28.08.2011 [21:30], HMR, Povídky jednorázové, komentováno 12×, zobrazeno 769×

 

Edwarde, můžu dovnitř? Měli byste se začít chystat.

Rosaliiny myšlenky mi potvrdily, co jsem stejně už tušil. Už několik desítek minut jsem měl neodvratný pocit, že se naše první společná noc chýlí ke konci. První společná noc? Neměla by fyzická podstata tohoto slovního spojení vypadat poněkud jinak? První společná noc...

„Tanjo?“ pohladil jsem svou budoucí ženu po vlasech a vtiskl jí polibek na rameno. „Za dveřmi stojí Rose a chtěla by ti pomoci s oblékáním. Je čas.“

„Další sestra?“

„Ano,“ uchechtl jsem se a vysoukal se z postele. Jenže, co si mám vzít teď na sebe? Alice!

Pár okamžiků po Arově odchodu se dveře otevřely znovu a Alice celkem nevybíravě prosvištěla pokojem. Posbírala do náruče všechny naše svršky a s odvrácenou hlavou se zastavila přímo nade mnou.

„Košili,“ zasyčela a netrpělivě poklepávala nohou čekajíc, až se Tanja svlékne. Plavovláska zajela stydlivě pod pokrývku, ale Alice už byla na chodbě. V hlavě se jí honily vize potenciální budoucnosti, jak nechat spravit moje natržené sako, kde sehnat kravatu v barvě nevěstiných šatů a proč se ksakru Tanja nechce vdávat v bílých šatech. No prostě Alice.

Stáhl jsem z postele vyšívaný přehoz, omotal si ho kolem boků a otevřel Rose dveře.

„Slušivé,“ usmála se moje druhá sestra, vklouzla do pokoje a nekompromisně mě vytlačila ze dveří, „Emmett už na tebe čeká, i s oblekem. A neboj, dám ti na ni pozor!“

Dveře se s bouchnutím zavřely a já zůstal stát na chodbě jako pitomec, jen v přehozu.

 

***

 

„Kde je Jasper?“ otočil jsem se k Emmettovi a vzal si od něj kravatu.

„Utěšují s Esme Alici. Rozzlobilo ji, že se Tanja nebude chtít vdávat v bílých šatech. A taky dlouho trvalo, než našla někoho, kdo ti opravil to sako. Jo a ještě ti musela sehnat kravatu ve stejném odstínu, jako jsou nevěstiny šaty. Znáš to,“ pokrčil Emmett rameny a podal mi už zmiňované sako.

„Občas se chová jako rozmazlené dítě,“ odfrkl jsem a dopnul poslední knoflík.

„Něčím musí kompenzovat tu hrůzu, že vidí budoucnost, tak jí to přej,“ ozval se mentorsky můj jindy celkem dětinský bratr. „Dobrý,“ zavrčel na moji nažehlenou siluetu a já si povytáhl manžety košile, třásly se mi ruce.

„Víš, Edwarde,“ přitáhl mi nepatrným pohybem kravatu a nejistě poodstoupil, „přemýšleli jsme s Rose, vím, že jsme chtěli zase bydlet všichni pohromadě, ale myslím, že by to na Tanju bylo ze začátku příliš. Tak jsme vám chtěli nabídnout, no, náš současný dům není veliký, ale má obrovskou zahradu a domek pro hosty. Měli byste dostatek soukromí, ale zároveň bychom byli dost blízko, pokud byste nás potřebovali. Popřemýšlej o tom.“

Překvapeně jsem zíral na svého velkého bratra: „Kdy jsi tak dospěl?“

„To přijde samo, uvidíš, ženáči,“ poplácal mě po rameni a pak zamyšleně dodal, „Tanja asi není zvyklá na tak velkou rodinu, že?“

„Myslím, že ne,“ přitakal jsem a uvědomil si, že toho o své budoucí ženě vlastně moc nevím. Bude se mnou vůbec chtít bydlet? Co když počítá s tím, že každý půjdeme svou vlastní cestou? A prošlo by nám to?

„Hele,“ ušklíbl se Emmett, „ona bude asi o trochu starší, ne?“

„Myslím, že o víc než jen trochu,“ usmál jsem se nejistě, ale než jsem tu myšlenku stačil dokončit, Emmett mě znovu přerušil.

„Myslíš? Ty to nevíš? Ty ses ani nezeptal, jak je stará?“

„Gentleman se dámy na věk nikdy neptá, to nevíš?“

„Gentleman ne, ale ženich by snad mohl,“ zabručel znovu, „ty toho o ní vlastně ještě hodně nevíš, viď?“

„Emmette,“ zasyčel jsem rozzlobeně. „Ve Volteře mají i stěny uši a jestli se Aro rozhodl, že bude naši svatbu vykládat jako vyvrcholení dlouhodobého vztahu, nebudu šířit opak.“

„Uklidni se,“ začal Emmett couvat se zdviženýma rukama, „Aro si zavolal Carlislea a ten nám naše role vysvětlil, všichni víme, o co se tu hraje.“

„O co se tu hraje?“ tupě jsem opakoval. O život. O můj a Tanjin.

„Hele, jaké to je, ženit se z donucení, bez lásky?“ zvedl ke mně zvědavě oči.

„Ty mi něco vyprávěj o lásce,“ obořil jsem se na něj, „ty ses...“

„Já se náhodou ženil z lásky, no co, co, ty si nepamatuješ, jak to bylo? Miloval jsem Rose od prvního okamžiku. A Jasper se taky ženil z lásky, a Carlisle jakbysmet. Jen ty se ženíš... abys nepřišel o hlavu. Já ti nevím, brácha, ty ses fakt nepoved! Tak už pojď,“ utnul konečně svůj povzbuzující projev, chytil mě za rameno a vytlačil ze dveří.

Vím, že mě chtěl podpořit, tím svým drsným způsobem, ale já celou cestu do hlavní síně přemýšlel, jaké by to bylo, ženit se z lásky? Pro mě? Pro ni? To už teď nezjistíme, nikdy, tohle rozhodnutí je totiž navždy.

 

Stáli jsme ve zlaté volterrské síni a čekali na nevěstu. Já, moje rodina, Aro a zástup prastarých upírů.

Vypadali jako přehlídka historických kostýmů. Každé století tu mělo zastoupení. Kůže, kožešiny, plátno i hedvábí. A každý z nich měl v ruce vyřezávanou hůl. Bella se nedostavila.

Byl jsem tak zmatený, roztřesený a nejistý. Aro mě co chvíli sjel pobaveným pohledem a já celkem jasně dokázal určit chvíle, kdy se mi Jazz pokoušel pomoci.

Zase svítalo. A zase si slunce našlo cestu mezi nás, nemrtvé. A...

Cítil jsem, jak celý sál zadržel dech a otočil se ke schodišti. Tanjina plavá hlava se právě objevila a po pár krocích už vcházela přímo do sálu. Rukama svírala sukni záplavy hnědé látky. Záplavu jsem poznal, ale netušil jsem, že na sukni je zlatou nití vyšitý fénix. Slunce prodírající se okny se do výšivky opřelo a ten zlatem vyšívaný pták začal hořet.

Byla nádherná. A byla moje. Bude moje.

„Edwarde, tvoji ruku,“ přerušil moje překvapení Aro.

Podal jsem svoji levici volterrskému vládci a on už napřahoval druhou dlaň k Tanje.

„Tanjo?“

Na nekonečný okamžik jsem podlehl zděšení, že odmítne, ale neudělala to.

„Tak tedy, Taťjano,“ upřel na ni Aro vědoucí pohled, „přijmeš Edwarda jako svého muže?“

Na chvíli se odmlčel, snad aby dodal těm slovům větší váhu: „Odsud až na věčnost?“

Nohy se mi roztřásly, tohle bylo to, na co mě Tanja upozorňovala, tohle bylo to... na věky. A kupodivu, místo abych se začal bát, se moje srdce rozeběhlo nadšením, nadšeným očekáváním.

„Odsud až na věčnost,“ ozvalo se z Tanjiných úst, jasně a rozhodně, a její hrdě zvednutá hlava opětovala Arův pohled.

A než jsem stačil začít hlasitě jásat, otočil se volterrský vládce i ke mně.

