27.06.2011 [08:00], MisaBells, ze série 30 dní - období dešťů, komentováno 24×, zobrazeno 4258×

DVACET OSM DNÍ

Do bytu Anny se Edward dostal až po půlnoci. Dovedl Bellu domů, počkal, až usne, a zmizel.

Odbíjela půlnoc, když zavíral domovní dveře vily.

U Anny se protáhl neslušně otevřeným oknem a postavil se vedle Richarda, který rozhodně nebyl překvapený jeho příchodem. Anna by možná byla, kdyby nespala schoulená na gauči.

„Jakou vizi?“ vyhrkl ihned, aniž by prošel zdvořilostní pozdravení, nebo úvodní řeč.

Alice si vyměnila nesmělý pohled s Emmettem a Edward konečně viděl to, co se schovávalo za Ilias a Odyseou.

Bella.

V temně modrých šatech, kyticí bílých kal v dlaních a se zavřenýma očima. Spala? Ne, to se jen zdálo. Byla bledá, neusmívala se a ležela v otevřené rakvi. Kolem bylo šero, které rozzařoval jen plamen svící kolem ní.

Edward sebou trhl a vydal jakýsi neidentifikovatelný zvuk.

„Jak?“ vydechl Edward. „Proč? Co to způsobí?“ zajímal se, přestože věděl, že tohle neví ani Alice.

„Přemýšleli jsme o tom a hodně mluvili, Edwarde. Alice si myslí… Víš, myslela na tvůj vztah s Bellou, a pak se stalo tohle. Nejspíš to je následek Bellina rozhodnutí, nebo tak něco…“ vysvětloval tiše Richard.

„Bellina rozhodnutí?“ nechápal to Edward. „Bella se rozhodla… Do háje,“ zaklel, když se mu konečně opět spojila Richardova slova s myšlenkami.

„Ale hele! Neházej hned flintu do žita, Edwarde. Nemusí to tak být, sám jsi to říkal! Nemusíš ji zabít, ne?“ vyhrkla Alice v naději, že ho rozveselí, ale konec věty nedomyslela. Edwardova tvář se zkroutila v bolestné grimase. Ani nepřemýšlel nad tím, že by to byla smrt z jeho rukou. Až teď. „Tak to jsem tomu dala… Ani na to nemysli! Je to Bellino rozhodnutí, rozumíš?!“

„Edwarde, buď sobec!“ vybídl jej Richard.

***

Jakmile se probudila, chtěla vidět Bellu. V noci se skoro nevyspala, přestože bylo v bytě hrobové ticho. Ani nezaregistrovala, že by v obýváku bylo víc lidí – upírů. Jediné, na co myslela, byla Bella.

Oblékla se, obula a vyrazila směrem k lesu, aby půl hodiny poté mohla nejistě zaklepat na dveře vily.

„Mohla jsi mi zavolat, přijela bych pro tebe,“ spílala jí Alice, když otevřela. „To tvoje měnění mi dává dost zabrat. Nejsem schopná tě vyhmátnout,“ mručela, když jí pouštěla dovnitř.

„Omlouvám se, Alice. Můžu za ní? Spí?“ zajímala se Anna.

„Nespí. Je asi od šesti vzhůru a ve skvělé náladě.“

„Jak to?“ divila se Anna. Čekala, že bude na dně, protože jí to opět nevyšlo, ale tohle…

„Nic neví, Annie. Edward jí včera nic neřekl.“

„Ne?“ vyhrkla překvapeně. „Ale… A kdo by jí to měl říct, když ne on?“

„Anno?“ Edwardův hlas z vedlejší místnosti ji přiměl, aby se otočila. Seděl proti dveřím a díval se na ni a na Alici. „Mohla bys ty?“

„Jakože já jí mám dát za tebe kopačky? To teda ne!“ Edward zbledl snad víc, než to šlo.

„Kopačky? Proboha, na to jsem ani nemyslel. Už jednou jsem to zkusil a nedopadlo to dobře. Alice měla pravdu. Budoucnost se může změnit, ale… Nechci jí to říkat, aby se nerozhodla podle mě, chápeš?“

„Ne,“ přiznala Anna. Edward  vstal z gauče a pomalým krokem se k ní blížil.

„Kdybys byla ve stejné situaci a přišel by za tebou Richard. Ve tváři zubožený výraz a řekl by ti, že jestli budete spolu, tak ty za to zaplatíš životem, a sám by se tam sesypal… Co bys udělala?“ zeptal se.

„Rozhodně bych se mu pokusila zvednout náladu a utěšit ho, protože už tohle by ho bolelo! Co si o mně myslíš?“ vyhrkla Anna.

„Jak?“ pobídl ji.

„Nevím… Asi bych mu řekla, že mi to je jedno, nebo… Já nevím, Edwarde… Já…“ zarazila se, když jí to došlo. „Aha… chápu… Fajn, jdu tam. Udělám ti předvoj.“

„Děkuju,“ hlesl Edward a prošel plynule kolem nich.

„Jasně, není problém,“ vydechla Anna a Alice ji doprovodila k pokoji v jižním křídle.

Chystala se zaklepat, když se dveře rozrazily. Bella leknutím zařvala a Anna se chytila za srdce, aby nezkolabovala.

„Fuj tajbl…“ odplivla si Anna.

„Co vy tu?“ vyhrkla Bella, když přejela pohledem po Anně a Alici.

„Dámský kroužek… Jdeme na drby,“ řekla lehce Anna a protáhla se dovnitř s Alicí v závěsu.

„Holky, já teď nemám čas… Mám hlad a...“ vymlouvala se Bella.

„Edward odjel za Richardem,“ řekla tiše Alice. „Něco spolu mají, takže nespěchej do kuchyně.“

Bella zrudla a přistižená při lži sebou plácla na postel.

„Jsi šťastná?“ zeptala se Anna, když sledovala kamarádku.

„Jsem s upírem, moje kamarádka se v něj mění, další kamarádka je taky upír a všude jsou upíři… Myslím, že jsem. Tak nějak mám pocit, že sem patřím. Do konce života…“ zasmála se a Anna s Alicí sebou trhly.

„Aby ti ten konec nepřišel moc brzo, holka…“ zašeptala Anna a Alice ji dloubla do boku. „Tak to je super,“ vyhrkla nahlas Anna a mnula si naražené žebro. Bella přimhouřila podezíravě oči a kmitala pohledem mezi nimi.

„O co jde?“ zeptala se po chvíli.

„O nic!“ Alice.

„Jak tě tohle mohlo napadnout?“ Anna.

Bella se však očividně nehodlala nechat obalamutit.

„Tak co je?“

„Něco možná, ale je to fakt maličkost… Taková nepodstatnost, vůbec si s tím nelam hlavu, jo?“ prosila Anna a Bella se posadila.

„Ještě ne…“ úpěla Alice.

„Co ne?! Ven s tím!“ hřměla vytočená Bella.

„Alice měla vizi, Bello.“

„A dál?“ pobídla ji Bella.

„A nedopadla pro tebe moc dobře…“ ujala se slova Alice, a poté jí svou vizi s lehkou cenzurou popsala.

„Ou…“ vydechla nakonec Bella a zahleděla se na podlahu pokoje. V její tváři se prolínaly veškeré negativní pocity, které Anna dokázala identifikovat. Sama se však s Alicí snažila vypadat, že o nic nejde. O nic děsivého. „No jo, co se dá dělat, že?“ vydechla nakonec Bella a zvedla oči. Anna na ni byla pyšná, že se snaží chovat v pohodě, ale Belliny oči byly vyplašené a nejisté. Chvíli to nejspíš potrvá, než si to přebere.

„Proč nepřišel on?“ zeptala se Bella nakonec.

„Nechtěl ti brát svobodné rozhodnutí,“ vydechla Alice.

„Co? To je blbost. Jako kdyby to on mohl ovlivnit… Je to můj život a já jsem v něm konečně byla šťastná,“ bránila se. Anna si všimla jejího minulého času. Byla? Už není? A jé…

***

„Budeme se stěhovat?“ vyhrkl Emmett, když Edwarda dohonil v polovině cesty za Richardem.

„Co? Probůh, ne! Proč?“ divil se Edward.

„Kvůli Belle. Určitě chceš odtud, ne?“

„Nechci. Chci s ní být, pokud ona bude chtít. Vyčetla mi, že za ní dělám rozhodnutí, tak ať si tohle rozhodne sama.“

„A co pak? Co když se rozhodne, že nechce umřít mladá?“ zajímal se Emm.

„Tak udělám první poslední, aby mladá neumřela a zůstala se mnou,“ zavrčel Edward.

„To zní logicky… Konečně jsi sobec, jak má být,“ dobíral si ho Emmett.

„Nechtěj, abych ti připomínal, co jsi udělal ty,“ sykl Edward a Emmett se zamračil.

„Já byl v pomatení smyslů, nebo co. Nevím, proč jsem to udělal…“ bránil se.

„Jednou na to snad přijdeme, ale prosím tě, už se nesnaž držet protestující hladovku.“

Emmett se na něj zakřenil a mlčky ho následoval k Richardovi.

„Takže ty ses nám odstěhoval?“ dobíral si Ardyho Emm, když jim otevřel dveře.

„Proč?“ zajímal se Richard.

„Jen že nejsi doma už několik dní a jsi v cizím bytě a sám.“

„Anna za chvíli přijde, ne?“ vydechl Ardy.

„Samozřejmě, že přijde. Klid…“ tišil ho Edward.

„Jak to dopadlo?“ dožadoval se Richard, když procházeli do obývacího pokoje.

„To s Bellou? Nijak… Neřekl jí to…“ žaloval Emm.

„Neřekl? Ale…“

„Jestli mi chceš nadávat, tak jdi do fronty, Richarde. Copak to nikdo nechápe? Mít vztah… Milovat člověka… Smrtelného člověka… Nevíte, co to je za hrůzu. Bát se o ni, když s ní nejste a teď ještě i když s ní jste, ale víte co? Já do toho rozhodně jdu, protože je lepší bát se sebe s ní, než bez ní.“

„No vida. Tak tohle je sice ta nejmorbidnější věc, kterou jsem od tebe slyšel, ale hurá. Konečně jsi skončil s tou melodramatičností. Ne?“ smál se Richard.

„Neskončil. Obávám se, že tohle moje rozhodnutí se otřepe v základech, až se Bella rozhodne,“ vzdychl Edward.

„Ona tě neopustí, chlape. Miluje tě,“ tišil ho Emmett.

„Láska v tomhle nehraje roli, Emmette,“ řekl přímo Richard a nejraději by si nafackoval. Tohle si mohl odpustit.

„Víš, co potřebujete, vy dva? Lov. Pořádnou bitku s medvědem, pumou a já nevím čím ještě. Jdeme,“ zavelel Emmett a tlačil je oba z bytu. Bránili se jen ke dveřím, pak už mizeli ve stínech stromů.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  AMO (27.06.2011 13:15)

No a jsem v pr... já sama nevím, co si mám myslet. Jen se modlím, aby to zase dobře dopadlo .
A přeci...až skončí 30 dní proměny, co takhle vrátit majora a skamarádit s ním Alici. Je pořád taková samotná.
Ach jo... zase smlouvám, ale já tak ráda od Tebe čtu

2)  Bosorka (27.06.2011 10:27)

Alice je na jednu stranu taky chudinka - sice vidí budoucnost, ale souvislosti ne..
Mám velice rozporuplné pocity - už chci vědět, co a jak, ale nechci aby to skončilo....

1)  semiska (27.06.2011 09:37)

Njn, chlapi jsou někdy ale paka! Super kapitola.

«   1 2