13.12.2014 [14:15], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 30×, zobrazeno 4366×

Edwardovo "zlobivé" období.

Londýn 1931.

Jedno z mých dětských traumat.

200 pochmurných předvánočních slov.

Chtěl jsem se vrátit do svého studeného prázdného bytu a nějak tam přečkat ty hloupé lidské svátky.

Byl jsem dokonale nasycený.

Znovu.

Jeden by nevěřil, z kolika slušných lidí udělá krize lupiče schopné vraždit pro pár drobných.

Pak jsem zachytil její vůni. Mé hrdlo se stáhlo drásavou bolestí, jejíž intenzita mi téměř podrazila nohy.

Choulila se na schodech před kostelem. Nikdo si jí nevšímal. Lidé pospíchali, jako by mohli utéct vlastní bídě. Mrazem zrudlé prsty si hřála nad malým plamínkem. Na hnědých vlasech vykukujících zpod šátku, a dokonce i na konečcích jejích řas se třpytily ledové krystalky. Možná proto jsem neslyšel její myšlenky. Nejspíš je skryla ledová krusta kolem jejího vyhublého tělíčka.

Nemohlo jí být víc než šest. Kde má rodiče? Proč s ní není někdo, kdo by ji přede mnou ochránil?

V tu chvíli mě od ní dělil jen plamínek na konci sirky.

Skryl jsem se v průčelí protějšího domu.

Našel jsem zvuk jejího srdce.

Zpomalovalo.

Spotřebovala všechny sirky.

Konečně jsem mohl k ní.

Zvedla hlavu. Z bledého obličeje na mě hleděly obrovské hnědé oči plné strachu a beznaděje.

Hrdlo se mi znovu stáhlo, ale tentokrát za to nemohla žízeň.

Vzal jsem ji do náruče.

„Půjdeme ke mně.

Domů.“

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

10)  SestraTwilly (13.12.2014 21:37)

Takže Edward záchranca. Milá poviedočka.

8)  DopeStars (13.12.2014 20:32)

6)  emam (13.12.2014 18:20)

5)  Kamci (13.12.2014 18:18)

krásný

4)  Fanny (13.12.2014 17:44)

3)  kala (13.12.2014 17:15)

Děkuji

«   1 2