„Edwarde, přijmeš Taťjanu jako svou ženu, odsud až na věčnost?“

„Odsud až na věčnost,“ přitakal jsem těmi zvláštními slovy a v odpověď se ozval sbor všech těch prastarých upírů stojících kolem nás.

„Staniž se!“

Jejich hole se v jediném okamžiku dotkly podlahy jako definitivní stvrzení našeho slibu.

Odsud až na věčnost.

Na věky.

Aro nás nepatrně pootočil a, snad aby dostál i soudobým zvyklostem, s uličnickým úsměvem prohlásil: „Manželé Masenovi, dámy a pánové.“

Strnule jsme přijímali gratulace všech okolo, ale jediné, co jsem dokázal vnímat, byla Tanjina dlaň v té mé. Byla moje!

 

***

 

Odjeli jsme ještě ten den. Tanja váhavě souhlasila s Emmettovou nabídkou a tak jsme se všichni ocitli na předměstí Paříže. Nezamýšlel jsem tam zůstávat po nějakou delší dobu, rozhodně jsem nehodlal trávit prvních pár měsíců tohoto podivného manželství s nějakými svědky, ale bylo to jediné místo, kam jsme mohli z Volterry narychlo odjet. Esme s Carlislem se vrátili zpátky do Ameriky, ale Alice se nedala odbýt a bez nejmenšího uzardění se nastěhovala k Rose. Jazz ji samozřejmě následoval.

 

Hrdí majitelé nám právě ukazovali zahradu, když se Alici všechny vize budoucnosti ztratily. Zaraženě zůstala stát uprostřed pohybu a její manžel se k ní okamžitě rozběhl.

„Alice, co to bylo?“ nechápavě jsem se na ni otočil. Oplatila mi soustředěný pohled do očí a její myslí proběhla jediná myšlenka

Jako kdybychom náhle neměli žádnou budoucnost...

„Ale,“ než jsem se stačil nadechnout, stál mezi námi cizí muž.

„Dlouho jsme se neviděli, děvčátko,“ zaševelil a Tanja, moje Tanja, se začala třást. „Doslechl jsem se, že ses vdala,“ pokračoval, „ale, ale... to jsme si nedomluvili.“

Netušil jsem, kdo je. A netušil jsem, odkud zná moji ženu. Jediné, co jsem vnímal s naprostou jistotou, bylo ZLO, čiré zlo. Na tom muži nebylo jediné pravdivé zrnko, ani náznak soucitu, porozumění nebo... lásky. Lidskost mu byla naprosto cizí.

Strnule nás pozoroval, bez sebemenšího pohybu. A ani v jeho myšlenkách jsem nenašel nic, co by mi dalo nějaké vodítko. Tak trochu jako Tanja, ani on neměl klasickou upíří mysl, ve které se přehnaly během několika sekund stovky myšlenek. Jejich mysl byla zaměřena jen na jednu věc, jednu myšlenku, tu momentální. Ale zatímco u Tanji mi to přišlo uklidňující, nádherné a zářivé, protože její mysl byla zaplněna sluncem a... občas i mnou, jeho mysl mě děsila svou prázdnotou. Samota a smrt. Samota pro Tanju a smrt pro nás... najednou jsem věděl.

Ve zbývajícím zlomku vteřiny jsem zachytil Aliciinu vizi.

Viděl jsem v její mysli jasně, jak se Tanja vrhá na tu hrozivou postavu před námi, ale než stačila vize skončit, vycítil jsem už Tanjin první pohyb. Nezbýval mi čas. Chytil jsem svou ženu kolem pasu a pevně ji sevřel. Prala se se mnou, kopala, bila pěstmi, ale já ji nepouštěl. A ten muž se jen smál.

Náhle kolem nás začala padat těla. Jasper, Emmett, Alice, Rose. A já věděl, že je jen otázkou okamžiku, kdy půjdu k zemi taky. A věděl jsem, že tomu nezabráním. Nijak. A on bude mít Tanju zase ve své moci. Moji Tanju.

„Miluji tě,“ přitiskl jsem k sobě plačící tělo, „nikdy na to nezapomeň, nikdy!“ Loučil jsem se a ona to věděla. Ochabla mi v náručí a jen tiše plakala. A mě to rvalo na kusy. Její bezbřehé zoufalství a panika, s jakou svírala moje ruce ve svých. Moje žena.

