Sekce

Galerie

/gallery/eb%20smutn%C3%AD.jpg

Dva obyčejní středoškoláci právě ochutnávají med první lásky.

Některé věci ale nezávisejí na našich přáních a plánech...

 

Carlisle


Esme měla špatný den. Poznal jsem to vždycky už po probuzení; ležela tak daleko ode mě, jak jen to bylo možné. Rámeček s Danielovou fotografií zmizel z jejího nočního stolku. Už jsem věděl, že ho drží přitisknutý na hrudi, jako by z něj mohla zachytit aspoň stopu jeho tepla. Přisunul jsem se k ní a políbil ji na hubené rameno. O nic víc jsem se nepokoušel.

V kuchyni jsem jí před odchodem do nemocnice připravil zvýšenou dávku antidepresiv. Léky jsem jí podával já. Ona k nim od té podzimní příhody s předávkováním neměla přístup.

Z našeho nového domu v lesích to do města chvíli trvalo. Už jsem věděl, že si mohu dovolit nechat myšlenky pár minut volně plynout. Většinou jsem je věnoval hezkým vzpomínkám na Daniela. Na všechny skvělé roky, než potkal ty špatné chlapce. Tak je nazvala Esme, když nám ze školy poslali oznámení, že Daniel nebude připuštěn k závěrečným zkouškám.

Rozhodli jsme se, že ho pošleme na letní kurz. Do Arizony. Dost daleko od Chicaga a špatných chlapců. Nechtěl tam, prosil nás, přísahal, vyhrožoval.

Zprávu o tom, že je nemocný, jsme dostali příliš pozdě. Než jsem se k němu dostal, zasáhla sepse, průvodní příznak hnisavé meningitidy, celé jeho tělo. Už mě nevnímal. Nemohl jsem se s ním ani rozloučit, nemohl jsem mu říct, jak ho mám rád.

A hlavně jsem nemohl použít lék, na jehož vývoji jsem se svým týmem pracoval v Chicagu dvanáct let.

Ještě neměl potřebná povolení, ještě nebyl dost vyzkoušený. Ale nepochyboval jsem, že Daniela mohl zachránit. Pokud bych se k němu dostal včas…

Esme se zhroutila. Vlastně se nikdy úplně nevzpamatovala. Upadla do letargie, kterou střídala období těžké deprese. Pokus o sebevraždu byl její jediný aktivní čin za poslední měsíce.

Na její přání jsme se odstěhovali do Forks. To místo jí připadalo dost ponuré pro náš smutek. Skončil jsem s výzkumem a nastoupil v místní nemocnici. Nevadilo mi to. Tahle práce se mi zdála smysluplnější. Nutně jsem potřeboval pomoci skutečným lidem. Lidem s tváří a se jménem.

Smrt si mě ale našla i tady. Věděl jsem, že i dnes povede moje první cesta na pokoj Elizabeth Masenové. Zbývalo jí pár dnů. Rakovina už téměř pozřela její tělo, ale ona zůstávala většinu času při vědomí. Smířená a připravená. Chodil jsem k ní pod záminkou nutných kontrol; ve skutečnosti jsem od ní čerpal její vnitřní sílu. Její neochvějné přesvědčení, že smrt je součástí života.

Záviděl jsem umírající ženě.

 

 

 

Edward

 

Mike byl neoblomný. „Na tu akci prostě půjdeš. A nevykládej mi zase, že do Jessicy můžu dělat i bez tebe. Můžu a budu,“ zachechtal se. Bylo to trochu nechutné. Už jsem si musel vyslechnout dost barvitých popisů toho, kam a hlavně jak se s Jess dostali. Děsilo mě, že bych se i já mohl stát podobným otrokem vlastních hormonů.

„Ale nebude tam jen Jessica, kámo,“ pokračoval umanutě. „Nejmíň půlka školy. Dost druhaček žhavých na to, aby je přetáhnul hezoun Masen. A taky ta nová!“ dodal rychle, když viděl, že se nadechuju, abych ho poslal do háje. Vydechl jsem a polkl naprázdno.

Bella Swanová nastoupila na forkskou střední před pár týdny. Nepřipadala mi jako večírkový typ. Žádné minisukně a výstřihy až k pupku, žádné barevné sračky na obličeji. Jen obrovské vážné oči a záplava vlasů. Už dva dny po jejím příjezdu jsem si uvědomil, že o jejích vlasech přemýšlím prakticky nepřetržitě. Představuju si, jak do nich zabořím ruce, jak je nechám, aby mě lechtaly na předloktí, jak je nakonec trochu odhrnu a zvednu, abych se dostal k té neuvěřitelně hladké a neuvěřitelně bledé kůži na jejím krku, na její tváři, na…

„Edwarde! V kolik tě mám vyzvednout!“ Trhl jsem sebou. Ten zmetek se jenom vědoucně zachechtal. „V osm,“ odpověděl si sám. „Budeme tam sice první, ale aspoň nebude všechno sežraný a vychlastaný.“ Mike byl vždycky děsně praktický.

 

 

Procházel jsem prázdným domem a kontroloval, jestli je všude zhasnuto. Zbytečně, samozřejmě, ale pokud jsem aspoň občas neotevřel dveře všech místností, připadal jsem si jako v zakletém zámku.

V mámině ložnici zůstalo pootevřené okno. Větral jsem tam často. I když byla už měsíc v nemocnici, pach nemoci a léků tu pořád zůstával. Děsilo mě, že tu zůstane i po její smrti. Přál jsem si, abych sem mohl chodit, vdechovat její normální vůni, a vzpomínat na to, jaká bývala, než onemocněla. Teď se zdálo, že si budu muset vystačit jen s vlastní fantazií. Nemoc vyhrávala na celé čáře.

Zastavil jsem se v předsíni u telefonu.

„Dobrý večer, tady Edward Masen, můžu se zeptat, jak je mámě?“

„Ahoj Edwarde, vydrž, dám ti doktora.“ Sestry mě znaly už z doby, kdy v místní nemocnici před sedmi lety umíral na následky autonehody můj táta. Byly milé a většinou se jim dařilo potlačit soucitný tón.

„Doktor Cullen.“ Byl vždycky tak odměřený. Na doktora mi připadal hrozně neosobní. Skoro bezcitný.

„Dobrý večer, tady Masen.“ Podvědomě jsem napodobil jeho způsob řeči.

„Dneska měla lepší den, Edwarde. Nemuseli jsme jí dávat mnoho léků. Stavil se za ní otec Davis. Měla dobrou náladu. Mám tě pozdravovat. Zítra se na tebe těší.“

„Díky doktore.“ Hrábl jsem na věšák pro bundu a byl vděčný Mikovi, protože dorazil přesně. Neměl jsem čas přemýšlet o tom, že díky mámině dobrému dni nemám takové výčitky kvůli tomu, že jdu ven.

 

 

Nakonec jsme nebyli úplně první. Těžké dveře Stanleyovic pompézní vily nám otevřela Bella Swanová.

„Ahoj.“ Poprvé jsem viděl její úsměv. Nepatrný, strašně nesmělý, ale stačil na to, aby mi rozbušil srdce.

„Jessica tě vykořisťuje?“ ušklíbnul se Mike.

„Nabídla jsem se sama. Přeci jsem to nemohla nechat jen na ní.“ Překvapilo mě, že i její tichý hlas umí znít rázně.

„Ale mohla, Jess by konečně jednou pohnula zadkem,“ zamrkal na ni. Zrudla a sklopila hlavu. Pořád mi připadalo neskutečné, že žila ve velkém městě. Chovala se, jako by ji doteď drželi někde na samotě.

„Má tady někdo nějaký problém s mým zadkem?“ Z Jessičina přeslazeného hlasu mi zatrnulo v zubech. Byl jsem Mikovi vděčný, že se jí ujal. Já její pozornost odrážel víc než rok. Když konečně pochopila, že nemá šanci, Newton ji nenechal dlouho truchlit. Na její jasnou výzvu teď reagoval přesně tak, jak potřebovala. Beze slova ji přes zmiňovaný objekt plácnul, vzal ji kolem ramen a odvedl ji někam do domu.

S Bellou jsme celou scénu pozorovali beze slova; jen jsem doufal, že se nečervenám jako ona.

„Potřebuješ ještě s něčím pomoct?“ usmál jsem se na ni tak přátelsky, jak to jenom šlo. Přátelský podle Mika znamenalo asexuální. Chtěl jsem jí dát najevo, že vedle mě může být úplně klidná. Stačilo, že já měl do klidu daleko.

 

 

Nakonec toho na nás zbylo docela dost. Smotávali jsme ke stěnám drahé koberce, postrkovali stolky a roznášeli na ně láhve a barevné kelímky. Celou dobu jsme se snažili ignorovat chichotání a vzdechy vycházející z pracovny Jessičina otce.

Po deváté se začali scházet první nedočkavci.

„Nechci dělat hostitelku,“ zašeptala Bella směrem ke mně.

„To nemusíš,“ usmál jsem se, vzal ji za loket a dovedl ji do kuchyně. Na dlouhém stole stály připravené mísy salátů, popcornu a chipsů.

„Tohle je fajn zašívárna, ne?“ Konečně se usmála i ona. Vypadala, že jí připadá normální, že strávíme zbytek večera spolu. Bál jsem se i rychleji pohnout, abych ji nevyplašil.

„Už sis zvykla? Myslím ve městě?“ zeptal jsem se, když jsme se pohodlně usadili na strategické místo v nejvzdálenějším rohu. Bella sklonila hlavu, vlasy jí zakryly tvář. Síla nutkání dotknout se té záplavy a odhrnout ji mi skoro vyrazila dech.

„Snad časem.“ Už jsem si všiml, že když skrývá nějaké emoce, mluví ještě tišeji než normálně. Dovedl jsem si spočítat, co skrývá teď.

„Není to tu tak špatné. Spousta zeleně. Taky k moři se dá dojet celkem rychle.“ Mike by na mém místě ležérně dodal a taky jsem tu já, kotě. Někdy jsem mu tu jeho bezprostřednost záviděl.

„A taky je tu pár docela fajn lidí.“ Tentokrát promluvila hlasitěji. Otočila hlavu jen tolik, abych viděl její oči, ale to stačilo. Usmívaly se.

„Myslíš někoho konkrétního?“ Mike by mi teď za můj pokus pravděpodobně ukázal prostředníček; já mu v duchu oponoval, že ji přece nechci vyděsit.

Belliny hnědé oči se trochu přimhouřily. Než stihla odpovědět, vtrhla do kuchyně banda rozjívených třeťáků. Okamžitě se vrhli na všechny ty mísy a na ledničku. Otevřenými dveřmi k nám dolehlo rytmické dunění.

„Půjdeme si zatancovat?“ Vstal jsem a překvapivě lehce k ní natáhl ruku. Tanec jsem nesnášel, ale tohle bylo jako osvícení. Měl jsem důvod dotknout se jí. I když k vlasům a tomu dalšímu bylo pořád příliš daleko…

Její drobná dlaň působila trochu ochable. Stisknul jsem ji. Pak ožila. Její prsty se ovinuly kolem mých.

„Edwarde…“ Když vyslovila mé jméno, moje dočasná srdeční arytmie se zhoršila. Bella se zastavila v rohu obývacího pokoje, ve kterém právě probíhala nefalšovaná taneční párty. Ukázala na jednu z otevřených lahví.

„Nikdy netancuju, ale po tomhle bych se možná trochu uvolnila.“ Kousala si ret a já se musel zasmát nad propastným rozdílem mezi tím, co si pod uvolněním představuje Bella a co taková Jessica.

Našel jsem dva relativně čisté kelímky a nalil do nich čirou tekutinu. Do poloviny jsem dolil džus. Díky němu to nechutnalo tak strašně. Bella se přesto šklebila, jako by kousala do citrónu.

Našel jsem v davu decimetr volného prostoru. Nechtěl jsem víc. Takhle jsem se jí mohl občas dotknout i při všech těch nekoordinovaných rychlých pohybech. Netančil jsem rád, ale netančil jsem úplně špatně. Všiml jsem si, že mě Bella pozorně sleduje a soustředěně se snaží napodobit některé mé pohyby.

„Jde ti to moc hezky,“ zakřičel jsem jí u ucha. Musel jsem se sklonit, ani na večírek si nevzala podpatky. V tu chvíli do ní zezadu strčil opilý Crowley. Prudce narazila na mé tělo. To moje zareagovalo automaticky, dřív, než jsem stihl zapojit mozek. Zachytil jsem ji, ale moje ruce kolem ní vzápětí přestaly předstírat oporu a zůstalo jen objetí. Velmi, velmi pevné. Nedovolil jsem, aby se síla původního kontaktu zmenšila.

Neprotestovala, jen se překvapením a možná leknutím rozšířenýma očima snažila přečíst v mém pohledu, co to znamená. V obýváku bylo šero, svítilo jen pár lamp v rozích, v davu se mátožně pohupovala a líbala spousta dvojic. Nevzbudili jsme ničí pozornost.

Cítil jsem, jak se její napjaté tělo pomalu uvolňuje. Pak, po několika nekonečných vteřinách, si její ruce našly cestu na má záda. Ten první dotek byl nesmělý a nejistý jako ona sama. Zase jsem nechal pracovat své instinkty a pohladil ji po páteři. Pochopila to správně. Jako mě před chvílí napodobovala při tanci, napodobila mě i teď. Zaklonila trochu hlavu a z ramen jí dozadu sklouzly vlasy. Konečně jsem je měl na dosah. Konečně jsem si je mohl vzít.

Jednou rukou jsem ji dál objímal, tou druhou se vydal do své země snů. Když jsem se dostal až nahoru a pomalu se probojoval k její šíji, tichounce zasténala. Možná bych to nepostřehl, ale celou dobu jsem nespustil oči z jejího obličeje. Udělal jsem to, o čem jsem vždycky snil. Odhrnul jsem a trochu zvednul ten hebký voňavý příboj. Přejel jsem palcem přes její krk až čelisti a k malé bradě. Byla ještě jemnější, než jsem si ji představoval. Kvůli té bledosti jsem si vždycky myslel, že bude chladná jako ty krásné antické sochy z namodralého mramoru. Jenže Bella mi v tu chvíli doslova hořela pod rukama.

Když jsem se poprvé dotknul jejích rtů – pořád jen svým palcem – vyplašeně otevřela oči a ucukla.

„Ale já…“ Znovu se celá napjala.

„Můžeme toho nechat, jestli chceš.“ Řekl jsem to a prosil boha, aby mě neodmítala. Ne, když jsem tak blízko.

„Nechci toho nechat.“ Mramor znovu znachověl. „Já jen… neumím to… nikdy jsem se… nelíbala…“ Sklopila hlavu. Těžké prameny znovu zakryly ta pracně dobytá území.

Vykašlal jsem se na opatrnost. Vzal jsem ji za ruku a zamířil s ní do pracovny. Pan Stanley se nikdy nedozví, jak důležitá pro mě ta místnost byla. Zavřel jsem dveře a otočil klíčem. Cítil jsem, že se Bella chvěje, proto mě překvapilo, když mě okamžitě pevně objala kolem krku.

Nedělal jsem to poprvé, ale moje zkušenosti mě neopravňovaly myslet si, že to opravdu umím. Jenže s Bellou nějak ztratilo význam hodnotit to jako sportovní disciplínu. Všechno to bylo tak přirozené, čisté a zároveň vášnivé… Nemusel jsem přemýšlet, co mám dělat a zdálo se, že i ona to prostě jen dělá.

Po nějaké době jsme se přesunuli na malou koženou sedačku. Bylo tu ještě míň světla než v obýváku, Mike s Jessicou nechali svítit jen pracovní lampu se zeleným stínítkem. Přitáhl jsem si Bellu na klín a hodiny jsme se jen líbali. Nakonec to byla zase ona, kdo udělal další rozhodující krok. Sáhla si za záda, a mou ruku ze svého pasu posunula víc dopředu, na žebra. Cítil jsem pod palcem okraj její podprsenky. V tu chvíli se naklonila a prudce prohloubila náš polibek. Její ňadra jsem laskal dřív, než mi došlo, že tenhle krok je už příliš… nebezpečný.

Probral jsem se, až když se ke mně pevněji přitiskla klínem. Zabolelo to, ale věděl jsem, že by bylo snadné změnit ten bolestivý tlak v něco mnohem příjemnějšího. Přesto…

„Bello, počkej.“ Nepřestal jsem ji líbat, jen jsem se přesunul k jejímu krku, abych nabral dech. Znovu jsem ji objal kolem pasu. Tohle objetí ale bylo jiné. Uklidňující.

Zvedla hlavu a podívala se na mě. Prudce oddechovala, její oteklé rty a zastřené oči mi říkaly, jak snadno bych tuhle situaci mohl využít.

Pohladil jsem ji po rozpálené tváři. „Já tě nechci jen na tuhle noc. A když to uděláme… Budeš mě nenávidět a to bych vážně nesnesl.“

Znovu se kousla do rtu. „Já… nevím, co se to se mnou děje. Nejsem taková, Edwarde.“ Prudce zavrtěla hlavou. Vypadala, jako by se měla každou chvíli rozplakat. Opřel jsem si její hlavu o rameno a hladil ji po zádech.

„Ani na vteřinu mě to nenapadlo,“ ujistil jsem ji. „Kdybys měla Jessičinu průpravu, věděla bys, jak tenká je ta hranice. A taky jsem tě možná trochu opil.“ Usmál jsem se při vzpomínce, s jakým odhodláním vypila svůj uvolňující elixír.

Znovu rázně zavrtěla hlavou. „Nejsem opilá. A nebo možná…“ Zavrtala se hlouběji do mého ramene. „Možná tebou. Od toho dne, co jsem tě poprvé potkala,“ dodala tak tiše, že jen moje tričko mohlo potvrdit, že to opravdu řekla.

Byl jsem neuvěřitelně šťastný. A zároveň zklamaný. Předběhla mě. Řekla to dřív než já. Mohl jsem to dohnat jen jediným způsobem. Říct to trochu jinak a víc nahlas.

„Jsem do tebe blázen, Bello. Nikdy jsem nikoho takhle nemiloval.“

 

 

2. část

 

povídky od ambry

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Yasmini

18)  Yasmini (18.05.2012 22:59)

Culím se tu a je to díky tobě, díky ti.

Y.

Sky

17)  Sky (18.05.2012 19:42)

Amři,
ty ma chceš opäť zabiť, však?
Určite to nebude také "jednoduché" ako sa to na prvý pohľad zdá, však? Určite tam toho pripletieš ešte veľa, čo budeme musieť predýchavať a ja sa na to nehorázne teším.
Tak píš, píš, píš a ja budem trpezlivo čakať (no, možno tak trpezlivo ani nie).

Bosorka

16)  Bosorka (18.05.2012 18:23)

Píše, píše, pííííííííííše, Ambři pořádí píše
A stačil jen pouhý jeden odstavec, aby mi bylo jasné, že to bude Ambroidně nádherně-ničivá záležitost
JSi poklad, víš to?

Clea

15)  Clea (18.05.2012 18:05)

Stydlivá Bella mě doslova uchvátila A Carlisla s Esmé přímo vidím před sebou. Jako spousta ostatních se i já těším na další kapitolku (a stejně jako většina se i já bojím, co jim provedeš )
Moc se mi to líbí a doufám, že to dobře skončí

sfinga

14)  sfinga (18.05.2012 17:57)

A já jsem blázen do tvé povídky Ambro, fakt. nejradši bych k tobě chodila do učení. Klasicky nevím, co napsat.
tak jenom - DĚKUJU
P.S. - Mám se bát konce?

piky

13)  piky (18.05.2012 17:39)

Krásné Skvělé Dokonalé
A teď se jim určitě stane něco moooc ošklivěho
Těšáám se na další kapitolu

Nosska

12)  Nosska (18.05.2012 17:35)

Tak jo, nastínila jsi, že to nebude žádná oddechovka, ale stejně nám mažeš med kolem pusy
Normálně se bojim příštího dílu
Ale Edward s Bellou byli víc než roztomilí

maryblack

11)  maryblack (18.05.2012 17:18)

Moc se mi to líbí A těším se na pokračování

10)   (18.05.2012 16:48)

Ambro děkuji,že takhle píšeš

Bye

9)  Bye (18.05.2012 16:38)

Cokoliv napíšeš, každičký tvý slovo, písmenko, mě vždycky spolehlivě přikove k židli a donutí se plně ponořit do světa tvé fantazie. Ani tentokrát se nestala výjimka, která by potvrdila pravidlo ;-)
Už se těším na 2/2. Moc!

Lenka326

8)  Lenka326 (18.05.2012 15:42)

Ou, tolik bolesti, co prožívají Carlisle a Esme, jejich život se rozpadl na prach. Ona je prakticky živá mrtvola a on chodí k umírající Edwardově matce, které závidí její smíření se smrtí. :'-(
A její syn Edward, který má být už za krátký čas úplný sirotek, si dopřává trochu štěstí. Obyčejnou a tím právě tak neobyčejnou první lásku. A to nenápadné děvče, stydlivá a zakřiknutá Bella, mu ji oplácí. Tolik jim přeju, aby byli šťastní! Ale nevím proč, asi proto, že je to tvoje povídka, ambři, mám šílený strach. Láska a štěstí chodí po světě stejně jako bolest a smrt, tady je obojí a mně nezbývá než doufat, že to špatné nepřeváží.
Krásný námět, krásná slova, prostě paráda jako vždycky. Díky.

Marvi

7)  Marvi (18.05.2012 15:06)

Krása Ambří, ostatně jako vždy. Začínám přemýšlet jak to bude dál, ale myslím že to bude zbytečné, protože ty mě vždycky překvapíš. ;) ;) ;)
Takže se těším na další díl

6)  leluš (18.05.2012 15:01)

5)  hellokitty (18.05.2012 14:52)

Marcelle

4)  Marcelle (18.05.2012 14:33)

Ambři, je to moc hezké, takové milé.

3)  martisek (18.05.2012 14:19)

Je to nádhera
Těším se, co bude dál (snad ale nic hrůzunahánějícího )

Empress

2)  Empress (18.05.2012 12:52)

Krásne
Len sa bojím čo si si na nich nachystala

BlackBeauty

1)  BlackBeauty (18.05.2012 12:51)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek