Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/twilight%20v%C3%A1no%C4%8Dn%C3%AD.jpg

Je to vaše.

Děkuji, jste úžasné!

 

Bella

 

Když zakašle pětikilové dítě, je to příšerný zvuk. Zamrazí vás až v kostech.

Když ale pětikilové dítě kašlat přestane, protože už na to nemá sílu… Ne, ten pocit nedokážu k ničemu přirovnat.

Zvedl mi to po čtvrtém zazvonění. Na doktora docela bída.

„Lauren, na sex po telefonu nemám náladu. Mám za sebou dvojitou v nemocnici a…“

„To jsem já, Edwarde. Omlouvám se. Asi jsem přeci jenom měla volat na služební mobil, ale neuložila jsem si číslo a tu pitomou vizitku nemůžu najít a malá hoří a já už nevím, co s ní mám dělat.“ Ke konci jsem se rozvzlykala, přestože jsem si kdysi přísahala, že před ním už nikdy brečet nebudu.

„Jsem u tebe za šest minut.“ Nezapomněl, jak dlouho to k nám trvá, když na to šlápne. Jen tehdy moje telefonáty zněly jinak. Můžeš teď přijet? Naši neplánovaně vypadli do kina.

Před domem zastavil smykem. Třásla jsem se v otevřených dveřích, a když kolem mě probíhal, jen jsem ukázala ke schodům. Nahoře se svítilo jen v Lucyině pokojíčku, takže tam bez zaváhání zamířil. Táta odskočil od postýlky, aby nezdržoval. Edward odhodil bundu na křeslo vedle postýlky. Fonendoskop už měl na krku.  Prohlížel ji tiše a soustředěně. Tentokrát bez tichých laskavých slov, kterými ji obvykle uklidňoval v ordinaci (myslím, že si ani neuvědomoval, že na ni mluví).

„Těžký zápal plic. Nic si nevyčítej,“ dodal rychle, když zachytil můj výraz. „Když ji propouštěli z nemocnice, museli tě na tohle riziko upozornit. Nezralé plíce jsou vždycky náchylnější. Chtělo by to JIP, ale podle mě je teď převoz příliš riskantní. Vydrž,“ zvedl ruku, když jsem se nadechovala k první otázce (nebo možná k první fázi nervového zhroucení), a vytáhl z kapsy telefon. „Georgi? Máš dneska noční? Potřeboval bych laskavost.“

 

Naposledy protáhl ruce otvory v boční stěně inkubátoru, zkontroloval průtok infuze a pohladil Lucy po zpoceném chmýří nad čelem. Pak se přesunul k monitoru a znovu se zahleděl na nastavené hodnoty kyslíku.

„Nikdy by mě nenapadlo, že je možné dostat inkubátor domů,“ dostala jsem skrz ještě pořád sevřené hrdlo.

Spokojeně se ušklíbl. „Teoreticky ne, ale v nemocnici na tátu nezapomněli.“

„Myslíš, že to udělali kvůli tvému tátovi? Vždyť tam už čtyři měsíce pravidelně sloužíš za minimální mzdu. Nenapadlo tě, že by to v jejich ochotě riskovat tuhle akcičku mohlo hrát nějakou roli?“

Další úšklebek. Tentokrát už připomínal úsměv. „Znáš mě, skromnost je moje druhý jméno.“

„Já myslela, že… Vlastně nic.“ Na rýpání nebyl nejvhodnější okamžik. „Jsem ti hrozně vděčná, Edwarde. A za ten telefonát na špatný mobil se omlouvám.“

Rozpačitě si prohrábl rozcuchané vlasy. „To já se omlouvám. Ale v noci mi na soukromý volá opravdu jen…“

„Já vím, tvoje snoubenka,“ skočila jsem mu do zbytečné omluvy.

Úšklebek číslo tři. Tentokrát bez náznaku úsměvu. „Jo, technicky vzato snoubenka.“ Mávl rukou, jako by to téma nechtěl dál rozebírat. Fajn. Po dlouhé době jsme se na něčem shodli.