Netušil jsem, jak může být vteřina dlouhá.

Náhle se přes nás přehnaly šedé pláště a muž před námi strnul. Jakmile na něj Alec použil svoji schopnost, moji sourozenci se začali probírat. A Emmett s Jasperem se okamžitě přidali k volterrským. Vzplanutí ohně bylo otázkou okamžiku.

„Aro se omlouvá, že se svým svatebním darem čekal tak dlouho,“ uklonil se jeden z volterrských Tanje těsně před tím, než zase zmizeli. Nebýt dohořívajícího ohně vypadalo by to, jako by tu nikdy nebyli. Nezůstala po nich jediná stopa.

Konečně jsme se všichni nadechli. Mohli jsme. Teď už ano.

 

Otočil jsem k sobě Tanjin obličej, ale její výraz... mě vyděsil. Ještě nikdy jsem ji neviděl s tak strnulým pohledem. Neviděla mne, neviděla nikoho z nás. Polekaně jsem ji pustil a ona se ode mne odtáhla. Pravou rukou si začala třít levé zápěstí a, pořád s prázdným pohledem, začala couvat.

Odtáhla se ode mne, začala couvat, nevnímala mne... zpanikařil jsem a rychle se ji pokusil chytit. Dřív, než mi zmizí.

A zaplavila mne vlna letargie.

Edwarde, ne! Nehýbej se! Rozumíš mi? Mlč a nehýbej se!

Jazzova schopnost mě někdy neskutečně štvala. Moje žena ode mne utíká a on po mně chce, abych mlčel. Náhle mne Jazz propustil, ale než jsem se stačil rozhořčeně ohradit proti jeho zasahování, pokračoval ve svých myšlenkách.

Ani sebemenší pohyb, nezapomínej. Napomenul mne znovu.

Ona teď stojí na okraji propasti, Edwarde. Minulost ji zasáhla nepřipravenou a budoucnosti ještě tak docela nedůvěřuje. Stačí jeden jediný neuvážený pohyb, slovo, a ona se do té propasti zřítí. Musíš jí nechat prostor, musíš nechat ji samu, aby se rozhodla. Před chvílí jsi konečně řekl, že ji miluješ. Nech ji, ať si to uvědomí. Dovol, ať ji tvoje láska přivede zpátky.

Miluji ji? A slyšela mne vůbec?

Tanja znovu couvla, až zády narazila do kmene mohutného dubu. A dotyk s tím velikánem jako by jí částečně pročistil hlavu. Hlavu... její myšlenky byly temné. A nejen obrazně. Celá její mysli byla zahalena tmou, jen občasný světelný záblesk v té děsivé temnotě mě donutil si nezoufat.

Zima, tma a samota.

Nechápal jsem, jak může jako upír cítit zimu. Ale ta tma ji vyvolávala i ve mně. A samota? Ta děsivá společnice? Jak jí mám pomoct? Jak ji z toho temného vězení vysvobodit?

Znovu jsem se pokusil vykročit jejím směrem a znovu mne Jasper zastavil. Přesto její hlava zareagovala na můj takřka nepatrný pohyb. Jeden ze světelných záblesků nabral moji podobu a pomalu, pomalinku, začal tu temnotu v její mysli potlačovat. Budoucnost začala vítězit.

Láska? Byla tou odpovědí vážně moje láska?

Ano, tvoje láska, Jasper se v duchu uchechtl nad mým překvapením.

Vážně jsem to vyslovil? Nebyl jsem si jist. Byl to jen reflex, reakce na bezprostřední ohrožení...

Tak reflex? Jasper se v myšlenkách rozesmál a já si s úžasem uvědomil, že je to pravda. Miluji ji.

No konečně! Poplácal mě bratr v duchu po rameni, ale že ti to trvalo.

Nechápal jsem, co tím myslí.

Edwarde, miluješ ji od toho okamžiku, kdy vstoupila do volterrské síně, když tě přijala za manžela, nehorázně se ti ulevilo. Tak, že mě Alice musela šťouchat, abych se přestal smát. Bál ses, že si to rozmyslí, ale ne kvůli popravě, bál ses, že nebudeš mít příležitost jí to říct, tak jako dneska.

