Sekce

Galerie

http://profile.ak.fbcdn.net/object2/1856/7/s209549056080_2354.jpg

Tento díl je kratší než ty předchozí. Mám hodně nápadů, ale je těžší je rozepsat. Doufám, že se vám bude díl líbit.

Růžové tričko

Po dvou dnech pozorování rodiny jsem začala mít pocit, že si všichni andělé, co je hlídali přede mnou, vymýšleli. Hlavně to, že Emmett je vtipálek. Když se zrovna nevěnoval Rosalii, tak čuměl v televizi na fotbal nebo jiné takové hry a já se čím dál tím víc nudila. Čtení příruček ‚Jak být skvělý doktor‘ a ‚Nemoci od A do Z‘ mě už nebavilo. Kdo potřebuje k normálnímu životu vědět, co je to cytomegaloviróza nebo encefalopatie? Nikdo, pokud zrovna není doktor, nebo nemocný. A já nebyla ani jedno.

„Edwarde, pohni. Škola na nás nepočká,“ řvala naštvaná Alice a mě tím vyrušila z přemýšlení. To už je škola? Středa. Zítra bude rozptýlení. Lov.

„Jdeme,“ řekl Edward klidně, když konečně dorazil.

„Co jsi v té koupelně tak dlouho dělal? Nelakoval sis tam náhodou nehty?“ zeptal se podezíravě Emmett a hypnotizoval jeho prsty.

„Copak jsem holka?“ odsekl Edward.

„Co já vím. Dneska je možný všechno,“ pokrčil Emmett rameny.

„Máš štěstí, že mám dobrou náladu,“ křikl na něj Edward naštvaně.

„To vidím,“ pokýval hlavou Emmett.

„Nechte toho,“ vykřikla Rosalie a vydala se k autům. A všichni za ní. Já si sedla jako vždy vedle Edwarda. Bavilo mě se na něj dívat. Měl tak krásný obličej a ty grimasy. Panebože, ten upír se mi snad začíná líbit. Ne nezačíná. Není můj typ. V té chvíli jsme dorazili do školy a já hned, jakmile Edward zastavil, společně s ním vystoupila.

„Viděli jste, že by někdo někoho nového tento týden zapisoval?“ zeptal se Edward. Co ho tak najednou napadlo, že se zeptal?

„Ne. To je na tom právě to divné. Snad zítra nebo pozítří. Až tady nebudeme,“ odpověděla mu Alice. Edward jen kývl hlavou a vydal se na hodinu. Já jej následovala. Dvě hodiny uběhly v pohodě, až na to, že se Jessica pořád snažila Edwarda sbalit. Třetí hodinu měl společnou s Emmettem. Trigonometrie. Učila ji ta nejhorší učitelka na téhle škole. Paní  Sexsamadoso. Už zdáli jsem slyšela klapot jejích jehlových podpatků. Otevřely se dveře a vstoupila pětasedmdesátiletá ženská v černých botách na podpatku, které byly až nad kolena. Minišaty modré barvy s flitry navrchu. Musím uznat, že ty byly opravdu hezké, jen kdyby je na sobě neměla ona. Došla k tabuli, otočila se ke třídě a začala naštvaně podupávat nohou.

„Kdo z vás přemaloval holčičí záchody na černo?“ zeptala se tím hnusným pištivým hlasem. Pohledem prošla všechny přítomné žáky a její pohled se zastavil na Emmettovi.

„Nebyl jste to náhodou vy, pane Cullene?“ zeptala se vítězně.

„Proč bych za vším měl být vždy já, paní učitelko?“ zeptal se nevinně.

„Jenže vy jste se na jednu zeď podepsal,“ usmála se.

„Tak to jsem nedomyslel,“ řekl rezignovaně.

„Po této hodině to půjdete přemalovat zpět na růžovou. Je vám to jasné?“ zeptala se.

„Ano, je,“ špitl.

„Tak, kde jsme to minulou hodinu přestali?“ zeptala se. Zbytek hodiny už proběhl v klidu. Zazvonilo na konec hodiny a Emmett se odebral za učitelkou. Já jsem se se smíchem vydala za Edwardem. Snažil se utéct Jessice, která ho pronásledovala, a tak zalezl na záchody. V klidu tam čekal do konce přestávky, teprve chvíli před zazvoněním se vydal na hodinu. Hned za rohem narazil na Emmetta. Ten šel s kýblem růžové barvy na holčičí záchody. Edward se uchechtl, ale tím asi urazil Emmetta. Protože ten na něj hned poté vylil všechnu růžovou barvu a nejvíce toho bylo na bílém tričku. Edward zavrčel a kdyby nebylo těch lidí okolo, asi by Emmetta roztrhal.

„Jéje, brácha, ty ses dal na barbie styl?“ zeptal se Emmett.

„To si odskáčeš,“ zavrčel naštvaně Edward a vybodl se na další hodinu. Šel rovnou na parkoviště. Nemohla jsem nechat ostatní bez dohledu takže jsem se po ujištění, že opravdu odjel, přenesla za Alice a Jasperem. Seděla jsem na lavici a čekala až zazvoní. Přestalo mě to bavit, a tak jsem se po napojení se na jejich mysli, přenesla za Edwardem. Ten ničil les a nadával jak starej alkoholik. Musela jsem se smát, byl to pohled opravdu komický. Edward běhající po lese, ničící vše, co příjde pod ruku a přitom nadávající na Emmetta. Nakonec ho to přestalo bavit a vydal se domů. Skočil oknem do svého pokoje a ihned si převlékl triko. Pak sešel dolů. Esme byla v kuchyni. Opravdu nechápu co tam dělala.

„Co tak brzo děláš doma?“ zeptala se zaraženě.

„Emmett mi polil košili růžovou barvou,“ odpověděl jí.

„Aha. No stejně jsem si s vámi po příchodu domů chtěla promluvit,“ řekla Esme v klidu.

„O čem, mami?“ zeptal se Edward. Neměl by to vědět? Čte myšlenky. Napojila jsem se na Esme a ihned mi bylo jasné, proč nic neví. Překládala text nějaké písničky do čínštiny. Dobrý nápad jak krýt myšlenky.

„Až tu budete všichni. Ale stejně to není nic zajímavého,“ usmála se na něj a začala čistit sporák. Proč ho panebože čistila? Vždy je nepoužitý. Já ty upíry nikdy nepochopím.

„Tak já jdu do pokoje,“ řekl po chvíli Edward a vydal se nahoru. Já za ním. Začínám sama sobě připomínat jeho ocásek. Pořád za ním chodím, ale nevadí mi to. Vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře. Ještěže jimi můžu procházet, jinak bych měla pořádnou bouli. Dvě hodiny poslouchal hudbu a četl si. Musí se pořádně nudit, když nemá s kým trávit dny a noci. Je vlastně zcela sám, ačkoliv je obklopen rodinou. Zaslechla jsem auta, která sjela ze silnice a mířila sem. Takže škola skončila.

„Edwarde, pojď dolů,“ zavolala Esme. Edward se ihned zvedl a šel, jak řekla, dolů. Já jsem se jednoduše přenesla.

„Takže,“ začala Esme když Edward konečně došel.

„Carlisle dostal pozvání na večeři od nějakého dobrého známého. Nemohl odmítnout, takže dneska tedy jdeme.“

„My se o sebe postaráme,“ řekl Emmett a mrkl na Rosalie. Ta ho flákla do ramene.

„Ne, vy jdete s námi, a to všichni. Bez diskuzí. Jo a prosím, něco si objednejte,“ usmála se.

„Objednat si můžeme, ale jíst to nemusíme, že ne,“ ozval se Edward a v tónu jeho hlasu jsem poznala nechuť.

„Trochu z toho budete muset sníst,“ řekla potichu Esme. Všichni se na ni udiveně podívali.

„Kde se ta večeře koná?“ zeptal se Edward.

„V nějaký drahý restauraci v Port Angeles, Carlisle se o názvu nezmiňoval,“ odpověděla.

„Za jak dlouho vyrážíme?“ zeptala se Alice.

„Za dvě hodiny,“ odpověděla ji Esme.

„Tak to mám ještě dost času,“ ozval se Emmett a v očích se mu nebezpečně zablesklo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

semiska

2)  semiska (19.06.2010 22:08)

Moc pěkné! Dneska jsem si přečetla všechny kapitolky a moc se mi tvá povídka líbí. Jen tak dál! Budu tvoje věrná čtenářka, protože mě zajímá, jak to bude vypadat, až se Bella zhmotní na člověka? Moc jsem zvědavá.

MejBi

1)  MejBi (15.06.2010 18:16)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek