Sekce

Galerie

/gallery/Ber%20nebo%20nech%20být%20II_1final.jpg

Kaple, stařík a (dvoj)smyslná nabídka.

4.

 

To bylo znát, že ji „nohy často někam nosí“. Usmál jsem se, až když se otočila. Krok měla pevný a jistý, vykročila halou, jako by jí to tu patřilo. Kdyby jen nechala pusu zavřenou, byla to docela zajímavá holka.

Šli jsme ulicemi, které já viděl poprvé, ale ona šla pořád tak, jako by to tu znala.

„Vyznáš se tu?“ zeptal jsem se neklidně. Ohlédla se po mně.

„Šmarjá. Umim číst mapu, ne?“ odsekla. Zavrtěl jsem hlavou a potlačil zavrčení. Byla pořád tak neurvalá, až jsem trochu pochyboval o tom, jestli je to vůbec žena. No, to bylo přehnané. Ale je prostě hrubá a přes moji nebetyčnou trpělivost mě začínala vážně rozčilovat.

„Támhle za rohem půjdeme ještě pět bloků a budem konečně tam. Doufám, že to nebude trvat moc dlouho a hlavně že se vejdem do toho mýho rozpočtu,“ zavrčela a hodila po mně nenávistný pohled. Chvíli jsem se rozhodoval a nakonec si povzdechl. Musím s ní promluvit, ještě než tam dojdeme.

„Isabello,“ popoběhl jsem a chytil ji jemně za paži a ona se tak vylekala, až poskočila a málem se mi vytrhla. Spadla by  pod právě projíždějící auto. Řidič s táhlým troubením ujížděl pryč a já ji instinktivně přitáhl k sobě. Lehce se jí třásla brada a slzely jí oči. Byla naprosto vyděšená a to zase děsilo mě.

„Bello,“ začal jsem znovu a smířlivěji. Rty se jí změnily v tvrdou linku a vykroutila se mi ze sevření.

„Ty… Ty…“ vrčela a slzy přetekly. „Málems´mě zabil, ty idiote!“ vykřikla a pár kolemjdoucích se otočilo. Hlasitě vzlykla a potáhla nosem.

„Netušil jsem, že tě to tak poleká. Nechtěl jsem ti nic udělat. Jen jsem tě chtěl o něco požádat a nehalekat přitom dva metry dopředu,“ rozmáchl jsem bezmocně rukama.

„No tak co je? Poslouchám!“ vzlykla vztekle, vytáhla z kabelky nenačatý balíček papírových kapesníků a snažila se ho otevřít. Nešlo jí to, tak ho jen vztekle roztrhla a do přetrženého kapesníku se hlasitě vysmrkala.

„Vím, že je to celé trochu nepříjemné, ale rád bych v klidu našel řešení. Nechci se hádat a nechci, abys byla pořád tak podrážděná. Nic jsem ti neudělal a ty se ke mně pořád chováš, jako bych byl...“ zavrtěl jsem hlavou a odmlčel se. Udělala krok blíž ke mně a výhružně vystrčila bradu.

Nepříjemné,“ pitvořila se. „Ó božínku, to je celé tak nepříjemné, ach ano, samozřejmě, navíc, když musím brát v úvahu i možnou trvalost celé záležitosti. Budeme se však chovat jako šlechta devatenáctého století, ovšem, budeme naprosto klidní.“ Mračila se. „Fakt by mě zajímalo, kam jsem dala rozum, když jsem řekla ano takovému... Takovému blbovi! Teď už nezdržuj, chci to mít dost rychle za sebou.“ otočila se ke mně zády a šla.

Měl jsem takový vztek!

Byla naprosto nemožná! Vůbec mě nezná a chová se ke mně jako k tomu poslednímu hadru, se kterým by vytřela! Chtěl jsem jí říct, jak je hloupá a jak uboze se chová. Jenže jak se ode mě vzdalovala, řekl jsem si, že to opravdu nemá cenu. Isabella je očividně nevychovaná a nemíní na tom nic měnit. Zvlášť si nenechá radit ode mě, i když jsem nechápal, kde se v ní vůči mně bere tolik nevraživosti.

Odhodlaně jsem vykročil za ní a slíbil si, že už na ni nepromluvím, dokud nebudu muset říct „sbohem“.

 

**

Snažila jsem se soustředit na krok, abych nezakopla o vlastní nohu, a kupodivu se mi to docela dařilo. To bude nejspíš tím, jak jsem jen během dneška vytočená. Myslim, že mám vybráno tak na deset let dopředu! Měla jsem všeho tak akorát, byla jsem na rozsypání. A navíc mi docházely peníze. To jsem to včera musela pořádně rozjet, když mi zbylo něco kolem pětatřiceti babek.

Šli jsme teď po West Flamingo road a už jsem kousek před náma viděla odbočku mezi domky, kde by měla bejt i ta oddací síň. Snažila jsem se ignorovat Cullenovu přítomnost, protože mě neskutečně dopaloval. V hlavě mi vířily věty, který vypustil z pusy. Jo, byly takový slušňácký a jak kdyby je říkal nějakej šlechtic. Jenže to bylo přesně to, proč jsem byla čím dál naštvanější. Jestli se takhle choval i včera večer, jak jsem se s ním vůbec mohla dát do řeči? Dyť já jsem proti němu naprostá nula! A on mi to dokazoval veškerým svým chováním. Řekla jsem si, že nemá cenu se kvůli tomu rozčilovat, za chvíli bude po všem a já už si nebudu muset připadat tak nemožně, až se ho zbavim.

„Isabello,“ slyšela jsem ho, jak volá a proti své vůli se trochu zachvěla.

Najednou jsem cítila, jak mě chytil za ruku kousek nad loktem a s tím dotekem mi v hlavě zavřískal alarm. Snažila jsem se uskočit... Když jsem slyšela, jak někdo troubí a ujíždí pryč. Málem jsem skončila pod autem! Udělalo se mi blbě, jednak pod návalem nepříjemnejch vzpomínek, který souvisely právě s tím, jak mě chytil... A navíc proto, že jsem málem byla vyfocená na asfaltu.

„Bello,“ řekl jemně a ve mně se to mlelo. Nikdy se mi nedovolil, jestli mi tak může říkat. Jenže... Mně se to skoro líbilo. Skoro ale neznamená úplně.

Jeho další slušňáckej výstup a měla jsem ho tak akorát. Utnula jsem ho celkem rychle a bylo vidět, že jsem mu vzala vítr z plachet. Otočila jsem se k němu zády a zas všechno soustředění dala do nohou a cesty přede mnou. Konečně mlčel a to mě celkem uklidnilo.

Propletli jsme se uličkama s rodinejma vilkama, když jsem konečně uviděla cedulku s nápisem ulice Via Madrigal. Tak tady někde...

Uf!

Ručně malovaná cedule visící nad chodníkem – to jsem nemohla přehlídnout ani nalitá. Dvě labutě s propletenými krky, spousta barevných srdíček a všechny vypadaly jako kdyby je maloval někdo zaostalej. Znechuceně jsem nakrčila pusu.

„Tak jsme asi tady,“ dodal neurčitě Cullen. Přešel k brance, která byla natřená růžovou barvou, a zatahal za lanko zvonku. Žádná elektrika, prostě se někde v domku za plotem rozcinkal zvonek.

Po chvíli se otevřely dveře a vykoukla drobná žena, bylo jí už hodně přes šedesát. Trochu jsem spolíhala na to, že až uvidim někoho z té svatební agentury, rozpomenu se. Jenže nic. Ona si nás očividně pamatovala. S úsměvem přišla k brance a otevřela ji.

„Ale! Dobrý den, moji drazí novomanželé! Copak byste potřebovali?“

Cullen se ošil a po očku se na mě podíval.

 

**

Ta žena měla ve tváři vepsanou takovou radost, že mi bylo jasné, co bude následovat. Podíval jsem se ještě rychle na Isabellu a přemýšlel, jak to říct co nejjemněji. Nakonec snad nejsme jediní, snad to vezme statečně...

„Dobrý den, madam,“ naklonil jsem se k ní a ona svůj pohled upřela na mě.

„Je mi moc líto, že vás vyrušujeme, ale potřebovali bychom vaši pomoc.“ Žena se zamračila.

„To snad ne. Já to tušila! Takhle to teda nepůjde, drahouškové, jednou jste si slíbili věrnost a oddanost, tak byste s tím taky měli žít,“ odmítavě mávala rukama, zabouchla branku a odcházela s nadáváním do domu.

To se mi tedy nepovedlo.

„No to se ti teda povedlo!“ zasyčela Isabella a propalovala mě pohledem. Odstrčila mě od zvonku a sama zatáhla za šňůrku, až se zas rozcinkal zvonek uvnitř. Když nikdo nevycházel, zatahala znovu a znovu, že zvonek zvonil jak splašený.

Popošel jsem kousek stranou, abych si lépe prohlédl dům. Nahoře za jedním zaprášeným okýnkem byla vybledlá cedule s názvem „kaple“ včetně telefonního čísla. Za zkoušku nic nedám...

Sáhl jsem do saka a vytáhl telefon. Vytočil jsem číslo a odvrátil se od Isabelly. Pohled na ni by mi momentálně moc klidu nepřidal.

„Haló?“ ozval se nějaký muž.

„Dobrý den, tady je Edward Cullen, chtěl bych vás o něco poprosit -“

„Jistě, jistě, vy jste dole před domem, že?“ přerušil mě hlas.

„Pardon,“ zakryl jsem telefon. „Isabello! Prosím tě, přestaň zvonit!“ Ohlédla se po mně, ale neposlechla mě. Začal jsem gestikulovat mezi domem a telefonem, až jí to konečně došlo. Uskočila od zvonku, jako by od něj dostala ránu a zvědavě mě pozorovala.

„Už jsem zpět,“ řekl jsem omluvně.

„Tak tedy, pane Cullene, vzdalte se laskavě od mého domu. Kdyby vás pořád viděla moje žena, rozhodně bych vám pomoci nemohl. Za chvilku jsem dole.“ Telefon ohluchl.

„Co? Co je?“ řekla Isabella a přišla ke mně blíž. Cítil jsem, jak se jí ve vánku krásně rozvoněly vlasy, takže jsem okamžik nebyl schopný odpovědět.

Ta je jak nějaký Janus, probůh.

„Máme jít kousek stranou. Přijde za námi,“ odvětil jsem a poodešli jsme o nějakých třicet metrů bokem. Po chvíli vrzla branka a ven vyšel starší muž. Hrbil se a s každým šoupavým krokem, který dělal nanejvýš opatrně, se mu zhouply odstávající bílé vlasy. Zastavil se těsně u nás, opatrně se ohlédl a pak si nás začal prohlížet. Na Isabellu se tedy trochu mračil, ale jí to očividně bylo jedno. Vyndala z kabelky hotelový bonbón, strčila ho do pusy a začala kousat. Stočil svůj pohled na mě a zamyšleně zafuněl.

 

**

 

Ten děda měl snad místo očí rentgen! Dělala jsem teda, že je mi jedno, jakej si o mně udělá obrázek. Dokonce jsem si klidně strčila do pusy bonbón... Málem jsem se jím přidusila a pak ho téměř rovnou spolkla. Papírek jsem navíc skoro hodila za sebe do křoví, ale jeho oči mě tak propalovaly, že jsem to radši neudělala.

„Tak vy jste novomanželé Cullenovi, je to tak?“ zeptal se neutrálně a vytáhl z kapsy vytahaného svetru cigarety a sirky. Jednu bez filtru si strčil do pusy – teda spíš na krajíček, že mu málem spadla na chodník – a připálil si ji sirkou.

V tu chvíli jsem zapomněla na to, proč před ním stojím a hypnotizovala světélkující cigáro... Je to teda tři tejdny, co jsem přestala, ale teď bych si dala s chutí! A klidně i bez toho filtru, bože! Překřížila jsem si ruce na prsou a sevřela pěsti. Né, já vůbec vlastně nedejchám rychlejc... Vůbec nenatahuju kouř, kterej vydechuje mým směrem... Sevřela jsem zuby a dívala se radši stranou, pozdrav jsem jen tak zamumlala.

„Bohužel ano. Dobrý den,“ pozdravil ho Cullen a potřásli si rukou. Jak to myslel s tím bohužel?! Teda samozřejmě, že bohužel, jen to přece nemusel říkat tímhle tónem, ne? Tak smutně...

„No jo. Ono se to vždycky nepodaří, že jo?“ uchechtl se děda a potáhl s cigarety – to jsem neviděla, ale slyšela: pálící se tabák a lehké mlasknutí, jak se rty otřely o cigáro... Grrr, bože, za co?!

„Musím říct, že jste vážně extra páreček. Takhle nesourodý lidi jsme tu dlouho neměli. A to už jsem viděl leccos! Jen to dneska v noci nebylo tak poznat. A věřte mi, že já toho hodně poznám i když nepromluvíte,“ žvanil děda a cítila jsem na sobě jeho pohled. Dělala jsem, že mě strašně zajímá nějakej kamínek na chodníku. „Nehodíte se k sobě,“ zamával mezi námi rukou s cigaretou a zamračil se.

„Na to už jsme přišli,“ zamrmlala jsem a Cullen si odkašlal.

„Potřebovali bychom rozvést. Nevíte prosím, na koho se máme obrátit, aby to trvalo co nejkratší dobu?“ Cullen se k němu naklonil, jako by to byl nějakej jeho důvěrnej přítel. Na dědu to asi platilo, protože se zazubil, až mu zasvítila protéza.

„Jasně že vím, na koho se obrátit, che! Přímo na mě, milánkové. Žena má na starosti sňatky, no a já zas ty nepovedné párečky rozvádím. Ale je v tom háček, víte? Svateb je hodně, to jo, a kaplí taky. Ale těch kaplí, co pak zařizujou rozvody, je strašně málo,“ vysvětloval děda pomalu. Cullen nějak zblednul.

„Chcete říct, že...“

„Mňó, teď neříkám nic! Pojte za mnou. Mám takovou kancelář a tam uvidíme, co se dá dělat.“ Mávl rukou, otočil se a šoural se zpět k domu. Cullen se za ním díval s pootevřenou pusou a pak se zahleděl na mě.

„Doufejme, že takových, jako jsme my, není tolik,“ řekl tiše a šel za staříkem. Zaraženě jsem ho následovala.

Kancelář byla vlastně nepoužívaná garáž a byl v ní strašnej brajgl. Když jsem to viděla, šly na mě mdloby.

„Tohle všecko jsou jako rozvodový papíry?“ pípla jsem přiškrceně. Od dveří až po zadní stěnu se válely hromady papírů, pak taky na židlích a na stole se ty kupy nebezpečně nakláněly na stranu.

„Ale kde! To byste tu byli do Vánoc! Támhle jsou rozvody, který čekaj na vyřízení.“ Ukázal právě k tomu stolu a zakroužil kolem něj. Aha. Takže taky na zemi, pod stolem, kolem stolu...

Pokud by stačil jen Cullenův přístup, bylo by to fajn. Ale pokud ne... Napadlo mě, že bych se prostě vrátila kousek do města, někde v bankomatu vybrala z kreditky (splácení bych řešila pozdějc), něco by padlo na poplatky za rozvod a něco na podmáznutí staříka. Když to teda bude nutný. Sakra doufám, že to nebude nutný.

Cullen už nebyl jen bílej. Už trochu zelenal. Ještě chvilku a bude ladit k barvě svejch očí.

„No moc nekoukejte. Říkal jsem vám to, že těch rozvodovejch jakože místností je málo. Ale tak koukneme ještě do chytrý knihy, abyste věděli, na čem vlastně jste.“ Obešel zavalený stůl a sedl si na jedinou volnou židli, až to zavrzalo. Povytáhl jeden šuplík a vytáhl zněj sešit v pevných deskách, byl docela tlustej a ošoupanej. Otevřel ho na posledních popsaných stránkách a olezlou propiskou sjížděl nad papírem až dolů.

„Tak. Vaše pořadníkový číslo v ještě nevyřešenejch rozvodech bude... Dvě stě patnáct. Jo.“ Začal psát číslici do nepopsanýho okýnka. Cullen pořád mlčel, tak jsem se do toho hodlala vložit já.

„Koukněte, pane...“ Naklonila jsem tázavě hlavu, ale stařík neodpověděl. Zamračila jsem se. „Tak teda milý pane. Nedalo by se to ňák urychlit? Mohla bych vám trošku přilepšit, co říkáte?“

Děda se na mě podíval a obočí měl snad v půlce čela.

„Isabello? Co to...“ zašeptal nevěřícně Cullen.

Co? To jako nechápou?

Položila jsem kabelku na jednu hromadu papírů na stole a sedla si jednou nohou na mrňavý růžek dřeva, co zpod těch papírů vykukoval. Stařík ze mě nespouštěl oči a Cullen se nějak podezřele zachvěl. Zaksichtila jsem se na něj, ať si dá pohov.

„Tohle snad není nutné, Isabello,“ zasyčel Cullen.

 


 

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kytka

21)  kytka (05.02.2012 22:54)

Skvělý dílek. Chudák Edward.

20)  Elanoreth (29.01.2012 22:41)

Super kšeft ve dvou !!! Jenom aby ten rozvod byl právoplatný.
A je vůbec právoplatná ta svatba ?

miamam

19)  miamam (27.01.2012 08:00)

Reaguju až teď, páč jsem zas nebyla v dosahu pc+netu po dva dny :p děkuju vám milé dámy, komenty fakt potěšily a pro zvědavé - nevim, jestli to napíšu v nějaké kapitole, nebo jestli to bude až outtake... Každopádně přemýšlim nad tím, jak napsat tu Osudovou Noc :D

lumik

18)  lumik (25.01.2012 20:57)

Ale protiklady se přece přitahují, dědo Povedená kapitola

Carlie

17)  Carlie (25.01.2012 18:40)

Hezkyyy, ti si dávají :D Lituju hlavně Edwarda :D
Těším se na další vývoj , až začnou postupně zjišťovat, co je k sobě tak táhne... a co že bylo mezi nimi natolik silné, že ve vláááčném stavu ztratili zábrany a praštili do toho Pan a paní C.
Bylo by moc fajn, kdyby jim - nám :D někdo zprostředkoval flashback, pohled na to, co se všechno událo, jak se to událo, té osudné noci, kdy si pořídili suvenýr ve formě oddacího listu :D Bude, bude? Povypráví jim to někdo? Sím

16)  DyDy (25.01.2012 14:36)

Dennniii

15)  Dennniii (25.01.2012 10:47)

Perfektní kapitolka!

Dědek s babkou se nezdají, ona zařizuje svatby, on rozvody. Ten rozvod asi nebude jen tak zadarmo, a ještě k tomu mají pořadový číslo 215.

I když ve skrytu duše doufám, že žádnej rozvod nakonec potřeba nebude.

Moc se těším na další kapitolku. A doufám, že bude nějaká kapitolka vlastně o tom jak se poznali.

mima19974

14)  mima19974 (24.01.2012 20:32)

Dokonalé!!! *fworks* :D :D

13)  Sabienna (24.01.2012 19:19)

Chudák Edward Bella mu fakt dává zabrat Já bych takový nervy rozhodně neměla Líbí se mi, jak oba dva registrují na tom druhém nějaké klady, ale jak je hned zamítají Má to sakra šťávu a čekání na další kapitolu je normálně psychický mučení! :D Bravo!!

12)  hela (24.01.2012 18:43)

to jsou situace :D :D :D :D :D :D :D :D :D
těším se na další

Twilly

11)  Twilly (24.01.2012 18:29)

Tak ty seš na Twilluši zlá? :/ ... jdu z práce, beztak tu straším už moc dloooooouho

Marcelle

10)  Marcelle (24.01.2012 18:22)

ten konec je úžasnej, babka s dědou jsou bestovní, rozvod nebude

miamam

9)  miamam (24.01.2012 18:10)

To mě sadisticky těší

Twilly

8)  Twilly (24.01.2012 17:53)

Neber to na počet slov, ber to na délku požitku z děje a ten je bolestně malinkatej. Tedy požitek je velkej, ale trvá to tak krátce, víš

miamam

7)  miamam (24.01.2012 17:36)

ambro, já taky...
Twiloušku, ta kapitola je přibližně stejně dlouhá, jako jakýkoli jiný, co jsem vydala A jó, mám napsaný něco málo dál, ale tak zas písnu kousek En a pak zas vydám BnnB

Twilly

6)  Twilly (24.01.2012 16:28)

Šmankote Emiku, já se právě začetla a tys mi to uťala... téééééda, ne že bych tady neměla práci, to ne, ale musela jsem si dát trochu pausu, to snad dá rozum, ale TAKHLE krátkou? Co jsem ti udělala? Doufám,že už máš nadepsáno z další kapitoly :p


nádhera

Lenka326

5)  Lenka326 (24.01.2012 16:25)

Teda, ta kaple vypadá spíš jak Perníková chaloupka, babka s dědkem, co řídí osudy druhých. :D Jsem zvědavá, jak to s tím rozvodem bude, co pro to budou muset udělat.
Jinak se skvěle bavím jejich vzájemnou konverzací, to je opravdu síla. I když ty myšlenky, co si nechávají ukryté v hlavách, jsou mooooc zajímavé a zdaleka ne tak nepřátelské.
Moc se těším na další dílek bitvy!

Nosska

4)  Nosska (24.01.2012 13:34)

Jsem děsně zvědavá, honeeem další

3)  hellokitty (24.01.2012 12:14)

Marvi

2)  Marvi (24.01.2012 11:20)

Paráda, co ten "děda" má za lubem??? Je to skvělé čtení, má to náboj a šťávu. Ty jejich rozdílné povahy, no opravdu jsem zvědavá jak to dopadne!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still