Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kris%20blond.jpg

Závěr.

Děkuju. Jste úžasné ♥

 

Fungovalo to překvapivě dobře. A když jsem si občas dokázal odmyslet zmatek, který ve mně krátká setkání s Bellou vyvolávala, mohl jsem být naprosto spokojený. Renesmé dělala pokroky, zkoušela první slůvka a její ještě nedávno vratké krůčky teď byly mnohem jistější. Očividně netrávila den zavřená v ohrádce. Po nějaké době začala Bella dokonce vařit – pochopil jsem, že je trochu posedlá ohledně čerstvých potravin, a tak jsem každý den nacházel na stole pod přiklopeným talířem večeři i pro sebe. Zpočátku k ní přikládala lístek – Omlouvám se, neumím vařit v malém množství. Později lístky zmizely a místo nich se objevilo nové prostírání nebo čerstvé květiny. Bella se taky postupně a nenápadně ujala základního úklidu v bytě. Vynechávala jen mou ložnici s koupelnou a mou pracovnu. Nejdřív jsem to kvitoval s povděkem, pak jsem se přistihl, že jsem nervózní, když v místnostech, v nichž trávím nejvíc času, necítím její vůni.

Postupně jsem jí zvyšoval plat. Neprotestovala. Věděla, že si ty peníze zaslouží. Znala svou cenu.

Do Forks jezdívala jen občas a vždy jen o víkendech, takže naši spolehlivou rutinu nikdy nenarušila. Přesto – nikdy se mi nezapomněla zmínit, že odjíždí. A já se následující dva dny urputně bránil strachu, že se z nějakého důvodu nevrátí.

Můj vztah k Renesmé se pozvolna zlepšoval. Ta skrytá bariéra, která mi bránila dát volný průchod tomu, co bych k ní mohl a měl cítit, se ale ve skutečnosti ani nehnula. Měla příliš pevné základy, dal jsem jí příliš mnoho času k tomu, aby zbytněla a zpevnila. Jediné, co se doopravdy zlepšilo, byla moje schopnost předstírat, jak moc ji miluju. Byl jsem si jistý, že ji dost chovám, objímám, hraju si s ní a mluvím k ní. Ale taky jsem s naprostou jistotou cítil, že mě má prokouknutého. Pro okolí jsem byl dokonalý otec. Renesmé a já jsme věděli, že jsem jen ubohý zbabělec, který se bojí oživit své bezpečně umrtvené srdce. Pokud v tomhle směru něco tušila Bella, nedala to nijak najevo. Usoudil jsem z toho, že její instinkty fungují správně. Nemínila mě zbytečně provokovat.

Za celý podzim jsme měli vlastně jen jediný konflikt. Stalo se to někdy koncem října. Vracel jsem se domů a jako vždy jsem se těšil – rozhodně ne jen na Renesmé - a zároveň si nadával do ubožáků. Bella spěchala víc než jindy. Bodlo mě v hrudi, když se vyhnula mému pohledu a rychle kolem mě proklouzla ze dveří. Zavřel jsem za ní a vydal se za Renesmé do jejího pokoje. Odhodila to, s čím si zrovna hrála, a rozběhla se ke mně. Zvedl jsem ji do náruče. Objala mě pevně kolem krku a dala mi mlaskavou pusu na tvář.

„Táta!“ vykřikla radostně. Bylo to první nezkomolené slovo, které se před pár týdny naučila říkat. Příliš jsem to nepřeceňoval, přečetl jsem si několik článků na téma, proč je zrovna táta nejčastější slovo, se kterým děti začínají. Přesto mě v tu chvíli napadlo, že moje dcera i já budeme muset žít nejmíň do sta let, abych jí stihl vrátit všechnu lásku, kterou mi tak nesobecky dává.

Svou obvyklou sebemrskačskou úvahu jsem ale tentokrát nestihl příliš rozvést. Pohled mi padl na polici s dětskými knihami. Stály tam dva jednoduché rámečky. V obou byly fotografie. Na jedné jsem byl já s Isabellou, na druhé Isabellin samostatný portrét.

„Co to je?“ zavrčel jsem. Renesmé sledovala můj pohled.

„Máma!“ vykřikla nadšeně a zatleskala sama sobě. Bylo zřejmé, že minimálně pár dnů už dostává potřebné školení.

Aspoň před ní jsem se snažil potlačit horkou vlnu vzteku, která mi z hrudi stoupala do hlavy a hrozila, že ji roztrhne. Postavil jsem malou na podlahu, a sebral obě fotky. Od doby, kdy jsem jí jako novorozeněti pouštěl před usnutím videa s Isabellou, ji Renesmé neviděla. Neuměl jsem si představit, jak bych jí už v tomhle věku měl vysvětlovat, že měla mámu. A kam máma zmizela. Kvůli komu. Navíc jsem zjistil, že i pro mě je snazší, když se nedrásám pohledem na Isabelliny fotky. V bytě nebyla ani jediná.

„Prohledáváte mi věci?“ vyjel jsem na Bellu hned další den. Zůstali jsme u vykání, sám sobě jsem nalhával, že je to proto, abychom se nespletli ve škole.

Zrudla, ale okamžitě pochopila, o čem mluvím. „Našla jsem je založené v knize. Nevěděla jsem, že nesmím sahat na knížky v obýváku.“ Narážela na to, že ke mně do pracovny nechodí. I když jsem jí to nikdy nezakázal. „Občas si připravuju něco do školy, když malá spí. Nechtělo se mi tahat sebou celého Shakespeara, když jsem si všimla, že ho tu máte.“ Zase měla bojovně vystrčenou bradu, zase se jí leskly oči. Vztek mě přešel nepříjemně brzy. Na okamžik mě ovládla iracionální potřeba obejmout ji a utěšit. Rychle ji odehnala živá vzpomínka. Moje žena s tlustou knihou v klíně. Prameny těžkých hnědých vlasů se jemně otírají o okraje stránek, konečky prstů žmoulají růžek v pravém horním rohu. Vždycky jen ten…

„Isabella milovala Shakespeara,“ řekl jsem tiše. „Proto jsem ty fotky schoval zrovna tam. Doufal jsem, že se na ně z knížky přenese zbytek její vůně.“ Zkusil jsem se zasmát vlastnímu hloupému nápadu, ale znělo to spíše jako zaskřehotání.

„Nenapadlo vás, že by ji Renesmé měla znát? Znát a milovat tak jako vy?“ Nenapadlo. K čemu láska, kterou nemůžete dostat zpět? Jen to pekelně bolí. Věděl jsem o tom své.

„Přeju si pro ni, aby mohla milovat živé. O matce jí řeknu, až bude čas.“

„A poznáte to? Že už je ten správný čas?“ Kdovíproč jsem měl pocit, že nemluví jen o mém vztahu s Renesmé.

„Musím doufat. Vás to ale trápit nemusí. V době, kdy to budu řešit, už zřejmě dávno budete mít vlastní rodinu, vlastní děti a vlastní starosti s nimi.“ Stiskla rty tak pevně, až se z nich na chvíli ztratila všechna krev. Zřejmě se přelila do jejích tváří. Všiml jsem si, že se Bella často červená. Pro tenhle svět to nebyla zrovna nejlepší výbava.

„Omlouvám se,“ řekla chladně. Nenáviděl jsem, když našla a použila tuhle svou dospělou část. Neubránil jsem se při tom vzpomínce na to, jak vypadala tehdy ve Phoenixu. S hlavou položenou na mém rameni. Její rozzářené oči a šťastný úsměv… Bolestně jsem zatoužil spatřit je ještě jednou. Nebo milionkrát.