Znovu si prohrábl vlasy. Byl čím dál rozcuchanější „Myslíš, že si zasloužím kafe? Bude sedm, za hodinu začínám ordinovat.“

 

 

Edward

 

Na úzkém schodišti jsem se držel těsně za ní. Tentokrát jsem rozeznal její šampón. A taky jsem byl tentokrát doopravdy odhodlaný zeptat se jí, jak to má s Lucyiným otcem. To, že s nimi očividně nežije, nemuselo nic znamenat. Mohli se tak dohodnout – aspoň jeden z nich dodělá školu, a pak se sestěhují.

U dveří do kuchyně prudce zastavila. Málem jsem do ní narazil.

„Posaď se, prosím, v obýváku,“ kývla k vedlejším dveřím, jako bych si nepamatoval, kde mají obývák. „Táta šel před chvílí do služby a vždycky nechá v kuchyni hrozný binec.“ Zvedl jsem ruku – už už jsem se chystal ji pohladit po vlasech (pane bože, některá gesta jdou s člověkem nejspíš až do hrobu), ale rychle jsem se stáhl. „Jasně, aspoň si trochu protáhnu nohy.“

V pokoji se nic nezměnilo. Kromě toho, že (samozřejmě) vypadal menší, než jsem si ho pamatoval. Vážně jsme to kdysi dělali na téhle mrňavé pohovce? Bella je pořád stejný prcek a já snad od sedmnácti tolik nepřibral… Pomalu jsem prošel kolem knihovny. Zkroutil se mi žaludek, když jsem poznal pár knížek, které mi tehdy Bella nestihla vrátit. Zbývaly tři kroky kolem krbu a ocitl bych se u pohovky, ale zarazilo mě ještě něco. Na krbové římse stálo pár fotek. Bella v první třídě. Bella na konci střední. Charlie a Renée na svatební fotce (bylo jim tehdy osmnáct a Renée měla měsíc do porodu).

A pak… Renéina fotka. Možná tak deset let stará. Matně jsem si ji pamatoval. Přesto se se mnou při pohledu na ni místnost zhoupla. Stačila k tomu úzká černá sametová stužka v rohu. Tu jsem si nepamatoval.

 

 

Bella

 

V kuchyni jsem hrábla po utěrce, smuchlala ji do koule a zabořila do ní pusu. Doufala jsem, že moje hysterické vzlyky nikdo neuslyší. Sesunula jsem se na židli. Teprve teď jsem si uvědomila, jak strašlivě jsem unavená. A taky vyděšená, osamělá a zoufalá.

„Já to nezvládnu, mami. Nezvládla bych to, ani kdyby mi bylo o deset víc. Tohle nesouvisí s věkem, já… já to prostě nedokážu.“ Při dalším mami jsem se znovu rozbrečela.

Celé to trvalo možná deset minut. Pohled mi automaticky sklouzl k hodinám. Ano, nezvládám to, ale rozhodně mě Lucy naučila vnímat čas jako podstatnou veličinu. 7:15. Edward má sotva pár minut, aby si dal to podělaný kafe.

Zapnula jsem kávovar. Když jsem zavřela ledničku (mléko), rychle, ale opatrně jsem z ní sundala velkou fotku – táta na ní objímal mámu. Mámu, která si hladila vystupující bříško. Vyfotila jsem to jen týden předtím, než…

Hrnky se s deskou stolku setkaly hlasitěji, než jsem chtěla. Unavené ruce mě prostě neposlouchaly. Ale Edward se nepohnul. Seděl na pohovce, oči zavřené, hlava mu padala k rameni a na klíně držel máminu fotku. Tu, která stála ve smuteční síni před její rakví. Pomalu jsem mu ji vyprostila. Všimla jsem si, že se narovnal, ale oči nechal zavřené a překvapivě rychle mě vzal za ruce.

Trvalo to možná minutu. Oba jsme tajili dech a jen jsme se drželi.

„Vystydne ti to kafe,“ zachraptěla jsem nakonec. Neochotně mě pustil a pomalu otevřel oči.

„Proč jsi mi o ní neřekla? Co se stalo? Onemocněla?“

Sklouzla jsem pohledem zpátky k máminu rozesmátému obličeji.

„Smrt blízkých lidi většinou sblíží. Nás už ale jednou rozdělila. Nechtěla jsem… nemohla jsem… ještě pořád nemůžu… Promiň, prosím. A děkuju za dnešní noc.“

Pak jsem utekla.

