři, proč ne duchové, že? Ale stejně mi to přišlo pořádně přitažené za vlasy. Dám si sprchu a notnou dávku spánku. Vše bude v pořádku. Určitě. Nebo snad ne?

 

***


Horká voda mi stékala po zádech. Nepomáhalo to. Musím uznat, že mě pěkně vyděsil pohled do zrcadla. Nepěkná podlitina táhnoucí se od klíční kosti přes celý hrudní koš, které vévodila dlouhá jizva, která mi bude navždy připomínat srážku s náklaďákem. Pod vlasy se mi povedlo schovat ošklivou menší jizvu na spánku. Nepočítám sem tam škrábanec od pádu na štěrkem posypanou silnici. Ve sprše už jsem stála nějakou dobu, ale neustále jsem mrzla. Konečně jsem se rozhodla to vzdát.

Rozhrnula jsem sprchový závěs. Podívala jsem se přímo do páru zelených očí, do kterých místy zasahovaly blonďaté vlasy. V mojí koupelně je kluk! Teda duch! Chci říct…

„Pro Krista Pána!“ zaječela jsem a strhla na sebe sprchový závěs i s tyčí. Chabě jsem se obalila závěsem a snažila se rozdýchat přítomnost neznámého hosta. Neúspěšně. Útroby mě opět rozbolely.  Už jsem se nadechovala, abych mu naznačila, že by mohl vymáznout z mojí koupelny. Nicméně nás přerušilo hlasité bušení na dveře.
„Bello, Bello, odemkni! Jsi v pořádku?!“ volal Charlie. Pohledem jsme přejela od místa, kde duch mizel ve zdi, přes díru odkud jsem vyrvala kovovou tyč držící závěs a skončila jsem u poloprůhledného závěsu, do kterého jsem se schovala.

Trapas.

„Em, pavouk. Veliký. Lekla jsem se, uklouzla a bylo to,“ lhala jsem.

„Ublížila sis pádem? Bolí tě něco? Uhodila ses do hlavy? Poslední dobou padáš často.“ Dodal nakonec tiše.

„Ne, jsme úplně v pořádku! Nic mi není. Jenom jsme omylem utrhla závěs.“

„Dobře, já… Pak to opravím.“ Podlaha zavrzala, kroky se vzdalovaly od dveří. Já začala napravovat škody. Ne, že bych dokázala závěs připevnit zpět. Když jsem byla s dílem spokojena, zabalila jsem se do županu a proplížila se chodbou k sobě. Tam už na mě čekal nezvaný host. Obdivuji lidi ve fantasy filmech, kteří si hned po druhém setkání s duchem začnou zvykat. Mně to zatím pokaždé působilo malou srdeční příhodu. Potřebovala jsme zachovat chladnou hlavu, ale nejdřív uvést věci na pravou míru. Hlavně hrát klidnou…

„Ehm. Ehm.“ Přitáhla jsem k sobě jeho pozornost od prohlížení blbůstek na mém stole. Sedla jsem si na postel a jednou rukou se držela za hlavu. Brzy se mi z toho všeho rozskočí.

„Tak hele, pokud se mi i nadále hodláte plést do života, musíme se stanovit pravidla. Nikdo! Opakuji nikdo, mi nepoleze do koupelny!“ Přísahám, že ten duch se začervenal. „Ani na záchod!“ ujasnila jsem pro jistotu ještě tohle.

„Za druhé, nebudete mi podrážet nohy! Bolí to, jasný? Žádný naschvály.“ Nebyla jsem si zcela jistá, jestli rozumí. Přikývl.
Myslím, že jsem na dobré cestě do blázince...

Sedl si naproti mně na židli. Spíš levitoval, než seděl, ale co.

„Jsem Bella Swanová, ty jsi?“

Pokus o navázání kontaktu. Vždycky jsem si myslela, že První kontakt, bude o trošku něčem jiném.

„Ahoj, Neil. Páni, je to dlouho, co jsem se někomu představil. Je to fajn,“ usmál se na mě. V jeho zelených očích to doslova zajiskřilo.

„Já si nemůžu pomoct. Je to divný!“ povzdechla jsem si zdrceně.

„Ani ne,“ ujistil mě.

„Ani ne!“ zvolala jsem ironicky. „Co chcete?“ soustředila jsem se na jeho obličej, který byl ve světle mé lampy poloprůhledný. Nemít s těmihle věcmi zkušenosti, tak bych teď byla úplně mimo. Ještě chvíli a začala bych tu na prahy rozsypávat sůl a tak. I když nevím, jestli takové věci skutečně pomáhají. Když jsme potkala Edwarda, většinu takových věcí úplně vyvrátil.

„Jak to myslíš?“ nechápal.

„No, člověk vidí duchy, když má něco udělat.“ Zamračila jsem se. Alespoň ve filmech to tak vždycky bylo. Snad alespoň tohle je stejné.

„Vidí, nedotýká se jich.“ Na chvilku mě chytil za ruku. Zamrazilo mě, ale ne protože jeho ruka byla chladná. Na to jsem byla zvyklá. „Víš, není to tak špatné, moct se zas někoho dotknout. Ale nechápej to špatně, vypadáš vyděšeně,“ pokračoval.

Vyděšeně? Ha! Ne, já mám na denním pořádku mluvit s duchy, vše je v pohodě. Naprosto!

„Jen si musím zvyknout, nic víc,“ odmlčela jsem se a přemýšlela o následcích duchařského života. Co budu, sakra, dělat? „To mě jako budeš pronásledovat? Přijdou i další?“ Tohle mě skutečně děsilo. Můj pokoj plný duchů, co mi nedají spát. Ne, že bych toho poslední dobou naspala nějak převratně, ale o to víc je tu nechci.

„Ne, šel jsem za tebou jenom já. Zakopla jsi o mě, jasné znamení. Myslím si, že je to skvělé!“ zazubil se.

„Skvělé,“ zašeptala jsem. Můj pohled ale zabrousil k budíku na nočním stolku. Skoro půlnoc. Zítra škola. Kéž bych tam nemusela. „Hele, Neile?“ začala jsem. Zareagoval nadšeným pohledem. „Zítra musím do školy a je pozdě, takže by bylo dobré vyspat se.“

Nepřestával se usmívat a nadále na mě hleděl.

Důrazně jsem kývla hlavou směrem ke dveřím.

„Aha, jasně.“ Nadšení v jeho hlase opadlo a on zmizel. Seděla jsem na posteli, zírala na židli a třela si zmrzlé ruce.

 

***

Stála jsem na operačním sále a sledovala tým doktorů, kteří operovali nějakou dívku. Měla otevřený celý hrudník odkud odsávali krev. Monitor životních funkcí ukazoval na místě tepu jen rovnou linku.
S hrůzou jsme se probudila. Odhrnula jsem si vlasy ze zpoceného čela. Alespoň jsem tentokrát ze spánku nekřičela. Snažila jsem se zklidnit zrychlený dech. Trvalo dlouho, než se mi podařilo opět usnout.

 


 

Dočetli jste až sem? Paráda! Líbilo se?

Ano, já vím, že Cesta duší ještě není dopsaná, ale ano, je tu další povídka s duchem! Třikrát juchů!

Paxleena :)

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

9)  ada1987 (05.07.2018 21:52)

waw! skvele

Wicca

8)  Wicca (27.06.2018 20:36)

Jak dlouho nás budeš napínat? :'-(

7)  Lucka (26.06.2018 20:52)

skvělé Už se moc těším na další díl

6)  BabčaS (26.06.2018 10:41)

Wicca

5)  Wicca (26.06.2018 01:49)

Kdy bude další pokračování?

4)  Iveta (25.06.2018 02:13)


Ja by som si tiež žiadala pokračovanie

3)  Katie (25.06.2018 02:08)

Rozhodně pokračuj, vypadá to super zajímavě a doopravdy mě zajímá další vývoj příběhu. :) Doufám, že další kapitolka přibude co nejdříve.

2)  betuška (23.06.2018 20:13)

vyzerá to zaujímavo...terazky už len pokračuj;)

1)  elis (22.06.2018 00:59)

tak prosím u cesty duchů i u téhle povídky další kapitoly!! honem rychle prosím!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still