 

 

Na Díkůvzdání přijela Esme i s Carlislem – věděl jsem, že jedny svátky musím přetrpět, a když jsem si měl vybrat Díkůvzdání nebo Vánoce, byla to jasná volba. První Vánoce po Isabellině smrti jsem se snažil zachovat všechny ty hloupé tradice a málem mě to zabilo. Viděl jsem ji všude. Šílel jsem z toho. Tento rok jsem hodlal využít skutečnosti, že Renesmé je zatím příliš malá na to, aby protestovala, a Vánoce úplně ignorovat. Bella měla odjet k rodině a já si naplánoval dost práce, při níž zvládnu nemyslet a přitom se jakž takž postarat o malou.

 

 

Když jsem se tu noc probudil, musela už Renesmé nějakou dobu plakat. Zapomněl jsem zapnout chůvičku, příliš jsem spoléhal na to, že spává celé noci bez probuzení.

Byla celá mokrá a červená. Nejdřív jsem myslel, že je to pláčem, ale když jsem na ni sáhnul, zjistil jsem, že hoří. Vyděsilo mě to, nikdy nebyla nemocná. Kvůli Isabellině chorobě jsem s ní byl na několika vyšetřeních, ale byla naprosto v pořádku. Začal jsem zmateně prohledávat všechny zásuvky, až jsem konečně – samozřejmě v polici, na kterou Renesmé nedosáhla – našel dětskou lékárničku. Nepamatoval jsem si, že bych ji kupoval. Musela to zařídit Esme nebo – pravděpodobněji – Bella. Pocit vděku zesílil, když jsem našel teploměr i zásobu sirupu proti horečce. Odměřil jsem předepsanou dávku.

O tři hodiny později už malá doslova žhnula. Přestávala plakat, jen apaticky mžourala na noční lampičku. Vytočil jsem číslo na pohotovost.

„Zítra jsou svátky, pane. Pokud neupadá do bezvědomí, můžu k vám poslat doktora nejdřív za hodinu. Viděl jste, jak to vypadá venku? Vozí nám sem bouračky co deset minut. Můžete si přijet, ale i když se vám podaří projet těmi závějemi, stejně si tu počkáte, navíc mezi spoustou divnejch existencí, co se sem o svátcích chodí ohřát…“ Nepočkal jsem, až domluví. Praštil jsem s telefonem a zvedl Renesmé do náruče. Dívala se na mě, jako by ode mě čekala nějaké rozumné vysvětlení toho, proč je jí tak mizerně.

Vydržel jsem ještě dvacet minut. Pak jsem její číslo vytočil poprvé. A skoro okamžitě zavěsil. Nezavolala zpátky. Jsem idiot, opakoval jsem si. Samozřejmě je už ve Forks a zřejmě na ní visí všichni ti mrňaví otravní sourozenci. Uměl jsem si to docela dobře představit. Přesto jsem jí za deset minut zavolal znovu. Tentokrát jsem vydržel. Měl jsem plán. Důvod, proč volám. Chci po ní, jen aby mi poradila. Určitě už něco takového někdy řešila.

„Edwarde?“ I přes tlumený hluk v pozadí jsem v jejím hlase rozeznal opatrnost. Nedůvěru. Zhluboka jsem se nadechl.  V tu chvíli Renesmé zanaříkala. Můj plán na rozumně znějící první větu se rozpadl na prach.

„Jsem úplně zoufalý, Bello, malá má příšernou horečku, léky nezabraly, z nemocnice nemůžou přijet a naznačili mi, že když tam přijedu, stejně mám smůlu, vůbec si s ní nevím rady, mám pocit, že upadá do bezvědomí, já… já… nemůžu ji ztratit, Bello, nemůžu o ni přijít, to je tak…“

„Jedu k tobě.“ Byl čas přiznat si to. Přesně v tohle jsem celou dobu doufal.

„Ty nejsi ve Forks? Nejsi doma?“

„Neviděl jsi zprávy? Už deset hodin čekám na letadlo. Kvůli té bouři jsou všechny lety do odvolání zrušené.“

„Ale jak se dostaneš z letiště? Venku je šíleně, určitě neseženeš taxíka.“

„Za chvíli jsem u vás. Ty se snaž udržet malou vzhůru.“

 

 

S úsměvem odmítla teploměr, který jsem jí podával.

„Už je to dobré,“ zašeptala, „poznám to i takhle.“ Něžně položila Renesmé ruku na čelo a pak na tvář, která už zase měla normální barvu.

„Nemůže z těch ledových ručníků dostat třeba zápal plic?“ Musel jsem se zeptat. Můj mozek se ještě bál uvěřit tomu, že by to bylo takhle snadné.

„Doktoři tvrdí, že ano, ale žádné takové dítě neznám. A při tak vysoké horečce je nejdůležitější rychle ji srazit, i když je tam tohle riziko.“ Byl jsem spokojený. Ještě jsem měl důvod zůstat ostražitý. Naprostá úleva by mě po předchozím stresu nejspíš zabila.

„Dáš si kafe?“ Vděčně přikývla.

Když jsem se vrátil do ložnice, kam jsme malou kvůli lepšímu prostoru pro zábaly uložili, obě tvrdě spaly. Bella ležela na boku -  v jedné ruce Nessiinu dlaň, druhou si položila na polštář nad její hlavičkou. Prožil jsem dvojí vnitřní boj. První, než jsem se rozhodl a opatrně Belle stáhl boty. Druhý, než jsem se položil k Ness na opačnou stranu postele.

 

 

Probudil jsem se první. Nessie ležela přitulená k Belle, která se téměř nepohnula. Jediná změna se stala s její rukou na polštáři. Spočívala teď v mojí dlani. Rychle jsem zvážil, jestli ji mám pustit. Nakonec jsem místo toho opatrně propletl své prsty s jejími. Příliš dlouho jsem o tom jen snil…

Zhluboka se nadechla. Usmála se, ale oči nechala zavřené.

„Nesnáším vděk,“ zašeptala.

„Já taky,“ odpověděl jsem a pohladil ji palcem na vnitřní straně zápěstí.

„Bojím se,“ pokračovala.

„Já taky.“ Líbilo se mi čím dál víc, kolik toho máme společného.

Před další větou zaváhala. A taky otevřela oči. Topil jsem se v nich a byl si jistý, že od života nemůžu dostat víc. Mýlil jsem se, protože pak řekla tu další větu.

„Miluju tě.“

Bylo tak snadné jí odpovědět.

„Já tebe taky.“

 

 

Byl Štědrý den. Nechal jsem je doma a se seznamem od Belly vyrazil na vánoční nákupy. Ulice už byly protažené, takže jsem se neměl na co vymluvit. Překvapilo mě, že nejsem jediný šílenec, který nakupuje stromek a tisíc dalších, naprosto nezbytných věcí, jen pár hodin před Santovým přistáním.

Vrátil jsem se kolem druhé, v osm večer bylo vše hotovo. Seděl jsem úplně zničený na gauči v obýváku, choval ještě pořád slabou Nessie a otevřenými posuvnými dveřmi pozoroval, jak Bella uklízí ze stolu v jídelně.

„Jak to, že nejsi unavená?“ zavolal jsem na ni. Jen se usmála. Znovu. Za posledních dvanáct hodin jsem dostal víc jejích úsměvů než za minulé čtyři měsíce.

„Večeře pro tři je naprostá drobnost,“ odpověděla už z kuchyně, kde jsem slyšel zvuk puštěné vody. Opatrně jsem usínající Renesmé uložil a přikryl dekou a vydal se za Bellou. Chvíli to bylo rozpačité, celý den jsme byli tak zaměstnaní, že jsme neměli čas řešit to, co zaznělo dopoledne v posteli.

„Budeš se jen dívat?“ ohlédla se nakonec přes rameno a kývla bradou k připravené utěrce. Rychle jsem ji popadl a s ní i první umytou sklenici. V tiché souhře jsme zpracovávali tu hromadu, která byla pro Bellu troškou nádobí.

„Odjedeš?“ zeptal jsem se napjatě. Opřela se bokem o linku a špičkou prstu zamyšleně praskala saponátové bublinky na namočených talířích.

„Měli bychom si promluvit, Edwarde,“ řekla vážně. „Raději dřív než… potom.“ Věděl jsem, co myslí tím potom. Doufal jsem, že to vím. Doufal jsem, že potom bude už za pár minut.

„Miluju Nessie z celého srdce. A miluju tebe. Od toho prvního večera, možná už od prvního okamžiku.“ Kousla se do rtu a znovu se začervenala. „Nebojím se, že budu žít v Isabellině stínu. Miloval jsi ji, patřila do tvého života a víš dobře, že si myslím, že by měla patřit i do Nessiina.“ Podívala se na mě a počkala, až přikývnu. „Já jen nedokážu žít ve stínu tvého smutku, Edwarde. Jsi tak smutný, že se to nedá snést. Ty to nemůžeš snést, Nessie to nemůže snést, tví studenti, tvoje rodina… Postavil sis ze smutku celou ledovou jeskyni, Edwarde. A to já nezvládnu. Potřebuju teplo. Spoustu tepla. Jsem hubená zimomřivá holka, co touží po horké náruči.“ Uvědomil jsem si, že pláče. Žádné vzlyky, jen jí po tvářích pomalu tekly velké průzračné slzy.

Natáhl jsem se a zabalil jí mokré ruce do utěrky. Pečlivě jsem je osušil, každý prst zvlášť. Teprve pak jsem sebral odvahu a posledním suchým kouskem látky se dotkl její tváře. Dívala se na mě, a když byly slzy pryč, nechala mě, abych ji pevně objal a dlouze políbil. Přerušil jsem ten polibek, ale nechal jsem čelo opřené o její.

„Nenávidím ten smutek,“ přiznal jsem konečně. Jí, ale hlavně sobě. „Nevím, jestli to půjde hned a jestli se ho někdy zbavím úplně, ale udělám všechno, abys byla šťastná. Se mnou šťastná. Bude to stačit?“ Na její odpověď jsem čekal jako na ortel. Pomalu mi přejela rukama po zádech. Dostala se až dolů. Cítil jsem, jak mi vytahuje košili z kalhot. Její malé horké dlaně mi dovysvětlily, jak to myslela s tím teplem. Zabořila mi nos do krku a jemně mě kousla do klíční kosti.

„Jsem unavená,“ povzdechla si. Její horký dech mě rozechvěl. Vnímal jsem, jak mi vláční v náručí. „Myslím, že bychom měli uložit malou, a jít do postele. Pokud nemáš lepší nápad…“ Neměl jsem. Musel jsem uznat, že všechny její nápady byly vždycky ty nejlepší. Dokonce i ten, díky němuž se před půl rokem na pár týdnů obarvila na hnědo…

 

Ráno ležela pod stromkem hromada dárků. Dva nejlepší ale ležely vedle mě. Ten jeden tam strávil celou noc. Ohledně mého smutku jsme za těch pár hodin udělali velké pokroky. Ten druhý přicupital krátce po svítání. Poprvé přelezl bočnici postýlky a s neomylnou jistotou se zavrtal mezi mě a mou druhou lásku.

 

 

O pár let později jsem si nedokázal vzpomenout, proč jsem chtěl toho roku ignorovat Vánoce. Možná to bylo tím, že jsem neměl čas o tom přemýšlet. U stolu už jsme dávno nesedávali jen tři…

 

 

 

KONEC

 

 

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

Bosorka

3)  Bosorka (23.06.2012 18:27)

Ach můj bože....opět jsem na maděru

Clea

2)  Clea (23.06.2012 18:17)

Ty seš úžasná, Ambro a tahle je povídka taky
celou povídku jsem si říkala - budu silná, budu silná - nenechám se vykolejit... ale ten poslední odstavec mě dostal
moc díky za další krásnou povídku

BlackBeauty

1)  BlackBeauty (23.06.2012 18:16)

nádhera

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Wolf Pack