 

 

Edward

 

Tak to bylo peklo. Nejen, že se Belle podařilo pořídit si dítě mimo svůj perfektní životní plán, ale navíc přibližně v době, kdy ji nejvíc potřebovala, přišla o mámu. V pubertě ty věci člověk vnímá jinak, ale teď, s odstupem let, jsem si Renée vybavoval jako senzační ženskou. Pro ostřejší slovo nešla daleko („varuju tě, Edwarde Cullene, jestli Bellu zbouchneš v osmnácti, jako kdysi tady šerif mě, dopustím se na tobě fyzického násilí!“), ale pro svou rodinu a pro své přátele byla nepostradatelným středobodem jejich forkského vesmíru.

Co se to jenom, kruci… Musím to z Belly vytáhnout. Mohlo by to být něco dědičného, možná by Bella už teď měla začít chodit na nějaké kontroly, nebo…

Než jsem to stihl domyslet, vytuhl jsem.

 

Budík na mobilu mi zazvonil v devět večer. Za deset minut už jsem klepal na dveře.

Otevřel mi Charlie.

„Bella před chvílí usnula v obýváku. Přinutil jsem ji natáhnout se – únavou vrážela do dveří,“ přivítal mě šeptem. „Ale neříkala mi, že přijdeš – éé přijdete, doktore, Edwarde…“

„Jsem pořád Edward, šerife, přísahám,“ zakřenil jsem se na něj povzbudivě.

„Vůbec nevím, jak vám poděkovat. Tobě. Edwarde,“ opravil se rychle.

„Dohlídněte, ať mě někdo v té naší boudě v lesích nepřepadne,“ mihla se mi hlavou vzpomínka na Laurenin ječák.

Charlie se zatvářil trochu nechápavě, ale přesto horlivě přikývl. „Doprovodím tě nahoru, Bella mi přikázala, že se od Lucy nesmím hnout.“

Potichu jsme vyšli k ložnicím. Lucy se dařilo lépe, ale na spokojené oddechnutí to ještě nebylo.

„Vytahovala ji Bella jen na krmení a přebalování?“ ujistil jsem se.

„Jasně, je skvělá, nikdy bych nevěřil, že to takhle zvládne,“ potřásl hlavou. Vypadal dost zoufale.

„To přeci není vaše vina, Charlie, že si takhle zkomplikovala život.“ Nemohl jsem si pomoct. Po čtyřech měsících jsem to prostě potřeboval říct nahlas.

„Kdo? Jak?“ zakoktal nechápavě.

„Já chápu, Charlie, že teď, když už je na světě, vnučku milujete, ale shodneme se na tom, že Bella mohla s dítětem ještě pár let počkat.“

Beze slova na mě zíral. Pak pozpátku došel ke křeslu vedle postýlky a padl do něj. Vůbec nevnímal, že mi sedí na bundě.

„Ona ti to neřekla,“ prohlásil o pět minut později.

„Bella mi nemusí nic říkat, Charlie. Tohle je její život,“ oznámil jsem mu důležitě.

Opřel si lokty o kolena a schoval obličej do dlaní. Vrtěl hlavou a dělal to dalších pět minut.

Když se na mě znovu podíval, byla jeho tvář podivnou směsí šoku, pobavení a… vzteku.

„Nevím, kdo z vás je horší tvrdohlavý pitomec. Počkej tady,“ vyskočil najednou a vyběhl z pokoje.

Tentokrát nepotřeboval pět minut. Byl zpátky skoro okamžitě.

„Raději si sedni,“ ukázal na křeslo. Poslechl jsem ho. Teprve pak mi podal velké album.

„Naše zatím poslední. Poslední, kde je ještě Renée. Ale zase tam ještě není Lucy. Teda vlastně je, ale… no, však uvidíš. Nechám tě tady, jdu si dát dolů pivo.“

O sedmnáct vteřin později jsem pochopil, jak velký jsem idiot.

 

Klepl jsem na dveře kuchyně.

Charlie seděl za stolem, nepřítomně zíral z okna a popíjel svoje pivo.