 

„Tanjo,“ zašeptal jsem skoro nahlas plný toho nového pocitu.

Já ji miluji!

Ano!

Já... Moje mysl, moje srdce, moje duše, všechny moje části se spojili v tom jediném okamžiku prozření. Ona, já...

Ona!

Moje euforie splaskla jako mýdlová bublina.

Ona!

„Tanjo,“ zašeptal jsem zoufale, ale jako by mezi námi stála neviditelná bariéra. Znovu jsem se pokusil přiblížit a znovu mne Jasper zastavil.

Stůj! Už ani krok, rozumíš?

Trhalo mě na kusy, že k ní nemůžu, ale Jasper byl neoblomný.

Edwarde, tohle přece není první zraněná mysl, kterou vidíš. Přece víš, jak to chodí.

Vím, vím, ale ona je moje...

Ano, ona je tvoje, to je ten problém... vzpamatuj se!

Ty vzpomínky...

Vzpomínky, povzdechl si Jasper, netušíš, jak jsem šťastný, že si Alice ze svého lidského života nic nepamatuje... ten blázinec... znovu se otřásl a já nemusel ani přemýšlet nad tím, jak to myslel... co všechno se tenkrát považovalo za léčbu...

 

Tanjina mysl mi dávkovala její vzpomínky po jednotlivých pocitech.

Zima, strach,

samota, strach,

bolest, strach.

Hněv a vztek.

Strach.

Nechápal jsem, jak dokázala přežít se všemi těmi emocemi najednou.

Ruce přitisknuté ke kůře stromu jako by jí pomáhaly zakotvit tu zmítající se bárku jejího života v přítomnosti. Tady a teď, se mnou. Výraz jejích očí se pomalu měnil, až si uvědomila, kde ve skutečnosti stojí, s kým.

Její pohled zaostřil na moji tvář, na Jaspera s Alicí, na Rose s Emmettem, pak se polekaně ohlédla po ještě stále doutnajícím popelu...

„Tanjo,“ zkusil jsem to znovu.

Otřásla se a upřela pohled na svoje ruce. Nechápal jsem, proč zrovna tam, ale v její mysli se náhle objevil podivný obraz. Obraz jejích bílých rukou zborcených krví. Na sekundu se zase vrátila do té temné kamenné kobky, ale tentokrát tam stála s rukama od krve. Prudce sevřela ruce v pěst.

„Musím se umýt!“

 

Následovali jsme ji s nepatrným odstupem až k domku. Moji sourozenci se usadili na zápraží a já pokračoval dovnitř. Ale stejně jsem už zahlédl jen zavírající se dveře od koupelny.

Sám.

Slyšel jsem i přes zavřené dveře, jak se svléká, jak nejistě stojí nad hromádkou oblečení, jak ho překročila a vstoupila do sprchy. Mýdlo, voda, šampon, mýdlo, voda, šampon, mýdlo, voda, šampon, znovu a znovu, a znovu. Bylo to nekonečné.

Ale vždycky, když už jsem se téměř rozhodl, že ty proklaté dveře vyrazím, Jasper s Alicí mne zastavili. Oni dva, dohromady, tvořili téměř dokonalou bojovou dvojici. Jenže dneska stáli na druhé straně a bojovali proti mně. Dnes pro mne znamenali jen nepřekonatelnou bariéru mezi mnou a mou ženou... já... zuřivostí jsem téměř neviděl, když se náhle proud vody konečně zastavil. Zmateně jsem zaregistroval Alici právě se vracející z koupelny s Tanjinými šaty v náručí.

Kdy?

„Jazzi!“

Klid, Edwarde, musí se do něčeho obléct, ne? Uklidni se!

„Přestaneš už konečně s tím ovlivňováním! Copak jsem nesvéprávný?“ syčel jsem.

Regulérně jsem zuřil. Ale zároveň jsem mu taky byl vděčný.

Já vím, houkl na mne ještě Jazz, ale to už stála Tanja přede mnou.

„To ty?“ rozpačitě si uhladila sukni tmavě zelených šatů.

Díky Alice!

„Ne, já ne,“ zavrtěl jsem hlavou a kývl ke dveřím.

„Alice,“ pochopila Tanja a po tváři jí přeběhl vděčný úsměv. Na chvíli.

„Tvoje rodina?“ zadívala se tázavě ke dveřím a já přikývl. „Jsou na terase!“

„Edwarde, omlouvám se. Moc se omlouvám!“ Její hlas zněl hrozně naléhavě, ale já nechápal, za co se omlouvá. Její výrazy a myšlenky se měnily takovou rychlostí, že ani já, jako telepat, jsem neměl zdání, o čem to tu sakra mluví.

„Chci, abys věděl, že bych tvoji rodinu nikdy, nikdy záměrně nevystavila nebezpečí. Myslela jsem, že mám víc času. Doufala jsem...“

Její myšlenky zase ztěžkly, ale tentokrát mne Jasper ani nemusel okřikovat. Netrpělivě ale tiše jsem čekal, až najde slova.

„O moji matku,“ zhluboka se nadechla, „se ucházeli dva nápadníci. Ona si vybrala mého otce a ten druhý muž z vesnice odešel.“ Pomalu přešla k francouzskému oknu a zadívala se do zahrady.

„Byli spolu moc šťastni, víš, moji rodiče... Nejdřív jsem se narodila já, pak Kate a Irina. Není mezi námi velký věkový rozdíl. A po dalších dvanácti letech se narodil Aljoša... Byl to ten nejúžasnější bratříček, jakého jsme si mohly přát. Vážně jsme byli moc šťastni... alespoň do doby, než otec zemřel. Spadl z koně a zlomený vaz nedokázaly napravit ani matčiny bylinky.

Nebylo to tak tragické, ano, stýskalo se nám, ale tenkrát se smrt brala tak nějak jinak. Prostě patřila k životu.“

Její emoce naprosto jasně podbarvovaly její slova. Tvář se stáčela do úsměvu, kdykoli mluvila o své rodině.

„Ještě, než otec zemřel, stačil mi dát požehnání k svatbě.“

Ke svatbě?

„Všechno už bylo domluvené, takže jakmile uplynula doba smutku, začali jsme chystat veselku.“

Svatba? Střežil jsem se projevit své rozhořčení nahlas. Jazz mi trochu pomáhal, ale moji mysl zatemnila žárlivost. Milovala ho? Milovala toho muže?

„Ano,“ odpověděla Tanja na moje myšlenky, „milovala jsem ho. Byl moc šikovný,“ znovu se pousmála, „byl to řezbář a dělal nádherné věci... spoustu mi jich věnoval ještě před svatbou. Byl milý a něžný a já byla moc šťastná nevěsta.“

Jak se má muž chovat, když mu žena vypráví o bývalé lásce? Věděl jsem, že je ten mladík mrtvý. Už dlouho, ale přesto jsem ho neměl rád. A Jasper se tím náramně bavil.

„Tu poslední noc před svatbou, jsme zůstaly se sestrami dlouho vzhůru. Pořád jsme si měly o čem povídat. Znáš to, dívčí řeči... utahovaly se ze mne, z budoucí vdané paní... byla jsem netrpělivá, plná očekávání a snad jsem se i trochu bála...

Vzbudila jsem se, protože mi byla zima. Chtěla jsem se zachumlat do pokrývek, ještě ani nezačalo svítat, ale s překvapením jsem zjistila, že nejsem ve své posteli, v našem domě, a moje sestry nespí vedle mne. Ležela jsem na kamenné podlaze a všude byla tma.

Ale ne taková ta noční tma, s hvězdami a měsícem. Absolutní tma. Děsivá, plná a hutná. Tma, před kterou by člověk chtěl utéct. Chtěl, ale nemohl. Já nemohla. Když jsem se pokusila pohnout, na zápěstí mi zacinkal řetěz.“

Odmlčela se a já se snažil dostat z jejích myšlenek, snažil jsem se nadechnout, vyplavat na hladinu, ale ta temnota vzpomínek nás táhla ke dnu. Nás. Mě i Jazze. Věděli jsme, cítili.

„Netuším, jak dlouho jsem tam ležela. Hodiny? Dny? Týdny?

Plakala jsem, křičela, vyhrožovala. Prosila. Žadonila. Měla jsem hlad a byla mi čím dál větší zima. A občas jsem měla pocit, že tam nejsem sama. Jako by se v té tmě kolem mne pohyboval nějaký stín. Ve skutečnosti tam nikdo nebyl. Začínala jsem šílet.

Když se konečně objevil, skoro se mi ulevilo. Skoro.

Tvá matka je tvrdá jako skála, řekl mi hned mezi dveřmi, vůbec nepláče, ale ty budeš, viď, děvčátko?

A já mu to přání splnila. Plakala jsem, plakala, křičela a prosila. A nenáviděla se za to.“

Vím, že se to děje, ale nikdy jsem nechápal, proč oběti nenávidí sebe a ne své trýznitele? Jazz k tomu chtěl něco podotknout, ale Tanja už zase pokračovala.

„Jeho původním plánem bylo, unést každou z nás noc před svatbou, já měla být první. Ale nevydržela jsem tak dlouho, jak čekal. Jako člověk. Apatie je hrozná věc, Edwarde.“

Cukl jsem sebou, když vyslovila mé jméno. Mluvila tak neadresně, ale vlastně to vyprávěla mně, svému manželovi.

„Už jsem téměř nic nevnímala a on to, ve snaze vykřesat ze mne nějakou reakci, přehnal. Věděla jsem, že umírám... a bylo mi to jedno. Už dlouho před tím jsem to vzdala.“ Zavrtěla hlavou ve snaze zbavit se toho děsivého pocitu, ale stále zůstávala otočená k oknu do zahrady.

„Víš, proč novorození upíři tak často umírají, Edwarde?“ Další řečnická otázka s mou adresou. Polkl jsem.

„Víš, proč Volterra tak tvrdě trestá, když stvořitel zanechá svou oběť svému osudu? Vyhladovělý novorozený upír, Edwarde, zešílí.

Možná si myslel, že mi tím dá za vyučenou, už před tím mi nedával moc najíst, možná si to neuvědomil, nevím.

Řetěz jsem přervala hned prvním pohybem, ale z té kobky jsem se dostat nedokázala, a že jsem to zkoušela, to mi věř!

Byla jsem jako šílená, Edwarde. Dokonce i on se mne bál. Neodvažoval se být se mnou v jedné místnosti a tím pádem jsem mu už neposkytovala to správné uspokojení.“

Znovu se odmlčela a my se s Jazzem znovu pokoušeli vynořit na hladinu.

„Nakonec nás unesl všechny tři. Když si přišel pro bratra, matka ho radši... Přeměnil tedy i ji. A potom nás jednoho dne pustil, jen tak...

Netuším, jak to matka dokázala, ale jen díky ní jsem to přežila. Přesto těch několik prvních desetiletí bylo... hodně krvavých.“

„A on?“ odvážil jsem se zeptat, přestože jsem už věděl.

„Měl jsi čest ho poznat,“ kývla hlavou ven na zahradu. „Svatba pro něj znamenala cosi jako zradu, přestože mu matka nikdy nic neslibovala, alespoň podle jejích slov. Řekl, že nás bude sledovat a že si nás najde, kdybychom...“

Teď už se na mne podívala, ale jen na okamžik. Pak se unaveně sesula k zemi a opřela se o zeď.

„Ve Volteře jsem se tak ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny, smrt nebo smrt. Věděla jsem, že mě najde, ale netušila jsem, že to bude tak rychle. Musíš mi věřit, Edwarde! Nikdy bych tebe nebo tvou rodinu nevystavila nebezpečí. Ne úmyslně, myslela jsem, že mám víc času. Že stihnu odejít včas.“

Omlouvá se mi? Ona se mi omlouvá? Za co? Že se ke mně trvale připoutala, aby mne zachránila? Že se tu objevil ten šílenec? Že... a v tom mi to došlo!

„Chtěla jsi odejít? Chtěla jsi mě opustit?“

Nepatrně sklopila hlavu a já začal lapat po dechu, to ne...

„Ještě pořád chceš,“ pochopil jsem.

„Ale proč?“ zoufalstvím mi přeskakoval hlas, ta bolest byla nesnesitelná, „vždyť už nám nic nehrozí, vždyť... existuje někdo jiný?“

„Ne, nikdo jiný není!“ zavrtěla hlavou a mně se nehorázně ulevilo.

„Tak proč? Proč?“ opakoval jsem tu dětskou otázku jako pětiletý.

„Edwarde, já... já jsem stará.“

Když viděla, jak jsem se zatvářil, unaveně se usmála.

„Moje duše je stará. Stará, temná a pustá. Ty,“ zvedla ke mně oči a pohladila mne pohledem.

Pořád jsem nechápal, co to na mně vlastně vidí, ale potřeboval jsem být blíž, dotknout se jí. Přemístil jsem se přímo před ni a Jazz s Alicí mne tentokrát nestihli zastavit.

„Ty jsi mladý, tvá duše je mladá, krásná a zářivá,“ položila mi dlaň na hruď, a já JI konečně cítil, nadechl jsem se a rychle hledal ta správná slova.

„Nevím nic o temnotě nebo prázdnotě, v tvojí mysli nejsou. Vlastně v ní většinou vidím jen jednu konkrétní věc, neproudí jí toky myšlenek jako u ostatních upírů.“

A občas jsem ta jediná konkrétní věc já, uculil jsem se v duchu a Jazz měl zase Vánoce. Jsem v téhle rodině pro pobavení já nebo Emmett?

„Ve vězení,“ vrátila mne Tanja rychle zpátky, „jsem musela čerpat sílu ze vzpomínek, z krásných útržků minulosti, pak bylo nutné naučit se žít přítomností, protože minulost byla příliš bolestná a budoucnost,“ povzdechla si, „ta neexistovala.“

„Ale teď už existuje, ty a já, my dva, to je budoucnost,“ v duchu jsem se poplácal po rameni, protože se mi podařilo vyvrátit její další nesmyslný argument. Jenže ona evidentně ještě neskončila.

„Muži nechtějí poznamenané ženy, Edwarde.“

Nechápal jsem, o čem to mluví.

„Všichni toužíte po čistém bílém listu, na kterém zanecháte své vlastní stopy. Netoužíte pokračovat v další kapitole, chcete psát jen své vlastní řádky.“

„To je přece nesmysl,“ odporoval jsem rozhořčeně, „nejsem žádné neviňátko, taky mám minulost.“

„Na tom nezáleží,“ znovu zavrtěla hlavou, „u žen je to jiné!“

„Už jsi to zažila,“ pochopil jsem. Pochopil a rozčílil, s jakým hlupákem mě to srovnává?

„Takže mě trestáš za chyby jiných? Nedovolíš mi, abych udělal vlastní? Nemám právo alespoň na jeden pokus, na pár let? Proč nás oba odsuzuješ už teď?“

„Mám strach, že ta moje temnota pohltí i tebe. Nechci tě zničit...“

„Nejsem z cukru,“ namítl jsem a Tanje proběhla hlavou vzpomínka na podobný rozhovor, který vedla s Rose těsně před svatbou. Taky se točil kolem temnoty a světla. Její a mého.

„A co ti na to řekla?“ zvedl jsem jí bradu a zadíval se do těch medových očí, které mne připravovaly o soudnost a pro které jsem znamenal světlo. Bůh ví proč.

„Tvrdila, že nejsi žádné ořezávátko,“ usmála se a mně začaly cukat koutky, „prý si s tebou mám promluvit, na rovinu. Že prý nejsi jen hezká tvářička.“

I po těch letech mě Rose ještě dokázala překvapit, svezl jsem se na podlahu a opřel se zády o zeď vedle Tanji. Jasper se už zase venku bavil na můj účet.

„Tam, venku, jsi řekl, že mě miluješ?“ ozvala se Tanja po chvíli nejistě, už zase s vážným tónem. Bude tohle ta klíčová věta? Cítil jsem její napětí a vlastně i své, ale co jsem měl říct?

„Miluji!“

Opatrně jsem natáhl levou ruku dlaní nahoru a položil ji mezi nás na podlahu. A zatajil dech.

Napětím jsem se skoro třásl, pár vteřin znamenalo věčnost.

Malá dlaň se nekonečně dlouho přibližovala k té mojí a nakonec se jí dotkla. A já ji pevně chytil. A nehodlal pustit. Je moje. Její hlava se svezla níž a položila se mi do klína, ale ruku mi nepouštěla.

„Taky tě miluji!“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!