„Na začátku prosince sníh a Vánoce budou zase na blátě,“ zamručel. „Nalej si,“ ukázal bradou na připravenou láhev a skleničku. „Řekl jsem si, že budeš potřebovat něco ostřejšího než pivo.“

Chvíli jsem to zvažoval. „Jdu za ní. A měl bych být střízlivý. Při omluvě by měl být člověk vždycky střízlivý.“

Smutně se na mě usmál. „Asi jo. Buď na ni hodnej. Ty poslední měsíce…“

„Já vím, Charlie. Já to přece, kruci, vím nejlíp.“

 

Ležela na zádech v na první pohled nepohodlné pozici (ten gauč už měl vážně něco za sebou a její záda teď spíš trpěla, než odpočívala) a trochu chrápala. Přísahal jsem si, že jí to nikdy neřeknu (zkusil jsem to, když nám bylo sedmnáct, ale už tehdy mě za to málem uškrtila).

Poskládal jsem se do úzké mezery mezi stolek a polštář, kde měla opřenou hlavu, a lehounce jí odhrnul vlasy z čela. Myslel jsem, že ji probudím pomalu (vždycky bývala neskutečný spáč), ale čtyři měsíce s miminem z ní udělaly nového člověka. Doširoka otevřela oči a prudce zamrkala.

„Je něco s Lucy, děje se…“ Chytil jsem ji za ramena dřív, než se stihla zvednout.

„Všechno je v pořádku, teď jsem byl u ní. Horečka klesla a dýchá podstatně líp. Možná ji zítra přece jen vezmeme do nemocnice, hlavně na rentgen. Bude dobrá, slibuju.“

Konečně pomalu vydechla.

„Tak proč…“

„Proč tě budím? Protože jsem sobecký idiot a nedokážu čekat.“

Chvíli na mě zírala. Poprvé mě napadlo, že se podobá svému otci. „Asi jsem moc unavená, ale nechápu…“

Už se mi nechtělo čekat. Omluva byla důležitá, ale taky mohla znamenat, že budeme dlouho mluvit, takže jsem využil toho, že mi prostě nemá kam utéct a konečně dovolil svým rukám, rtům a zbytku těla, aby udělaly tu sérii pohybů a gest, které jsem měl v sobě vypálené navždy (a teď už jsem nepochyboval, že si je s sebou vezmu do hrobu).

A panebože, bylo to pořád tak… ne, bylo to tisíckrát, milionkrát lepší než tehdy (a teď nepřeháním, přísahám!).

Tedy do okamžiku, než mě kousla do rtu a prudce mě odstrčila.

Neohrabaně se vymotala z deky.

Ou jé. Známá bojovně vystrčená brada. To bude bolet.

„Ty už to víš!“ vyjela na mě.

„Vím a vůbec netuším, jak se ti omluvit. Na druhou stranu jsi mi to neulehčila, mohlas přece…“

„Grrrr!“

Vážně na mě právě zavrčela?
„Takže pokud by Lucy byla moje dítě, byla bych pro tebe dál ta nemožná nána, co si zpackala život a nestojí ti za vlídný slovo? A ať tě ani nenapadne vytahovat na mě ten večer v Port Angeles! Trčelo ti z očí, že bys Lucy nejraději nějak… vygumoval!“

„To není pravda, Bello! Lucy nejde nezbožňovat, jen… prostě mi to nedošlo hned. Neměl jsem odvahu zeptat se tě, jestli ještě chodíš s jejím otcem, a ty jsi mi pořád předhazovala to pitomý zasnoubení a…“

„Ale ty jsi zasnoubený!“

Ona vrčela, já měl chuť výt.

„Lauren mi přede dvěma lety tvrdila, že je těhotná. Tři měsíce předstírala, že… To je jedno, většinu z té doby si nepamatuju, byl jsem prakticky nepřetržitě opilý, no a při jedné téhle zoufalé opici jsem se rozhodl, že se zachovám čestně a koupil jsem nejobludnější prsten, jaký si dovedeš představit. Fór je ovšem v tom, že jsem jí ho nedal. Pravidelně mi prohrabávala věci, a když ho našla, sama si ho navlíkla. V podstatě se se mnou zasnoubila sama. To je celý,“ pokrčil jsem rameny. Připadalo mi, že během mého výlevu se její brada trochu stáhla do zákopu, ale rozhodně to zatím nevzdávala.

„A proto ji máš vystavenou v ordinaci?“

Nemohl jsem si pomoct, úlevou jsem se zachechtal.

„Jedno slovo: Jessica.“

Ještě pořád se mračila.

„A jak můžeš vědět, že někoho nemám?“

„A máš? Na tuhle otázku se chystám celou dobu, Bello, ne Lucy, tohle je moje noční můra. Že někoho máš…“

Sklopila oči a chvíli pozorovala svoje drobné ruce s pečlivě ostříhanými nehty.

„Měla jsem. Dva roky. Zdál se dokonalý. Teda… nečetl jako ty, a taky nebyl tak hodný a něžný, ale… Docela nám to klapalo. I když tohle,“ ukázala nad sebe, někam k Lucyině pokojíčku, „tohle neustál.“

Vzal jsem ji za tu její špičatou bojovnou bradu a donutil ji, aby se na mě podívala.

„Líbí se ti, že čtu? A jsem hodný? A něžný?“ Snažil jsem se tvářit vážně, ale musel jsem se kousat zevnitř do tváří.

Najednou jí to došlo. Vyplázla na mě jazyk, bleskurychle hrábla po jednom z polštářů a praštila mě s ním přes hlavu.

„Jsi namyšlený sobecký parchant, který si myslí, že se z něj všechny Jessicy ve Forks a okolí podělají!“

Zkoušela to na mě křičet, ale dusila se při tom smíchem.

Už zase jsem ji totiž chytil.

A tentokrát nepustil.

 

 

Bella

 

Leželi jsme na hromadě dek před krbem a zkoušeli popadnout dech. Domluvili jsme se, že kvůli Lucy strávíme Vánoce u Charlieho, ale k Edwardovi domů jsme se vypravili aspoň zatopit a ozdobit stromeček. Topení jsme zvládli. Ke stromečku jsme se nějak nedostali.

„Zase jsi to zamluvil,“ šťouchla jsem ho do ramene. „Nikdy jsem pořádně nepochopila, proč jsme se tehdy rozešli.“

Nádech - výdech. Zadíval se mi do očí a pomalu mě pohladil po zacuchaných vlasech.

„Chlapi se moc nemění, Bello. Jednou idiot, navždy idiot.“ Smutně se usmál, převrátil se na záda a propletenýma rukama si zakryl oči. „Po té nehodě… když naši… Byl jsem tak smutný… Nedokázal jsem si představit, že by to někdy mělo být lepší. A už vůbec jsem si nedokázal představit, že bys to se mnou musela navždy prožívat. Za dva měsíce jsem měl odjet na vysokou. A tak jsem se rozhodl… Tehdy jsem si připadal tak… rozumný. Dospělý. Statečný. Říkal jsem si – dáváš jí svobodu, bez tebe prožije normální šťastný život. Byl jsem takový…“

„Idiot, já vím,“ skočila jsem mu do řeči.

„Už po měsíci jsem měl pocit, že se bez tebe zblázním. Ale ty ses neozvala a já se tak styděl…“ Zatřásl hlavou a tím svým pošahaným způsobem si prohrábl vlasy. „A teď…“ Znovu se ke mně obrátil. „Teď víš, jaké to je a mně láme srdce, že ten smutek prožíváš taky.“

Podepřela jsem si hlavu, abych na něj líp viděla. „Ty první týdny byly strašné, víš, když máma upadla do kómatu, ale když pak řekli, že už Lucy musí ven… No od té doby jsem na smutek neměla tolik času, kolik bych asi potřebovala. A teď jsi zpátky ty a já se stydím, protože jsem sice pořád hrozně smutná, ale taky tak šťastná…“

Navzdory tomu, co jsem právě prohlásila, jsem se rozbrečela.

Jako idiot.

No jo. Vždycky jsem věděla, že se k sobě hodíme.

 

 

Edward

 

Už jsem věděl, že probudit ji je teď brnkačka. A taky že jo. Stačila jedna ne moc velká sněhová koule do jejího okna a byla vzhůru.

„Děje se něco?“ mžourala na mě rozespale. „Ježiši, ono nasněžilo! To není možný!“ vyjekla trochu nelogicky. Pak se otočila k budíku. „Edwarde! Je pět ráno! Mohla jsem ještě hodinu spát! Říkala jsem ti, že dárky rozbalujeme až v devět, tak co tu…“

„Mám pro tebe jeden, který už prostě nepočká,“ zatvářil jsem se zkroušeně.

„Jsi cvok,“ usmála se.

„Jsem doktor,“ opravil jsem ji vážně.

„To se nevylučuje,“ vyplázla na mě jazyk. „Jdu dolů.“

O deset vteřin později se snažila tlumit trochu hysterický smích, když jsem ji tiskl ke své studené bundě a táhl ji do obýváku. Posadil jsem ji na pohovku, zapojil do zásuvky osvětlení stromečku a teprve potom ze sebe shodil bundu. To důležité jsem předtím vytáhl z kapsy.

Klekl jsem si před ni.

„Tady to před šesti lety začalo,“ poplácal jsem rozvrzaný gauč a významně zahýbal obočím nahoru a dolů. Bella se pořád dusila smíchy, přesto se teď začervenala. „A já si říkal, že by to tady mohlo i nějak zajímavě pokračovat. Tohle je můj dárek pro tebe, Bello, a já se vážně strašně bojím, že jsi čekala něco úplně jiného.“

Pomalu otevřela sametovou krabičku. Teprve teď se jí roztřásly ruce.

„Ale ten patřil… patřil Esme…“

Přikývl jsem.

„Mámin zásnubní prsten. Emmett i Alice souhlasili. Teď už zbývá jen ten nejdůležitější souhlas…“

 

Bylo to jako kdysi.

Schody do patra vrzaly.

Bellina postel vrzala.

Oba jsme sténali.

A Charlie se snažil předstírat, že nic z toho neslyší.

 

Než jsme vstali (ze sousedního pokoje se ozvalo povědomé zakňourání), ještě jednou mě prudce objala.

„Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že tohle budou ty nejkrásnější Vánoce, řekla bych mu, že je naprostý…“ bezmocně zavrtěla hlavou.

„Idiot?“ napověděl jsem jí.

Oba jsme se rozesmáli.

Skoro jsme přeslechli Charlieho baryton, kterým Lucy vysvětloval, že ti dva cvoci za zdí jsou její ségra a její… švagr.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

kajka

39)  kajka (10.12.2017 10:30)

Napodruhé v krátké době, zřejmě můj osobní rekord.
Jenže popravdě, tvoje povídky můžu v jakémkoliv množství a kdykoliv.
Vždycky si najdu něco nového, co jsem při předcházejícím čtení nepostřehla nebo se vracím z pouhé nostalgie (nikoliv twilightí, nýbrž ambrovský) a znova a znova si užívám tvých písmenek. Jsou kouzelná.
Děkuji.

38)  rettiska (02.12.2017 22:40)

Nazdar,tak na Až se vratíš těžce ujíždím.Krátím si čas čekaním na posledních 10kapitol Tak daleko,tak blízko
Tvoje monology nemají chybu
Zdravím Rettiska

37)  betuška (02.12.2017 19:41)

Takže sme v advente, Vianoce sa blížia a kde zobrať to správne množstvo nostalgie?;)
Ja si teda vždy spravím chuť nejakou vianočnou od ambrušky, napríklad touto...

kajka

36)  kajka (06.10.2017 17:50)

Ambro, víš, mě to opravdu fascinuje, tenhle tvůj dar.
Příběh jejich lásky se sice odehrává na lehce dramatickém pozadí (ovšem na tebe slabý odvar - končetiny zůstávají, násilí a intriky chybí), přesto celý je to takový civilní a opravdový. Krásně obyčejný. Něžný a laskavý. Vůbec nepotřebuješ rozehrát obrovský drámo, stejně to má grády, že mám úplně požitkově prožitkovou opici.

RenyNew

35)  RenyNew (14.03.2016 21:54)

Ambro! Kdykoli se na Stmávání-FF jednou po sto letech (jo, tendenci přehánět mám narozdíl od Belly i ve zcela nestresových situacích), čeká tu nějaká skvělá jednohubka z tvé dílny. Nemusím se ani dívat na jméno autora, tak nějak "po čuchu" si ji prostě na té hlavní stránce najdu.
Bylo to zase, jako vždycky, krásné, tak čtivé! A já - jako vždy, nevycházím z údivu, jak mě v tvém podání svět Stmívání pořád baví, když jako takový už mi skoro nic neříká...
A občas se v duchu ptám, jestli by vlastně nebylo lepší, kdybys ty krásné příběhy přiřkla úplně novým a svým postavám. Zároveň si ale tak nějak pdvědomně uvědomuji, že by to vlastně asi nebylo ono. Ona ta trocha nostalgie, "starých známých" a Edwardova úsměvu (který se mnou v době Twilght boomu nic nedělal - tak proč mě teď tolik baví?) má sakra něco do sebe.

A mimochodem - líbí se mi představa Edwarda jako doktora. Je najednou takový dospělý a to je fajn :).

34)  betuška (14.02.2016 20:45)

to by bolo fakt skvelé

dorianna

33)  dorianna (14.02.2016 20:15)

jupíí Ambra píšeeee ...ještě dokopat Nebrasku a Popoles aby alespoň dopsaly ... Hmmm taky od Joele mi chybí pokráčko, taky Texie by mohla něco z jejího humoru hodit do placu

kala

32)  kala (29.01.2016 22:23)

Děkuju . Četla jsem a ne jednou.

ambra

31)  ambra (26.01.2016 14:53)

Děkuju, jste prostě úžasné!!!

kajka

30)  kajka (26.01.2016 08:52)

Ambruško, já mám takovou radost, že pořád píšeš. Je obdivuhodné, jak i po těch letech dokážeš čtenářku úplně zedwardizovat. Naprosto zřetelně se mi vybavil Robertův bolestínský výraz. Paráda!
Děkuji.

29)  danje (24.01.2016 22:55)

Nemám slov!

Kate

28)  Kate (18.01.2016 19:40)

Chvilka odreagování u tvých písmenek... a jůůů! Tuhle Bellu a tohohle Edwarda, tyhle tvoje dva idioty :D vážně miluju!
Děkuji!

emam

27)  emam (12.01.2016 23:08)

Moc děkuji za porteníčko Ani nevíš, jak mi přišlo vhod

ambra

26)  ambra (12.01.2016 15:39)

Ženy, tohle budu opakovat klidně do zblb... prostě pořád dokola - bez vás by nebylo ani písmenko!

Jalle

25)  Jalle (12.01.2016 14:09)

Teraz neviem či sa mi chce viac plakať, alebo smiať. Tiež som cvok. Znovu si ma úplne dostala, Ambra. Najväčšie ďakujem, aké si vieš predstaviť.

24)  betuška (09.01.2016 21:48)

ano:D vypadá to, že nás ambruška prebrala po Vianociach
Hanetka: ty si fakt neskutočný poet

SestraTwilly

23)  SestraTwilly (09.01.2016 21:14)

Maruška,mňa fascinuje ako dokážeš vďaka svojím poviedkam zobudiť už dosť dlho driemajúci web;) .To je úžasné Musíš pridávať poviedký častejšie :)

eMuska

22)  eMuska (09.01.2016 20:22)

Ako je úplné šialenstvo, nad čím teraz premýšľam, ale z teoretického hľadiska keď vnímaš text ako tézu, antitézu a syntézu ako jeden z možných princípov, na ktorých staviaš príbeh, skláňam sa pred tebou, klasicky dokonalé. Lenže moje nervy moje nervy moje nervy ty vieš toto vybudovať na priestore jednej vety, v jednom odseku!
Zbožňujem, keď nepotrebuješ verbalizovať, čo sa deje, lebo to ukážu skutky. Zbožňujem, keď naopak verbalizuješ špičku ľadovca a za danou vetou je celý vesmír.
Och. Ja som sa do teba zamilovala keď som mala koľko... trinásť? ..Aj ja by som ťa už mala požiadať o ruku... Na tomto čiernom gauči s twilight záhlavím to kedysi začalo...

GinaB

21)  GinaB (09.01.2016 19:27)

Nádhera, ambruško! Už mi ty tvoje povídky moc chyběly.

20)  Anna43474 (09.01.2016 17:34)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek